IdaHutt

Německá kinematografie, jak se mi už pár let zdá, zachraňuje dobrou pověst evropského filmu. První polovina snímku se mi jevila jako celkem tradičně vyprávěný příběh o zrodu zlomového literárního díla, ale pak nabral děj takové tempo a tak se rozhořel, že jsem i já v závěru musela mladého Goethovi zatleskat. Utrpení mladého Werthera spolu s dalším krátkým románem Spříznění volbou (též pod názvem Výběrové příbuzenství, zfilmováno např. bratry Tavianiovými) pokládám za to nejmodernější, a tudíž i stále živé z Goethova díla - na rozdíl např. od übermenschovsky ("romanticky", "individualisticky") nabubřelého Fausta, nemluvě o již překonané rozvleklosti takového Viléma Meistera.

Váhala jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, nakonec jenom tři, avšak "velmi silné". Samozřejmě jde o hodnocení s respektováním historického hlediska. Ostatně, historický kontext jen přidává tomuto holdu ruskému skladateli, holdu natočenému v nacistickém Německu v předvečer 2. světové války, na zajímavosti. V každém případě jde o ukázku výborného filmového řemesla, Hans Stüwe (jinak sám také muzikant, barytonista, později např. i operní režisér) dodal postavě Čajkovského nečekané démoničnosti. Melodrama podává (pochopitelně!) "heterosexuální" verzi milostných problémů Čajkovského (zde konkrétně jeho nešťastného manželství s Antoninou Miljukovovou) - a vysvětluje je tajnou láskou k jiné, vdané ženě, kterou ztvárnila uhrančivá Zarah Leander. Třebaže její zpěv připomíná více šanson z hamburské knajpy než ruskou romanci, je přesto okouzlující.

Druhý díl vynikajícího televizního hraného dokumentu z produkce BBC, jehož celý název zní "Tchaikovsky: The Tragic Life of a Musical Genius". Průvodcem je britský dirigent a znalec Čajkovského Charles Hazlewood, režisérem Matthew Whiteman. Vydané DVD má ještě bonus: dokument BBC z r. 1993 - "Omnibus - Who Killed Tchaikovsky", režie John Purdie. V případě snímku z r. 1993 však spekulace, a hlavně svévolné interpretace převládají nad střízlivými fakty, nicméně i tento pohled na Čajkovského život a smrt je velmi zajímavý a doplňuje obraz skladatelovy složité, v mnohém lidsky kontroverzní osobnosti.

Opět hodnotím na základě srovnání několika biografických snímků s tématem Čajkovskij (život a dílo). Když jsem kdysi Milovníky hudby viděla - příliš mladá a hloupá - naprosto mě šokovali. Nyní po novém zhlédnutí musím smeknout před Kenem Russellem, jak umělecky svrchovaným způsobem dokázal vytvořit tento koncentrovaný, symbolický portrét geniálního komponisty a zároveň člověka psychicky těžce zraněného a ještě více zraňujícího jiné lidi. Russell doslova komponuje své obrazy podle tepu a ducha těch nejohnivějších a nejpůsobivějších pasáží z Čajkovského opusů. A co zvláště je nutno ocenit: navzdory artovosti je Russell z hlediska faktů nesmírně poctivý a dokonale poučený. Doporučuji srovnat v tomto směru s vynikajícím dvoudílným hraným dokumentem BBC Tchaikovsky: The Tragic Life of a Musical Genius (2007). Ve světle těchto snímků pak jiný pokus o "uměleckou" biografii režiséra Igora Talankina (Čajkovskij, 1969) se - bohužel - jeví jako cenzurně vykastrovaný a vatou vycpaný mrzáček.

Faktické doplnění: jde o vynikající dokumentární biografické (hrané) drama z produkce BBC. Dokument je dvoudílný a zde uvedený název "Tchaikovsky: The Creation of Genius" je jednak chybný (správně má být "Tchaikovsky: The Creation of Greatness"), jednak jde v tomto případě pouze o první díl zmíněného dokumentu, jehož celý název zní: "Tchaikovsky - The Tragic Life of a Musical Genius". Fundovaným průvodcem dílem a životem P. I. Čajkovského je britský dirigent Charles Hazlewood, režisérem Matthew Whiteman. Lahůdka pro milovníky hudby a historie. Doporučuji spojit tento zážitek s brilantním artovým filmem Kena Russella The Music Lovers (1970). A naopak jako odstrašující případ pak ještě zhlédnout jinou biografii - Čajkovskij (1969) sovětského režiséra Igora Talankina.

Přiznám se, že vidět tento snímek znovu po velmi dlouhých letech znamenalo neuvěřitelné zklamání. Bylo mi doslova trapně, a to navzdory např. mému oblíbenci, vynikajícímu herci Innokentiji Smoktunovskému, který však neměl absolutně co hrát. Tento snímek tři scenáristé (mezi nimi také režisér Talankin a spisovatel Jurij Nagibin) - nepochybně pod vlivem nejsilnější z cenzur, tj. autocenzury, tak zoufale vykastrovali, že nezbylo vůbec nic. Aby se nedotkli jakékoli zmínky o tom, že geniální komponista byl homosexuál (v tehdejším SSSR, nemýlím-li se, šlo ještě o trestný čin, na rozdíl od tehdejšího Československa), museli nakonec zlikvidovat veškerá fakta o jeho osobním životě. Z manželky, mj. absolventky konzervatoře (de facto oběti Čajkovského zoufalé snahy zamaskovat sexuální orientaci a odvrátit společenský skandál a hrozbu pro kariéru) udělali jakousi tupou husu. Vztah k paní von Meck (vztah, který rovněž nemohl Čajkovskij patřičným způsobem realizovat, a naplnit tak naděje své mecenášky) zobrazili jako jakousi těžkou sociální poruchu. Z Čajkovského, jenž byl ve skutečnosti velmi společenským člověkem, bonvivánem, který procestoval půlku světa, světově slavnou hvězdou hudebního nebe a miláčkem ruského publika i carského dvora, museli pak vyrobit div ne mnicha, chorobně uzavřeného v podivné klauzuře. Namísto biografie či aspoň velkolepé hudební imprese na téma Čajkovskij vznikl řada nepochopitelných, absolutně zbytečných scének, více než dvě hodiny jakési hloupé vaty (nechybí ani "lidová postava" sluhy, shodou okolností gramotného, aby mohl pánovi přečíst noviny). Litovala jsem upřímně Smoktunovského, který s nadlidským úsilím vymáčkl aspoň dva herecky zajímavé momenty - jeden na schodech, jeden při četbě dopisu Antoniny Miljukovové (budoucí pseudomanželky). Příznačný byl závěr filmu, v němž "tvůrci" s neuvěřitelnou vágností konstatují, že "za devět dní po tomto koncertě Čajkovskij zemřel". Bez uvedení jakéhokoli dalšího údaje. Samozřejmě informace, že zemřel tehdy a tehdy v takovém a takovém věku po provedení Patetické symfonie na choleru (nejpravděpodobněji), už byla nad jejich síly. Nemluvě o tom, že sám velkolepý pohřeb se konal navzdory epidemii cholery v Kazaňském chrámu (!!!) za účasti několika tisíc lidí a vše platil osobně car, od kterého ostatně dostával Čajkovskij dříve osobní penzi. Zklamal mě i výběr hudebních ukázek - kromě 1. klavírního koncertu b moll jakoby naschvál - snad aby podpořili svou deformovanou podobu Čajkovského coby trpícího a zneuznaného introverta, stiženého silnou sociální fobií -, byly použity výhradně ty nejunylejší a nejnudnější pasáže z jeho jinak famózní muziky. - Pokud se tedy chce divák skutečně dozvědět, jaký byl Čajkovskij jako člověk a umělec, musí si vyhledat jiné filmy: The Music Lovers (1970, režie Ken Russell); dokument BBC Tchaikovsky - The Tragic Life of a Musical Genius (2007, průvodce Charles Hazlewood, režie Matthew Whiteman).

Tak jsem si po zhlédnutí pro srovnání ještě znovu přečetla stejnojmennou pohádku Charlese Perraulta. Filmová interpretace v podstatě archetypální postavy s ironickým nadhledem odhalila Modrovousovu motivaci - proč chudáček sameček vraždil a vraždil a vraždil ty zatracené samičky. Co mi však vadilo, bylo zasazení Modrovouse do nacistických dobových reálií, byť stylizovaných. Ve vztahu k příběhu, v němž šlo o věčný spor mezi mužem-machem a nepoddajnou ženou, to bylo opravdu zbytečné, nadbytečné a svým způsobem i odvádějící pozornost. Ano, nacismus si liboval v mužné síle (a v usilovném plození čisté árijské rasy), avšak ve vztahu k Modrovousovi jako archetypu je to přece jenom hodně kulhající konstrukce.

Melodramatický kýč jako vyšitý, a přece mě to nenaštvalo. Nejspíš kvůli tomu, že příběh slavného chirurga alias mastičkáře zasadil pěkně aktuální políček současným kšeftařům se zdravotní péčí.

Zub času už přece jenom hodně na tomto snímku zahlodal. Především se však ukázalo, že se nevyplatí ignorovat původní vyznění literárních předloh. Filmový závěr vlastně zboural celý smysl příběhu. A chlapák Zdeněk Štěpánek coby něžně tokající milovník na mě také nepůsobil příliš věrohodně. Škoda, měla jsem si radši uchovat dávný kladný dojem z mládí a neměla jsem si ho zkazit novým zkouknutím.

Sci-fi hororek tak roztomile jednoznačný a tak plný žánrových ech (či "vykrádaček" - záleží, jak to vezmeme), že jsem se nakonec příjemně bavila. Hodnocení o jednu hvězdičku zvýšil nejen šaškovný drsoň Hauer v růžových lenonkách a s obřím kvérem, ale hlavně to, že celou hrůzu filmaři vybudovali s minimem krvežíznivé potvory v záběru (snad se nedopustím spoileru, když ano, tak dál nečtěte). A sice: obří stín, drápy, zubatá morda. Jak se říká, za málo triků hodně hororu aneb umět ukroutit z hovna bič.