JitkaCardova

Co už je teď jisté, jedná se o druhé pokračování příběhu Henryho Fool(e)a, a nejde o trilogii. Jak jsem psala v komentáři k Hartleyho Simple Men, i tady platí, že příběh bude pokračovat, dokud postavy budou ochotné přenášet na sebe navzájem kinetickou energii minulých karambolů. Příběh Fay Grimové, první pokračování Henryho Foola, byl orámovaný větou "Nehýbejte se", ale ony se rozpohybovaly další postavy a dědí hříchy svých otců a nerozvážnosti svých matek dál a budou nést a předávat následky až do sedmého pokolení (nebo pokud Hal Hartley neumře), ovšem veliká naděje na konec jejich trápení a divákova štěstí tu vyvstává: ve zdánlivě rozhodném NE Neda Riflea, který se takto postaví dalšímu dění a jímž končí tenhle film. Nepochybuji příliš, že se ještě dočkáme objasnění, zda uspěl a jaké to pro něho a všechny kolem mělo následky. Na tohle rozuzlení jsem ochotná čekat i roky, je to zcela v řádu tohoto pozoruhodného přesgeneračního příběhu.

Při sledování tohoto díla jsem zkonkrétněle, prožitkově, niterně nahlédla, že Vlny Virginie Woolfové by přeci jen bylo možno zfilmovat, ale po tomhle filmu se to zároveň už jeví málem zbytečné. *** Je to tam všechno, po protikladech vnímání v novém dialogu opět spojité, znovu a hlouběji harmonické, finálně smířlivé, poctivě pokorné přistupování k jevům: ona prapůvodní, klidná, niterně rytmizovaná nádhera proudu bytí v plynoucím čase se tu vyjevuje skrze dvě základní možnosti postupného kvantování, v diskrétních dávkách se vrstvícího lidského rozumění: v laskavém dialogu kolonizačního, dobyvatelského, katalogizujícího rácia s intuitivně napojenou v čase zrající a prohlubující se moudrostí. A je tam ještě něco víc, než může ve Vlnách poskytnout Woolfová, neboť ta svým rozuměním jevení se fenoménů v čase pořád ještě zůstává v Anglii. *** Racionalizátor, zacílený dobyvatel, v půli své horečnaté práce zemřel, a po smrti, a možná už krátce před ní, ho opustila zaslepenost, a nyní, oproštěný od krátkozrakých tlaků, uvolněn vstupuje do smutkem provázeného, ale láskyplného dialogu s intuitivní zkušeností, moudrostí, skrze niž se mu dává, co všechno míjel, neviděl, nač nebyl naladěn, když se hnal za svou katalogizační vidinou, za svou touhou po finálním uchopení plynule a komplexně, svébytně proměnlivého fenoménu Afriky. A přesto, svým vlastním způsobem, se nemýlil, i svým fanatismem a přehlížením dourčoval magický mnohoplošný tvar a neodolatelnou fascinativnost, promlouvavost afrických jevů, i svou touhou po vnesení řádu, po jednoznačných usouvztažněních, i svým nezbytným selháním zviditelňoval a posiloval samu neodolatelnou krásu jevení Afriky. *** Film sám se přitom v sobě neztrácí, není bezbřeze poetický či naivní a je dalek všech možných klišé - má výsostně logický, konzistentní a přísný tvar, v němž se dialogicky dourčují a v novém tvaru splývají oba proudy chápání věcí, ten povrchově, i ten hloubkově strukturující, a celý dialogický proud je zároveň jak podemílaný, tak dourčovaný magickým rytmem, který mimoslovně jitří i konejší, vyvěrající z téže ozdravné a tajemné moudrosti harmonií jako indické mantry, a vyprávějící o vnitřní pravosti a síle toho, čeho se dotýkáme, na ještě jiné, těsně podprahové rovině. *** Je to a není dokument, člověk Borremans tu slouží jako model, jako mýtická postava určená k lidskému selhání v touze po uchopení celku, a na jeho osudu teprve vyrůstá mnohem spletitější, nejednoznačnější a nekonečně proměnlivý obraz Afriky, jejích pudů, vášní, rytmů, vznešenosti i nízkosti, její všednosti i mystérií, její klidné a shovívavé mateřskosti i nebezpečného a mstivého neznáma. A teprve ze smíření se s vědomím té prapodstatné neuchopitelnosti plyne absence spěchu i strachu a vyvěrá hluboký klid. *** Na poli dokumentaristiky se jedná o zcela původní organický tvar, bytostně podložený experiment, vedle kterého všechny ostatní dokumenty vypadají jen jako sběrné přípravny materiálů, jako školní úkoly, jako selhání. *** Zůstávám uhranutá.

Zhruba od chvíle, kdy se na scéně vystřídají reálné osobnosti maestra Alana Gilberda, Juliana Bonda a Daniela Bouluda, to naprosto přestalo vzbuzovat zdání, že půjde o nejapnou, topornou repliku Pornografického vztahu, a začne to být fenomenální, důvtipná i krutá jízda životním časem a chápání (se) svých příležitostí, plná překvapivých, byť srozumitelných obratů. (Ne všichni to mají tak snadné jako rodiče našeho hrdiny.) Všechno, co by mohlo být povrchně vytýkatelné, tu má svůj hlubší šarm, smysl nebo vtip, nezřídka i vše z toho najednou. Kromě těch prvních asi dvaceti nesnesitelných jsem pak už milovala každou další minutu. *** Pro ty, kdo si chtějí zařídit zvlášť silný večer (týden, měsíc, život): pusťte si po sobě Pornografický vztah (1999), Stvořeni pro lásku (2000) a tohle. Případně do toho ještě zamíchejte Punch Drunk Love (2002). A jestli nepuknete a nepřerodíte se stonásobně odvážnější a živější, tak vás nechci nikdy potkat a nic s vámi mít. *~

Sousloví "kecy v kleci" nikdy nemělo výstižnější kontext a přiléhavější vyznění - kdyby se celý film točil jen kolem tohoto středobodu, i to by stačilo. Ale on je soustředný v každém svém bobě, otáčivý v každém momentu, osudným kolem ve všedním koloběhu člověku nebezpečného socialismu. Moc povedená výpověď. *~

Průměrný dokument o hidžábu s tradičně americkým patosem.

J. Moore to zahrála výborně. Škoda, že scénář byl navzdory proklamacím jedním velkým klišé, melodramatickým konstruktem toho, jak logicky uvažující mysl bod za bodem předkládá schéma úpadku osobnosti, aniž by ho skutečně sledovala v plné trýzni, ať už zevnitř, anebo aspoň poctivě zvenčí. *** Tak se nám Alice jednou počůrá, hned v půlce, aby bylo jasno, že jistá degradace pokračuje, a pak už to nikdy neuvidíme, jako by se to nedělo. A tak je to se vším. Jen si tak jemnocitně, decentně vypočítáme v dramatickém oblouku, co všechno (ale ve skutečnosti ani zdaleka ne všechno, ani polovinu, a už vůbec ne tu horší - a především, aniž by se to dohromady v čase exponenciálně umocňovalo) takový úpadek osobnosti obnáší, a to pěkně příjemně, v kruhu chápavých a skvělých a milujících rodinných příslušníků, v prostředí, kde je navíc bohatě peněz, aby se zaplatil veškerý luxus a nebyl vidět a cítit ani stín z celé nezbytné škály ponížení, hanby, viny, vzteku, skutečně doléhavé tíhy, která takové případy pokaždé provází, bez ohledu na to, jak je kolikrát neopodstatněná. *** Pro ty, kteří nechtějí mlsat rozpustné smetanové melodrama s oříškovou příchutí, doporučuji jiný snímek, brilantní, neúhybný, věrně krutý i krásný, a právě proto i o to jímavější, oč reálnější (byť nakonec s fantaskně surreálnou odměnou): Hannekeho zatím poslední a snad dokonce i jeho vrcholný film Amour (2o12), byť tohle se mezi jeho posledními díly rozhoduje nesnadno (Bílá stuha a Čas vlků jako by s Láskou tvořily uhrančivý triptych, diamantový vrch).

Přese všechnu bravuru propojení klasického i moderního vyjádření lidského dramatu, jeho společných i individuálních rysů, a v tomto ohledu ústrojně platných, nemilosrdných reminiscencí antiky, Shakespeara i japonských tradičních divadelních a literárních forem a jejich naprosto současných posunů a přesahů, přestože tohle všechno vizuálně i vnitro-příběhově funguje až za hranici, kde se tají dech, vlezlý patos a nedostatek ironického nadhledu sráží snímek do poloviny schodiště do síně nesmrtelnosti veleděl a lámou mu na něm vaz. Právě asijská kultura je nejsilnější tam, kde se její hluboká filosofie, úcta k morálce a poslušnost hraničící až se sebepopřením, nekonečná krutost obrátitelná kdykoli stejně do vlastního nitra jako i navenek, jež nemají na jiných světadílech konkurenci, přirozeně pojí s nepatetickým a ironickým přístupem k vlastnímu osudu, vztahům k druhým lidem a světu a životu vůbec. Takaši Miike se však pořád projevuje jako nezralý a vnitřně rozháraný jedinec, který místo aby skutečně řízným filmem spáchal dokonalé harakiri na vlastním egu, trestá bolestivým a mučivým kucháním veřejnost.

Není to komedie, byť se s mrazením v týle a třetím okem pomrkávajícím do jiné dimenze budete i hojně usmívat. Není to mysteriózní a není to drama, jako by si film důrazem na civilnost, všednost a zapadlost prostředí té mírně magické zápletky z podobných žánrů dělal legraci, přitom nijak nezlehčuje důležitost toho, čím si hlavní hrdina prochází. Na několika rovinách (ironizací art-eko, art-natur, spirit-art a podobných vzdělávacích filmových balíčků, reálně magickou kamerou, zachycováním člověka v jeho malosti a zároveň i v přirozeném a všudypřítomném přesahu, kdykoli se někdo začne soustředit a vnímat fluidum svého okolí, jeho prodyšnost, plnou tajemných bran, ad.) to silně rezonuje s posledními mistrovskými filmy Kelly Reichardt, ale je to naprosto samostatné, originální a vzácně sepjaté dílo, u něhož navíc nesehrála žádnou roli výše rozpočtu. *** Výborně navozená atmosféra, obrazem, vývojem situací, který promyšleně balancuje mezi lehkým a tíživým, i celou nesmírně originálně propracovanou zvukovou stránkou (a nemám na mysli jen specielní, uměle vytvořené ozvučení větrné elektrárny a dalších ventilátorů, ale i původní zkomponovanou a orchestrem nahranou filmovou hudbu, a celkovou vrstevnatou kompozici soundtracku, která je ústrojnou součástí děje, zvuky jsou tu oživlé a nesou sdělení), není samoúčelná, film má vtahující dějovou linku, po níž vás povláčí zasmyčkovanou bludištní realitou stavů lucidního snění a halucinující unavené či zabloudilé, avšak hledající mysli, v takových zákrutách realistického, všedního rámce příběhu a u tak zdánlivě obyčejné postavy, kde bychom se toho nadáli nejméně. Závěr je pak příjemně ironickým vyústěním příběhu o duševní cestě k uvolnění: nikoli inženýrova dcera, která se vláčí po indických klášterech a učebnicově nasává energii z kamenů, ale on sám v medvědí ušance nakonec nachází (nebo prostě přijímá) svobodu - ať už k tomu došel v hloubi lesů, či v hloubi sebe sama, ať už bdící, nebo snící. Tak či tak tu cestu vykonal sám, vlastním pohnutím mysli, tak či onak sám sebe vnitřně osvobodil. A kdo ví, možná to začalo tím dceřiným onyxem v dlaních. A nebo mediální zprávou o Medvědím muži - zajímavá představa, podpořená zasmyčkovaností postavy v časoprostorových bludištích příběhu, je, že tím Medvědím mužem byl nakonec Schmitke sám. Že to celé začalo voláním divočiny vlastního podvědomí. V tomhle jednoduchém čtení příběhu jako cesty člověka k duševnímu uvolnění, kdy se mysl podvědomě obklopuje symboly, signály a vidinami, které se zhmotňují v nápovědách, aby kruhem pochopila, co v sobě dávno ví (aby se Schmitke hledající potkal se Schmitkem uvolněným), lze vidět svěží, originální paralelu s hlavní linií všech Lynchových děl. *** Bonus: Doporučuji počkat si po konci titulků na vtipnou tečku za příběhem - zprávu v hlasové schránce jednoho z mobilů. Není to nezbytně důležité, ale leckomu to jasněji dourčí mezeru ponechanou v hlavním vyprávění, zdánlivé nedořečení.

Film si vybral jako téma nejednoznačnost světa a nestálost člověka (i divadelní postavy) v čase, jež staví do protikladu k usilování svých postav to neustálé spění a proměňování zastavit, vzdorovat mu lpěním na vybudovaných obrazech, z čehož pro ně plyne mj. nepoznatelnost druhých, ale i sebe sama, neschopnost se s kýmkoli dorozumět a nemožnost být pochopen (Maria nechápe sebe zamlada, nechce rozumět sobě dnes, vzájemně se k sobě nedokáží přiblížit s její asistentkou, ač si to dlouho všemožně zakrývají intimním chováním - každá má své slabiny, které si interpretuje, jak potřebuje, a vlastně se vzájemně jenom zneužívají) - navozená nemožnost, která může člověka dohánět k dětinským projevům zuřivosti, náklonnosti, lhostejnosti, krutosti i paniky, přičemž se jakoby mimochodem a chaoticky utvářejí kariéry, vztahy i úniky, chvíle, v nichž je možné cosi ukončit (život nebo přetvářku - asistentka zmizí z filmu a ze života Marie na stejném místě, kde se zabil starý dramatik), a udělat to stejně dobře nebo špatně jako kdykoli jindy... ***** Chvílemi je možné se ptát, jestli to není právě jenom Marie, žena ohrožená svým věkem, ještě ne zralá, moudrá a smířená, ale už ne mladá a sebevědomá - roztěkaná, panikařící, chytající se stébel interpretací, náručí a hrdel lahví s alkoholem, a na každém kroku zranitelná... Ale zdá se, že ani mladá drzá inteligentní herečka a její sofistikovaný milenec-slavný spisovatel na tom nejsou s rozuměním světu a svým blízkým o nic lépe (nečekaná sebevražda uznávané výtvarnice, spisovatelovy ženy, je snadno usvědčí, stejně jako jejich lehkovážné soudy a projevy). A nejstarší generace zůstává hádankou úplně - proč chtěl starý dramatik celou hru po čtyřiceti letech změnit? A jaké povahy byly ty přidané scény, které nám film už neukáže? A nakolik je možno jeho paní věřit, že si je jistá důvodem jeho sebevraždy, k níž se uchýlil právě předtím, než by se znovu setkal s představitelkou hlavní postavy své hry o střetu přesvědčení o síle vlastního budovaného obrazu s nejistotou o jeho správnosti? I ty dvě, dramatikova žena a Marie se objímají jako staré přítelkyně, ale přitom je zřejmé, že se vlastně dobře neznají, a pokud by spolu měly trávit čas pohromadě, ať už v Curychu nebo v Londýně, cítily by se nepříjemně lapené, a raději se možnostem spolubytí vyhýbají. Nakonec se svým neporozuměním zůstává nebo odchází každý sám, protože každé bytí spolu by nutně bylo konfrontací, na kterou nikdo nemá dost chuti ani sil. To je zřejmě jádro celého snímku. ***** Přestože si ale film zvolil téma kluzké, úskočné a neproniknutelné jako Malojský had, předzvěst špatných časů - téma neochoty vyrovnávat se s vlastním obrazem, která nám brání proniknout nejen k sobě, ale pak i ke komukoli druhému, sblížit se, ještě to neznamená, že stejně roztěkaný a bezradný může být i snímek sám, protože na ohraničené dílo, akt či výpověď se vztahují úplně jiné nároky a měřítka než na neohraničitelné téma, o němž se pojednává. V tomto smyslu vznáším velkou výhradu. ***** Poznámky: Není to "konverzační drama", ale drama míjejících se, kolem sebe se prosmykávajících monologů sebestředných a zranitelných postav, a to je ještě úplně jiná hra.***** Realita a fikce se v přirozeném životě prolínají neustále, tady se to ale zdůrazňovalo tak otrocky chtěně a uměle, že tahle rovina se naopak vůbec nepodařila - působí to nepříjemně strojeně a násilně, až to člověka vytrhává z dívání. ***** A jinak mi začíná připadat, jako by se výběr snímků pro 17. festival franc. filmu dosti markantně podřizoval zadání "nenápadně předvést krásu zasněžených Alp před nastávající zimní sezónou", až se divím, že hlasující diváci prý mohou vyhrát letenky do Paříže, a ne do Grenoble. *****

Jen chvíli trvá, než se v slepotě rozkoukáte, film si Vás rafinovaně vede citlivým dávkováním, přivodí Vám celou řadu interpretačních prožitků, než Vás nechá naplno přistoupit na tu hru a pak už si ji po krátký zbytek času užívat, místy za výbuchů úlevného smíchu, místy s mrazivým trnutím, nebo dokonce s něhou a dojetím, když si uvědomíte, že to je opravdu cesta, že to úplně vážně funguje. ***** Pochopit, že hlavním problémem, s ním se hrdinka vypořádává, není slepota, chvíli trvá. Dalším krokem je pochopit, že slepota vůbec není problémem, se kterým se hrdinka vypořádává. Že slepota byla do jejího světa naopak zakomponovaná tak snadno a rychle, že se jí stává nevyčerpatelně kreativním, záživným a místy až krutě zábavným nástrojem, jak se vypořádat nejprve se svou osobní krizí, a posléze a především i s krizí manželskou a nechutí k životu vůbec. To je fenomenálně odvážné myšlenkové salto, přímo mortale pro vražedně zaběhaná paradigmata příběhů o chudácích slepcích, o slepotou "postižených" lidech, které je nutné udělat, abyste si film užili, abyste ho docenili. Neboť pro tuhle chytrou ženskou je slepota dar z nebes, vytržení ze zaběhanosti a nezáživnosti všude kolem sebe zřené reality, dar, kterým se rozhodne transformovat, zkultivovat a zhodnotit jak život vlastní, tak i docenit možnosti života jako takové a radikálně proměnit svůj původně trpný vztah k jeho zvoucí, lákavé matérii. ***** Jakmile vám přestane v rozhledu překážet to obyčejné a známé, to, co vidíte, protože to očekáváte a všichni kolem zřetelně dělají, můžete v sobě objevit smysl pro zajímavější, spletitější variace reality. Když zhasnete v prázdném pokoji, najednou může být plný hrozeb nebo příslibů nebo obecněji nových možností. Až iracionálně hladce to funguje, musíte rozsvítit, abyste se těch zneklidňujících představ zbavili. Ale jste-li v jejich světě "uvězněni" nadobro, dá se to otočit ve vlastní prospěch, v duševní ozdravění. Máte nové možnosti, jak si vyprávět realitu, jak ji žít, jak si kdykoli odžívat, co je právě potřeba. A možná pak ve tmě vysvitne i cesta, jak díky "hendikepu" zdravěji pokračovat dál. Jak se nenudit - a jak nenudit. A je to ženský film, odvážná pocta fenoménu ženy - pátému elementu, film, v němž se novým, rafinovaným způsobem předvádí a připomíná, že ženská smí a má v životě využít jakýchkoli prostředků a lstí, pokud jedná s otevřeným srdcem, vedena prastarou a ryzí ženskou intuicí, aby se vymanila a osvobodila a mohla dál měnit všechno k lepšímu, zúrodňovat a zúročovat, ozdravovat a krásnět svůj i okolní svět. ***** Chápu, že v distribuční verzi ta poslední, závěrečná věta, která celý koncept prozradí a film do správné koleje usadí i méně vnímavým divákům, řečena být musela. Director's/art film cut by měl být právě o tu půlminutu kratší, končit tím momentem, kdy si ona na dřevěné podlaze svléká džíny mezi slunečními skvrnami. Pak by zůstal vzrušujícně dráždivý, jako byste přišli potmě, odcházeli potmě, a zpátky na denním světle svého všedního života pak nevěděli jistě, čeho jste se to zúčastnili, ale zůstala ve vás vydrážděnost, vlastní touha provokovat a jistá uspokojivá slast. Přitom všem se nesmí zapomenout, že to byl moudrý, vhledový film o tom, jak skrze pochopení a aktivní uchopení neutuchající dráždivosti a slibné nejistoty života najít sebe, a v sobě vnitřní tvořivou rovnováhu a klid. ***** Norská kinematografie se alespoň jedním nekorektně vtipným, stejně řízným jako niterně vnímavým pronikavým dílem vymaňuje ze svojí zbytnělé komfortní zóny. A netřeba zdůrazňovat, ale sluší se podotknout, že řemeslně byl snímek natočen tak, jako by s tím konceptem kamera dýchala, jako by ho milovala, jako by to sama byla zmoudřelá a sebejistá ženská. A filmová hudba, ten obezřele zvolený a načasovaný výběr několika málo písní, byl ďábelsky citlivým počinem.