IdaHutt

Brilantní start a vysoce nosný konflikt aneb (mám-li věřit dovětku) Nejlepším autorem je vždycky život. Samozřejmě, všechno mohlo být využito efektněji a méně skicovitě, psychologie mohla být psychologičtější, napětí napjatější, masky neprůhlednější... Avšak přesto mi nic nedovolilo polevit v pozornosti a neustále jsem musela hlídat, které z předpokládaných (!) řešení bude správné. A potom - Ellen Barkin! Fyzicky k nepoznání a herecky triumfující.

Velice příjemná minisérie, která mě přinutila znovu se zamyslet mj. nad otázkou tzv. echa (literárního, filmového). Pak je vždycky třeba jít ad fontes a spravedlivě přiznat historické prvenství "otci" autorovi. A jak by vypadala dnešní sci-fi literatura (i film) třeba právě bez H. G. Wellse? Jistě, Zeitgeist vždycky sehraje svou roli, ale teprve s příchodem nového proroka se začíná nová éra. A Wells tímto prorokem nepochybně byl.

Tyhle filmy o "světcích" (nikoli pouze v náboženském smyslu slova) mě vždycky znovu ubezpečí o dvou notoricky známých faktech: za prvé - vše záleží na jedinci. Za druhé - i kdyby se jedinec roztrhal, vše záleží na společnosti. Charita je úctyhodná a důležitá, nicméně v podstatě zoufale bezmocná činnost. Jediné řešení je takový svět, v němž už materiální charita není potřebná. Soucit a obětovost budou samozřejmě potřebné vždycky. A ještě něco: jako ortodoxní ateista musím ocenit neobyčejnou ideologickou zdrženlivost a civilnost, s níž byla zobrazena výjimečná osobnost prof. Moscatiho.

Kokainová zlatá mládež, dílem pozlacená, dílem bez špetky zlata v kapsách. Nezbylo mi než souhlasit s hlasem lidu alias rozezleným taxikářem, že by to chtělo strčit ty rozverné miláčky někam na válečné pole, aby poznali, zač je toho loket. Nakonec všichni, někteří z nich i bez válečných polí, skutečně poznali, zač je toho loket. Waughovský rafinovaný sarkasmus byl, bohužel, posléze zákeřně přizabit... (pozor, spoiler!) ...až příliš rozverným limonádovým koncem.

Nejhorší je, že mi to nakonec ani nepřipadalo jako nějaká brutální, absurdní groteska, nýbrž jako v podstatě realistický obrázek jednoho všedního dne. Bože, kam ten svět spěje...?! Kam to spěju...?!

Tak trochu ironická a fraškovitá verze Balzacova románu, ale proč ne. Co mě však zaujalo, byla nenápadná, leč o to rafinovanější ilustrace vývoje společenských poměrů ve Francii, jak je jakoby mimoděk postupně zachytily scénky z dobového divadla. Něco mi to silně připomnělo.

Samozřejmě jsem srovnávala s americkým remakem, jenž v mých očích nedopadl nijak špatně. Přesto když dva dělají totéž, není to totéž. A zde spočívá základní rozdíl v kutlurních odlišnostech Japonce a Američana. Společenský tanec je pro Japonce - jak jsem pochopila ze snímku - spíše jakýmsi zakázaným ovocem, proto ta usilovná snaha skrýt před okolím nepříliš košer koníček. V americkém prostředí takovýto sociální faktor poněkud drhl, i když vše bylo jinak celkem dovedně maskováno ryze psychologickými motivy. Ale v každém případě velmi příjemný film - o to zajímavější, že jsem jej navíc mohla konfrontovat s americkou verzí.

Nechala jsem se navnadit příznivými komentáři a Sophií Marceau. A pak jsem ten otřesný brak poctivě protrpěla až do šťastného konce. Nevím, zda mám smůlu, nebo zda je to už konstatování neradostného faktu, avšak zatím se mi krásnou Sophii nepodařilo vidět v žádném dobrém filmu. Takže - čím se liší brak (kýč) od skutečného uměleckého díla, v tomto případě filmového? Hlavním znakem kýče je, že se snaží tvářit "jako" něco jiného - pochopitelně, něco hodnotného, vznešeného, cenného atd. V tomto případě se zcela ahistorická slátanina urputně tváří jako "historický" příběh - proboha, kdyby se pachatelé aspoň mrkli do dobové literatury, do dějin pedagogiky, do dobových společenských pravidel; kdyby se aspoň snažili pochopit takovou Janu Eyrovou, z níž svým způsobem značnou část zhovadile obšlehli... Dále: tato trapná story se tváří "jako" příběh o lásce (partnerské, mateřské), "jako" příběh o morálce, "jako" psychologický příběh o nejintimnějších lidských citech... Fujtajxl! - Bohužel, nezbývá než spoiler! Pozor! - Nejde tedy o žádnou historii, nýbrž o kostýmní splácaninu, v níž např. tatíček (anglický lord z první poloviny 19. století) aktuálně po americku vykřikuje na svého spratka "mám tě rád!" (skoro se mi chtělo dodat podle vzoru Little Britain - "mám tě rád jako transsexuální porno!"), splácaninu, v níž není z dotyčného času obsažena jediná důvěryhodná historická reálie. Neboť k tomu, aby film byl "historický", opravdu nestačí pouze jakési kulisy a kostýmy. A co se týče vyspekulované a nevěrohodné motivace jednání postav - nějak jsem neporozuměla, proč milý lord absolvoval tak složitý a tajný způsob zplození potomka, když pak dovolil, aby se o jeho dceři vykládalo, že je to nalezenec, kterého kdosi nechal v košíku na schodech hospody?!. Ouvej, horliví, leč stupidní autoři se asi zamotali ještě do rychlostudia Toma Jonese a spol. (doporučila bych jako doplňující četbu Z. Wintera - Rozina Sebranec!). O ostatním se už ani nemá smysl rozepisovat, je to jeden kopanec vedle druhého, snad tedy jenom poslední věcná poznámečka: ubohá manželka deset let v kómatu s otevřenýma očima! Jak vidno, před více než jeden a půl stoletím byla v Británii medicína na nebývalé úrovni; dýchací přístroje byly neviditelné, proleženiny neexistovaly, infekce veškeré žádné...; a vyvalené oční bulvy měla ta nebožačka asi rovnou z porcelánu, aby jí nevyschly. Summa summarum: historický, psychologický, milostný, romantický a bůhví jaký ještě snímek není nakonec ničím jiným než nejhnusnější brakovou zpotvořeninou, kde hlavními "hrdiny" s doslova ocelovou morálkou a horoucími srdci jsou: vysoce pragmatická nána, ochotná pronajmout svou dělohu za patřičný peníz a poté stejně pragmaticky si znovu přisvojit prodané děcko. A lord-farmář, který po inseminátorském výkonu a cituplné vraždě nepoužitelné manželky konečně svého zaslouženého štěstí dojde. A když se k tomu přidá tklivé chvění skřipek, to by v tom byl čert, aby něžné duše srdceryvně netroubily do šnuptychlů!

Tři hvězdičky ze tří důvodů: nostalgie, humor a roztomilé trikové zrůdy. Ale podruhé už se na to určitě dívat nebudu.

Pár dnů po zhlédnutí snímku se k němu znovu musím alespoň v myšlenkách vrátit. A než se na něj opakovaně podívám, přečtu si nejprve Savinkovovu novelu (či povídku) Koň blednyj (v české verzi Wikipedie titul chybně přeložen jako Bílý kůň, ačkoliv jde o posledního ze čtyř apokalyptických jezdců - Smrt cválající na bledém či plavém koni). Mimochodem, Andrej Panin, jenž odehrál svou roli s kamennou tváří, a přesto z něho doslova sálalo veškeré napětí, je opravdu na Borise Savinkova dosti podobný. Vynikající dílo, třebaže si na příběhy o atentátech jinak zrovna nepotrpím.