Awesomer

Říkat, že bez toho nebo onoho by to nebylo takové či onaké je vždy tak trochu nesmyslné, nicméně u osmaosmdesáti minut se poznámka v tomto gardu nabízí více než by možná bylo zdrávo. Scénář sám o sobě je totiž více než fádní a vlastně nemá příliš co nabídnout. Hlavní záporačka ve službách jako vždy náležitě úlisného Neala McDonougha, který ovšem dostal žalostně málo prostoru, působí vyloženě trapně a strojeně, nikoliv vychytrale, jak bylo zjevně zamýšleno. A právě za nesmyslné upozadění McDonougha by režisér a scénárista zasluhovali sto ran holí na holou zadnici, neb z toho mohl být perfektní duel s Pacinem. Jediné co se vyjma hlavního protagonisty dá vyzdvihnout je ústřední hudební linka, ta se zdařila na výbornou. Jako celek film působí spíše jako divadelní hra čerpající výlučně ze charakterové síly hlavní postavy. Ale právě Pacino, postavený do takové role posouvá z většinové části podprůměrný thriller do vyšších pater, což ostatně nedělá poprvé...

"Lepší být souzen dvanácti, než být nesen šesti". Nejen noc patřila zejména Joaquinu Phoenixovi a hlavnímu hudebnímu motivu, jenž celý snímek posouvá ještě o stupeň výše. Mark Wahlberg ve své typické roli zásadového tvrďáka, ovšem díky vkusnému scénáristickému nápadu v závěru zapůsobil o něco lidštějším dojmem, než bývá zvykem. První polovina filmu je rozhodně tou polovinou silnější, v případě, že pochopitelně pominu samotný závěr. Daří se až nezvyklým způsobem držet intenzivní atmosférickou linku, kdy vše šlape jak má a troufám si tvrdit, že v případě změny ve scénáři, konkrétně nevstoupení ústřední postavy do pořádkových sil by mohlo vést ještě k mnohem hodnotnějšímu snímku. Onen přerod z bezstarostného hejska na nesrovnatelně disciplinovanější osobnost je i přes sled dramatických událostí stejně příliš násilný. Bezpochyby ovšem jde o emotivně vypjatý a i filmařsky hodnotný snímek.

Ke komentáři uživatele golfista snad jen dodám, že by měl možná provést menší revizi ve svých hodnoceních, respektive komentářích, pokud tvrdí, že zrovna tento film byl "o ničem". Tento film byl především o Schmidtovi, jak už zcela evidentně vyplývá z názvu, proto zde tedy byla snaha o to, aby Warren Schmidt, jakožto hlavní postava byl o mnoho výraznější, než ti "jakoby schválně nijací herci", kteří mimochodem všichni odvedli svou práci v rámci scénáře tak jak měli. Už dlouho jsem neměl to štěstí se setkat se snímkem, který by tak brilantním a s neuvěřitelnou vývážeností kombinoval dramatickou a komediální složku, a to ještě takovým způsobem, že každý segment, ať dramaticky či komediálně laděný, vyzní naprosto přirozeně a vzájemně se nijak neruší. Třešničkou na dortu je pak vytříbený hudební podkres, který se náramně vhodně podařilo vybrat ke každé scéně. Je to zkrátka krásně pojatý lidský příběh, který Jack Nicholson jako vždy posunul o několik pater výše a opět dokázal, že nikomu nic dokazovat už dávno nemusí...