IdaHutt

Pro mě se stal film skutečně zajímavým až v okamžiku, kdy se od lesbické problematiky přešlo k obecné "ženské" (feministické, genderové) otázce, tj. k nerovnému postavení žen. Bohužel, tento významnější konflikt se rychle vyčerpal, jelikož... (pozor! spoiler!) ...obě dámy překypovaly majetkem i podnikatelským elánem, takže hravě spláchly neurvalého mužského konkurenta, a bylo po vtákách. Doslova.

Tomu se říká skvělá "příběhotvorná" zápletka! Ačkoli jde o thriller a vývoj děje nedává divákovi příliš oddechového času, přesto se sem vešla ještě spousta dalších vícevýznamových, ba dokonce jinožánrových momentů. Dokonce jsem se v některých absurdních okamžicích zcela přirozeně zasmála, jinde pro změnu zavětřila zajímavou symboliku... A hlavně jsem byla stále překvapována a moc vděčná za to, že konečně se někdo dokázal vyhnout všem těm otravným, stokrát provařeným postupům. A třebaže právě samotný závěr mě nijak zvlášt neohromil, dokonce jsem ho dlouho předpokládala, jako celek si film uchoval dneska tak vzácný punc originálu.

Armand Assante byl důvodem, proč jsem si tento thriller vybrala. Assante mě nezklamal, snímek však ano. Jakmile dokulhal k závěrečné pointě, došlo mi, že pointa je zcela mimo mísu. Ne, nespáchám spoiler. Pouze musím podotknout, že pokud by měla platit pointa, musel by se přepracovat předchozí děj. Ouvej, ouvej.

Konjukturální "gay tematika", která se dle mého dojmu (nebo mám prostě smůlu) dere, kam jenom lze i nelze, alespoň u tohoto filmu nepřeválcovala lidský rozměr postav a nedegradovala je na pouhé sexuální objekty/subjekty. Sex je v tomto snímku totiž pouze logickou součástí velmi složitého duchovního a fyzického propletence zvaného láska - a láska je pak logickou součástí charakteru. Způsob, jakým svou lásku prožívají García-Lorca a Dalí, vytváří věrohodný a působivý obraz těchto dvou velmi odlišných osobností v komplexním smyslu. Robert Pattinson na mě coby Dalí udělal mimořádný, zcela nečekaný dojem. A protože tragické vyústění Lorcova osudu zná divák předem, o to více musím vyjádřit svůj obdiv nad dokonalým, doslova nezapomenutelným závěrem, v němž je v jediné kratičké scéně s až desïvou přesností vystižena Dalího nátura.

Ano, jednu jedinou hvězdičku za výtvarnou stylizaci v duchu starých fotek. Ale jinak naprosté zhnusení! Mám dojem, jako by se Dolly Buster rozhodla po neúspěchu v politice získat image "intoše", a tak pod jménem A. Balabanov natočila tuhle spanko-porno-hovadinu, rádoby krapet říznutou surreálnem a kafkárnou. Jo, a ještě s magorem kráčejícím v závěru/nezávěru jak Ježíš po vodách, tedy po krách na Něvě. Tohle je tak otřesně pitomý a trapný film, že nemám slov!!!

Další snímek, který mě ničím neoslovil, ačkoli se o to moc snažil. Problém je v tom, že se snaží tvářit "jakoby ze života", avšak právě ten reálný život tam naprosto schází. Nestačí totiž jenom zaměnit načančaný apartmán či haciendu za otlučenou dřevěnou barabiznu, kterých jsou USA plné, akorát ve filmu se objevují vzácně (pokud nejde o feťáky či drogové kriminálníky). Nestačí jenom vzít pár chlápků, kteří se vykašlali na americký sen (navíc není tak úplně jasné proč, zvláště v případě mladého adepta spisovatelství), nestačí jenom hrát nešikovně na city - když to všechno je absolutně vyspekulované, posté překopírované z jiných příběhů a trapně šťastný konec z toho odporně čpí od první minuty. A ty stovky amerických začínajících spisovatelů už mi vážně lezou krkem! A ze skutečného života je tam jenom pár drobků - moc by mě zajímalo, z čeho hoši v barabizně žili, platili elektřinu a vodu, chlastali jako duhy atd. Moc by mě zajímalo, z čeho zacvakal marod Travolta pobyt a vyšetření ve špitálu. Moc by mě zajímalo, jako může nějaká holka, které střední škola nevoněla natolik, že propadla ve třech ročnících, náhle během měsíce zvládnout (navzdory sebelepšímu dozoru!) přípravu na maturitu a ještě dostat doporučení na vysokou. A kdo jí pak zaplatí studia, také není jasné. Mimochodem, ten libovolný výběr maturitních předmětů - kdypak to definitivně zavede nějaký učený (nejlépe plzeňský) inovátor také u nás? Dvě chatrné hvězdičky dávám akorát za šedivého, protivného a nachcípaného Travoltu. Jinak absolutní ztráta času.

Příliš jsem od filmové podoby Pelevinova románu (vyšel před lety i v češtině) nečekala, o to více jsem byla velmi příjemně překvapená. Sžíravě sarkastický snímek je na základě románu přesně vázán na situaci v období totálního jelcinovského rozkladu, avšak díky tomu, že se zatím Rusko během putinovské éry posunulo jinam, získali autoři nejenom prospěšný nadhled (vidí z dálky, vidí lépe), ale dokonce se jim podařilo dotáhnout vývojové tendence, které jsou u Pelevina - logicky vzhledem k historickému omezení - pouze naznačeny. Takže jsme svědky mj. reklamní masmediální "výroby" nového "lidového" politika, v němž není těžké rozeznat právě Putina. Ostatně, zakázková výroba vhodného politického ksichtu není nic nového ani u nás, že ano. Film je neobyčejně pronikavým obrazem společenského chaosu a rozkladu jelcinovského Ruska (včetně scény, kdy dá prezident rozstřílet parlament!), hlavně je však sondou do obludné hry o moc, v níž sice ti, kteří určují uchazeče o trůn, nejsou známi (a je životu nebezpečné je znát), nicméně všechny reklamní a PR agentury pro ně makají, až se od TV obrazovek a billboardů kouří. V tomto smyslu film připomíná americkou sondu do zákulisí moci - Vrtěti psem. V Rusku se však vede válka o moc na vlastním území, což platí i pro Čečnu. Generation P čili Generace Pepsi je výjimečně inteligentním a zároveň neobyčejně (trpce a mrazivě!!!) zábavným dílem, pokud se samozřejmě divák alespoň trochu orientuje v ruských poměrech posledních dvaceti let. Co však pochopí každý, je současná obludná propojenost reklamy a politiky. Od perverzního cynismu reklamních sloganů a šotů lze hladce přejít k masmediální výrobě jakéhokoli politika, hlavně když je to skvěle zaplaceno. A kdo že to platí? Na to se neradno ptát. Ani v Rusku, ani u nás, ani kdekoli jinde. Generation P by měl každý občan povinně vidět vždy před parlamentními volbami. Sice mu to hovno pomůže, avšak alespoň už nebude moci alibisticky lkát, že byl "zase oklamán". Všimněte si, že právě nyní se opět chystá další reklamní volební kampaň a vhodný ksicht, tentokrát to vypadá na ksichtici, už je podle všeho vybrán a zaplacen.

Navzdory neblahému očekávání příjemný a zábavný film, jehož sarkastický humor se šťastně nepodobá jiným křečovitým americkým pokusům o odvázané vtipkování. Třeba taková Afroameričanka (či Haiťanka) Kropotkinová, která v závěru nabídne pirožky, to už je slušný výkon. Jak už konstatovali jiní, nečekaně dobře se podařilo spojit film noir s fantaskním hororem - všechno do sebe nakonec dokonale zapadlo jako notorik do baru.

Viděno podruhé a snad ještě s větším potěšením. Řekla bych, že při srovnávání s Matrixem mě tento snímek oslovil více - svou komorností a v podstatě reálným základem fabule. Navíc zbožňuji art déco - a zde si výtvarníci dokázali se stylem vyhrát skvěle, protože uměli nosné výtvarné tendence protáhnout čistě a logicky až do blízké budoucnosti. Takže po nějakém čase se na Třinácté patro určitě kouknu ráda i potřetí.

Oouvej, ouvej, ouvej! Tentokrát mě Sally Potter zklamala na celé čáře. Teze ze snímku trčí jako škaredá pštrosí hlava z dámského péřového boa. Křečovitá snaha vyslovit jakési velké poselství o pronásledování Židů a Cikánů skončila tápavým zmatkem. Ostatně, vždyť ta Židovka ani nebyla Židovkou (jen kýmsi, kdo se snažil pracně, leč marně na své židovské kořeny rozpomenout). Nemluvě o tom, že celá tahle postava působila mechanicky, jako by byla poskládána pouze z kratičkých didaktických fragmentů, ke všemu nelogických. A nemluvný, distingovaný Cikán neměl s Cikánem také mnoho společného, byť se to snažil urputně předstírat, hlavně zanedbáváním hygieny (což na krásném Deppovi nebylo poznat) a negramotností. - Pro napravení kulturního zmatku doporučuji pustit si hned snímek Černá kočka, bílý kocour. Ostatní dvě postavy - ruská tanečnice a italský operní zpěvák rovněž směšně šustí papírem, pardon celuloidem, pardon digitálem. Shrnuto: tento snímek měl sice děj, avšak neměl příběh (a neměl pointu). A protože neměl příběh, nemohl přinést ani žádné poselství. Sally Potter naštěstí neumí natočit film, který by nebyl vizuálně krásný, kultivovaně vyprávěný, doprovázený nádhernou hudbou - ale zase problém! Proč árie dávného indického venkovana z Bizetovy opery Lovci perel má sugerovat zpěv židovského kantora odkudsi z rusko-polské Haliče? Tohle není čistá hra, tohle je hloupá, přímo podvodná kalkulace s útočením na city, protože ta árie je samozřejmě božská. Takže tentokrát to Sally Potter hodně zpackala a hodně mě tím naštvala. Radši si příště znovu pustím její dokonalý opus Orlando.