JitkaCardova

Pane bože, zaraženě hledím, jak mi tahle smutná zpráva málem unikla a jak je to v řádu věcí tohoto našeho pořád ještě tak zoufale málo empatického světa. Zemřela uprostřed rozežitého Zuzana Brabcová. Stejnou měrou pracovitá i strádající solitérní duše, po prvních světelných odvážných průnicích mládí už léta trochu zklamaně, zahnaně schovaná v pozadí dění, ztajená kometa, o níž jsem dávno věděla, že někde na některé rovině bytí přestoproto pracujeme společně, každá ve svojí brázdě, na jednom poli, aniž bychom si musely právě my sebe dávat najevo... že je tady neústupná, pečlivá a obrovská dobrá síla, která pracuje na sobě a k tomu, aby něco ve světě vyrůstalo obhospodařené, navzdory nepřízním a trestuhodnému nezájmu mnohých.
Tohle léto se zdá být hodně krutým zrcadlem, předčasnou sklizní silných a nadějných žen, k jejichž práci se okolní svět za jejich života stavěl třeba i vděčně a oslavně (to nebolí), ale zároveň nedostatečně vnímavě a nápomocně, přijímal jejich nadlidské úsilí s nezdůvodnitelnou samozřejmostí, a zatěžoval jejich bedra větší měrou izolovanosti a solitérnosti, než bylo správné a možná i snesitelné. Je lacinější považovat někoho za Bohem vyvoleného hrdinu-průkopníka, než nechat se inspirovat a nakazit a přidat se po svém po jeho bok. Tohle léto nám nevratně uzmulo hrdinku-průkopnici Ivu Němcovou, hrdinku-průkopnici Apačku Janu Grygarovou a nyní je tu ještě další nečekané a těžko vstřebatelné úmrtí, neboť hrdinka-průkopnice Zuzana Brabcová byla pořád na vrcholu zrání a vydávání sil a počítalo se s ní tak nějak bezděky (ano, právě s ní bez díků) jako s platnou ženskou silou při kultivování zdejší přítomnosti a budoucnosti.
Troufám si říct, že byť každá z nich se těšila na svém poli jiné míře známosti, obliby, obdivu i pracovního a soukromého zázemí, všechny vnitřně strádaly nedostatkem stejně odvážných spoluprůkopníků, spoluvlků, kteří by se jim rovnali silou, odvahou, touhou po prožívání jedinečných krás a vůlí je ve světě ustavičně vydobývat, a že si vůbec nepřály být za izolované a vynášené heroinky, ale že si chtěly na zdejších píscích hrát společně. Snad si nyní smířeně spolu hrají někde tam, s tolika dalšími (nahlížím stejně životní příběh Filipa Topola, Evy Slámové...), ale my tady - míním - bychom toho měli už konečně dosáhnout též. Prohlásit někoho za výjimečně nadaného k průkopnictví, genialitě a samotě znamená lacině se tím zbavit práce na vlastní originalitě a dobývání svého skutečného přínosu a podílu, je to licoměrné a chutná to hořce právě oněm zdánlivým hrdinům, kteří jen ukazují, kolik práce by měl na sobě udělat každý jednotlivec, abychom si tu navzájem mohli být zdroji překvapení a nedozírných a útěšlivých stále nových krás. Kéž by smrt Zuzany Brabcové mohla být poslední krutou výstrahou a tichým připomenutím, že většina vás tu žije nedostačivě.
*~~

Po třech letech konečně znovu naplno, bez kompromisů a přimhuřování, uchvácená hudebním počinem. Zatímco mě nestrhly k úžasu poslední sólo projekty Toma Yorka, Björk ani Jacka Whitea, protože i když třeba obsahovaly pozoruhodné a krásné momenty nebo nápady, nikdy nebyly úplně soustředěně dotažené a bez slabin, naprosté překvapení přišlo z nečekaného směru. Nenapadlo by mě, jak svrchovaným a klidným tvůrcem bude Damon Albarn sám, mimo pole kterékoli svojí magické kapely. Everyday Robots je však fantastický, do všech stran rovnoměrně, klidně rozložený hudební zážitek, sjednocený v rozvržení, tématu i motivu, a v provedení záměru dokončený, beze stopy uspíšenosti, klidně a jasně vyřčený. Konejšivý, upokojivý nikoli obsahem svého sdělení, které naopak pro mnohé může být jitřivé, ale jasným vědomím, že výpověď má být tady a teď právě taková. Kulatě plné barvy, chuti, zvuku, pocitu i významu v bezpečně známém prostoru, který předem pevně vytyčil. Bez nejistot. Ve stavu milosti. Soukromé moře v křišťálové kouli, která je zevnitř nekonečná stejně jako důvěrně dosažitelná. Něžně, úsměvně a rozhodně opečovaný, dozrálý plod, plod moře. Nemůžu se nabažit, pokouším se plovat, splývat i potápět se zároveň, a ono to všecko jde. Rozhýčkaná. Pečlivě volená slova jsou přirozenou součástí vnitřní logiky i vnější působnosti skladeb, nejsou to žádné emotivní fráze na efekt, nekonzistentní útržky vět, ani naopak samonosné, zatěžující příběhy, což je umění, na které rezignuje naprostá většina jinak geniálních hudebních umělců.
PS: Titulní píseň je půvabnou iniciační pozvánkou, otevírankou, řečnickou otázkou, ale album je celek, jeden tvar, dohotovené milostné sdělení o životě, o světě, o bytí, které nemá smysl kouskovat. Je to jedna věta, jeden nádech a výdech, jedno z hloubi vyrovnané duše usmání. Vyhřívám se v něm.
PPS: Jsem nyní zvědavější, jak bude vypadat to nové album Blur. *~~

http://nenudtese.cz/clanek.php?mesto&clanek_id=12726
Při děkovačce se tleskalo pramálo, až mi bylo účinkujících líto, protože ti byli na vině nejméně, ale ani moje dlaně nechtěly přidávat na síle aplausu za tak slabý nepodar. Čili v podstatě souhlasím s jednotlivými negativními postřehy poměrně soudné recenze M. Doležalové v odkazu, v hodnocení nešvarů i celkově bídného vyznění tohoto představení, jež je navíc jedinou premiérou Laterny magiky v aktuální sezóně, je ale podle mě na místě být o dost přísnější: o něco méně uondaná druhá půlka či finálová scéna nemohly ani zakrýt, ani podstatně oslabit nebetyčnou povrchnost, jednoplánovost a polopatičnost výjevů, trapnou komiku poplatnou všem a nikomu ani vtíravý dojem, že se toho v kteroukoli chvíli na jevišti děje ukrutně málo zároveň a vzniká tak nezaplněný prostor, v jehož poli je všechno dění příliš chudé, bezradné, nevtahující a ano, šmírové... D. Král navíc rozhodně nesestavil hudbu hře na míru, ale asi postotisící sám sebe nepřekvapivě vykradl. Jednoznačně poutavé bylo výtvarné pojetí kostýmů, částečně i scény, s níž ale ruku v ruce naopak zklamala skutečnost, že dostupné techniky Laterny magiky nebyly využity nijak mimořádně a s trochou úsilí by se stejná hra dala odehrát i leckde jinde. Na téhle jedinečné, kultovní a legendami opředené domácí scéně určené k vědeckofantastickým zázrakům člověk očekává víc než promítání videa na kouli z papíru, a to zrovna tohle byl jeden z těch lepších výjevů. Je evidentní, že na kvalitě představení se podepsaly rozdílné záměry zainteresovaných subjektů, zatímco šéf LM prosazuje banální všesrozumitelnost představení pro Čechy i cizince, aby se mu dobře prodávaly lístky, a nejradši by uvítal ryze nonverbální opojně vizuální hříčky, Drábek by (alespoň soudě podle toho, jak jej znám z minula) přirozeně nejraději ušil další autorskou hru pro dospělé plnou satiry a slovního humoru, při níž si bude moct trochu divočeji vyhrát s rekvizitami. Hloupé je, že se Drábek vůbec nepokusil nějak vtipně tu propast překlenout, a přestože naprosto rezignoval na inteligentního diváka, hra ani tak není srozumitelná všem a o to je nakonec ještě trapnější. Není to ani ryba ani rak, tohle spojení Drábka s Magikou, a je to ve všech ohledech horší než každý předem představitelný kompromis. Jsem napjatá, jestli je tohle známka Drábkova autorského vyčerpání a úpadku, nebo jen výsledek jednoho tristního přešlapu. S lítostí vzpomínám kupříkladu na Havelkovo provedení Hoffmanových povídek, které byť bylo především skvěle zrežírovanou a vnímavě obsazenou operou, stokrát svou výpravou i magičností překonalo tuhle předraženou pouťovou produkci Laterny magiky. Za ty dva tisíce vyhozené za tři lístky do první řady, odkud byla scéna vyloženě špatně přehlédnutelná a působila ještě prázdněji a rozstrkaněji, bych byla dokázala i samojediná vykouzlit mnohem svěžejší a magičtější zážitek. Zklamaně, zklamaně by se z Laterny magiky odcházet nemělo. Museli jsme se ale jít dobavit sami, abychom si zachránili slavnostní noc.

..

*~~

Napsali jsme text do festivalového katalogu v Trishuru v jižní Indii (Kerala) - koluje i po FB, kde ho šíří sám režisér:
https://www.facebook.com/photo.php?fbid=10200660967066013&set=a.1132442390674.2021736.1215715074&type=1&theater

Papilio Buddha in the eyes of foreign beholders

It is a surface-cracking experience

The nowadays Indian cinematography obviously differs in every aspect from the Western one. It is visible in such mainstream Indian movies which we can identify as inspired by those from Western world – and which can be seen as „translated“ into “Indian style” and Indian film language.

We can say that while watching mainstream Malayalam movies, foreigners have to deal with the same essentially unexpectable features they have to deal with while facing Indian everyday reality. Slight illegibility – this can be the resulting experience. Let’s say, that it is comparable to the experience of Kerala people’s kindness, positive approach and smiley faces – after some time you start to read it as a constant value which doesn’t give much specific information about what the people really feel, think, imagine and live here.

One needs to undergo a certain surface-cracking experience (or rather several) to get at least more directed, if still not oriented in the Indian reality. We as notorious cinefiles have to admit that Papilio Buddha prepared exactly such a full-bodied cracking experience for us.

The movie itself mirrors certain magical qualities inherited and working

Jayan Cherian’s movie fails to be understood through any standard categories or presumable ways. One mustn’t take it only as a realistic picture, or politically exposed statement, or a hard-core subversive violent movie... All such views fail once you are confronted with the complex nature of this piece of film art: it uncovers – in various ways and in inevitably intensifying pace – what the people of Kerala actually consider as the utmost dangers.

The movie let you see what causes their hidden fears, and not only in pragmatic reality, but also and mainly in the realms of their minds, spirituality, primal wisdoms, dreams and passions. And this way – tracing the visible collisions on political and social scene – it let you feel and intuitively understand what ancient energies and powers exist here, colliding and fighting in those unseeable dimensions of the surface reality. The movie itself mirrors certain magical qualities inherited and working, and that is nothing one would expect of any movie about present state of any nowadays society, but can after all understand and accept as a truly original and genuine art work born in Kerala.

It is a message about both the vices and strengths of today’s Kerala

Nevertheless the movie is at the same time exceptional exactly because of its bold accuracy and strictness in dealing with so sensitive social and political topics and problems of a nowadays state. The dark powers are indeed active in every country, every society, and even in every single human being, but maybe only the strongest among us are able to face them – and also reflect them. Thus the very fact that such a cinematographic work exists is delivering a message not only about the vices, but also about the virtues and strengths of today’s Kerala. We honestly can not imagine that any power would be able to create, screen and face such a work in our home country in the nearest future, but we certainly would wish so. Therefore this Cherian’s movie is not only a great and unique experience of the film medium itself for us, but also a remarkably rich and complex message about the country we are now visiting and we already admire so much. It brings to us both the beauty and hope.

Ondrej Cakl, Jitka Cardova & Oldrich Vagner

Filmy, které jsem viděla a nenašla v databázi ČSFD:
Opravdu pozoruhodný snímek je Papilio Buddha režiséra Jayana Cheriana. https://www.facebook.com/Papiliobuddha?ref=ts&fref=ts Temný rub indické bezelstnosti, peklo nevinných, mystika zla v síti sociálního i politického systému. 5/5
Stejně nezanedbatelný a výjimečný počin je film Lessons in Forgetting, http://www.imdb.com/title/tt1874601/?ref_=fn_al_tt_1 - film, ve kterém postupné odkrývání skrytých faktů za jednou nešťastnou nehodou přivozuje krok za krokem pochopení struktury souběhu událostí, kde všechno působí od prvotních zdálnivě nezávislých mikro-událostí ke vzniku nedozírné katastrofy - od vánku k cyklónu. Doopravdy lze snímek adorovat za to, že svou výstavbou umožní, aby se vám v hlavě stupeň za stupněm měnily perspektivy, dokud se nedostanete nahoru, a neobjevíte srdce té zrůdné a zničujjící konstrukce. Ve třech čtvrtinách teprve začnete mít jasno, že něco velkého existuje, a ještě vás čeká několik neodhadnutelných změt panoramatu, než se vyjeví celek. Do nejmenších detailů vyladěný film, kde se s každým krokem mění pohled na každou postavu a čím komplexněji je celá struktura durčena, tím čitelnější, srozumitelnější a osudovější jsou všechny jednotlivé děěje a jejich motivace. závrať, 5/5.

Taiwanský snímek Cannot live without you (2009), rež.Leon Dai, http://www.imdb.com/title/tt1456584/?ref_=fn_al_tt_1 - takový nepovedený pandán k Divoká stvoření z jižních krajin. 3/5

Snímek Light, by Devaprasad, je svérázně ironicko-poetický snímek zachycující sociální a politické poměry na keralském venkově v posledních padesáti letech 20. století na postavě "starého koministy", z něhož sivesničané dělají dobráckou legraci a který se o komunismu dozvěděl jednu jedinou věc - že totiž "komunismus je láska a kdo miluje přírodu, zvířata a rostliny a lidi, je komunista". Když se potom ze zpráv, které do džungle dolehnou, stařík dozvídá, že komunismus v Rusku končí, má přirozeně dojem, že se na sklonku jeho života hroutí celý známý svět. Film je mistrovským dílem osobitého vyprávění. 5/5
Beloved Sky, Írán, 2012, rež. Dariush Mehruji - nízkorozpočtová mystická freska o cesto souhlasu vání v čase během komatu a setkání městského lékaře se starší kulturou skrze moudrost a schopnosti mrtvých vesničanů, jejichž vesnice byla srovnána se zemí před 50 lety při náhlém zemětřesení, a mezi nimiž je i moderní vesnický bylinkář, mystik a šaman.... 3/5
ID - Indie, 2012, rež. Kamal K. M. - obratně zvládnutý snímek postavený na brilantním nápadu - dvacetiletá emancipovaná městská dívka se ujímá pátrání po identitě dělníka, který zkolaboval u ní v bytě a posléze zemřel v soukromé nemocnici, kde ho bez zjištěné totožnosti a souhlasu zodpovědné (a platící) osoby nemohli nechat včas operovat... Děj se posouvá pohybem, který je pro diváka nesnesitelný, a stupňuje se. Příznačným rysem společnosti, kterou sledujeme, je naprostá nezainteresovanost každého na čemkoli, z níž se nevymyká ani hlavní hrdinka, a výsledný efekt na diváka je eskalovaný, byť velice nenápadný pocit frustrace - ze stovek zklamaných očekávání na každé mikrorovině... Film si udrží vystupňovanost až do naprostého konce, takže ironickým vyústěním je fakt, že k žádnému vyústění nedojde, jen k takovému prohloubení nezájmu a dovršení míry nahodilých komplikací, že se i poslední snaha o něco v tom bídném soukolí usilovat sama vytratí. Neuvěřitelně dobrá kamera a tempo mají silný psychosomatický účinek, několik příštích hodin budete po snímku sledovat svět kolem sebe s hypnotizujícím a inervujícím vědomím nezájmu, který vystupuje ze všeho kolem vás, mění tempo a vzdálenosti, zpomaluje pohyb, pohledy i chápání. Ztěžknete a bude se vám točit hlava malátnou závratí a tušením nebezpečí, které není jak zastavit.

Milí, přijměte prosím přání do nového roku:
https://picasaweb.google.com/102286482688086608693/PF22o12?authkey=Gv1sRgCI_a_v6_8umopAE
Dílo, pocta Sýkorovi a památka za prošlým rokem, se jmenuje: Strukturace stromu
2o11-2o12. Měří 3m X 1,8m, trval čistého času asi 42 hodin v rozmezí jednoho roku a  ve hře byl odjakživa jenom jediný štěteček. Ten zdokumentovaný.
Tak snad – aby se v tomhle roce podařilo zapravit všechny životní nedodělky
přeje a příkladem jde j.

http://www.advojka.cz/archiv/2011/26/sirotci-po-smrti-v-h

Tohle album vznikalo i jako moje soukromá pocta jeho způsobu uvažování a tvoření, který se významně protíná s mým životním prostorem:
My S-pace of Being Gallery
Práce se strukturou, sebeorganizace prostoru jakožto přirozená pocta vlastním tvarem Zdeňku Sýkorovi a Věře Linhartové.
This album represents my personal tribute to the way of thinking and creating in which Zdeněk Sýkora and Věra Lihartová are intertwining so naturally and essentially also with my life-spacing and shaping principles.

Zálibnost stvoření. Závratná rozvratná architektura vědomí, když chci. Jinak hladkost. Dívat se sobě do očí zálibně, jak tvoří svět, tvoří tvoření, a křičet bezedně nezbedně nadšením, nádechem, dechem jsem – vnitřní logika, rozklenutost: jsem, ledaže zálibně. S-počiň pohledem, na sobě, se zalíbením, popoleť. Měj si, co chceš, co se ti za-lí-bí. Hop-la-l-l-l-ví-ček. Nespojitost, kaskády, vějířky, pro-ro-zpa-pa-dá-vá-ní...h​ýřím... a tvoření linií, tesat lze vším, švihat ocasem jsem... pro-to-že-se-be-ne-mi-neš.​ .. vtípky, žonglérko, mnojo, řekněme: zálibnost, řekněme, inu, ano? ... zálibnost... o jé... mls... Smíš-smíšek. S-m-í-í--- a než se dokřídlatí, porozpadám... Protahuju mezery mezerám. Zááálibnost. Řeknu hrušeň, nebo mmm-med, lípa-pa-pa-pam, zááálibnost, hrušňová povidla, řeknu a stanu se, zálibností se vnořím do hrušně, vynořím. Jí. Udělím si okamžik. V okamžiku okamžiku. Vytvořím tudy chodbu, ze vnitř oka mžiků, z jednoho vytvářeného v druhém, a projdu se jí - projdu sebe jí. A z novu. Máucta, piruetka, pok-k-k-klona. Řeknu radost, naplním to slovo významem, a pak budu donekonečna načínat úplnost radosti svým vědomím, znovu a znovu, neboť dokončit krok je stokrokrát prokrokpadnu, než dokrovrkočím.... Mezi a mezi lze zááálibně naskládat celou gotickou katedrálu, kde mezi budou mezizery mezi mezi karfiólami... Chutí zakroutím tvarem. Tváří otočím prostorem, prosáknu, ochutnám, pak piruetka... poschodiště... krok mezi kroky a krok mezi kroky, chci-li.... zááálibnost... dotknu se strom-m-m-m-m-u... mezi dotek a dotek vložím dotek... a znovu k úplnosti doteku, v počátku počínání počínat přibližování, zárodek vztahu... nebo přeskočím až k zárodku splynutí... nebo přeskočím... hop-la... Hrbolky logiky sametovou perutí mašlovačkou - uhladím mávnutím přes okamžik, vize ptáka, ladného pohybu, stvoření v čase, kejklířek – mám oči, co si na očích vidím, smím... frrrrr.... vějířky holubů..., čili: hladkost rychlostí, časem, nebo naopak rozdrobím podrobnohledem, prodrobnokrokem.... Thájemství stvoření je nespojitost, je vědomí: mezi dva kterékoli okamžiky, mezi dva body reflexe, se vždycky vejde nový, Aristo-to-tele-les-želel-l​va... vzniknout musíte úplní a těžiště lze mít v kterémkoli teď... teďžiště... zálibnost... joj! Stvořím si zálibné oči. Pak se na sebe podívám. Pak roztočím očima svět. Vždycky jsem vás tvořila zálibně, žertíky, ale je-li všechno ze sebe zálibností dokonalé, tak vtipkovat se snad o tom smí? Ne? Žertovala jsem? Ólala, a co si provedu? Dežertuju. Rozevřu dvě mihnutí neonu, dvě kapky deště, dvojí svist rákosu, otření listu o list? Vynořím pohyb, vzniknu nov. Na lovu projdu no-o-ovem. Lstivě se vetřu a protáhnu do jiných sínů a časí... Vám všem: jsme schopní roztočit očima svět a všechno to unést zálibně - mnohem větší. Větší než větší než větší. Vždycky budu. A všechno, co začnete, krok za krokem, v kteroukoli stranu, roztančím s vámi mezikrůčky do mnohem zá-á-á-á-vratnějších architektur - hrbolků logiky v čase z milosti piruet. j.

Před třinácti lety jsem jí na dlani bříškem ukazováčku masírovala srdce, aby začala dýchat. Dnes prožíváme svou labutí píseň - je jí dávno víc, než by jí mělo být, a v jejím pohledu je uložena jedna hutná linie mého života.

Celá galerie téhle vztahové kompozice je zde:
https://picasaweb.google.com/102286482688086608693/MyLongestLastingRelation13YearsNow

Můj první film. Mám tam teda jenom takový štěk a taky to celé vzniklo dost narychlo, vlastně mě to napadlo, jak se tak říká, za pochodu, i když pak se to teda muselo vysedět. Na telefonokameramana jsem si počkala dvacet minut, než se vrátil s tím pivem, pro které jsme do Tesca na Národní původně šli, než já se zarazila na těch schodech a už tam s tím psem zůstala, aniž by mě kdo postrádal. A stříhali jsme to na holeni. No a písnička od MIDI LIDI zřejmě vznikla jenom proto, abych já pak poznala, co mám udělat.

Strhující a nesmírně bohatá žeň (žene vás to skrz) od jednoho magického nápadu k druhému. Nejde spustit oči, každou vteřinu o něco byste nenávratně přišli, lze těkat, přeletovat, lapat, dychtit, nasávat, dotvářet, rozehrávat, čerpat, prožívat. Složitá a rozložitá scéna, dav herců, množství rekvizit a strojků na realitu - a přitom každý detail, po kterém přejedete okem, stojí za pozornost - záplava, hojnost, nedostatek času, mysl i smysly na hranici šílenství, jak to má být. A každý řev, sopel, vypadlé prso, nezaostřená fotka, posunutá paruka, natřásaný fald, cink v oku jsou adekvátní, jsou na místě, jsou tam schválně, a vy se tím prodíráte, tady chytíte kus melodie, tam groteskní výjev, jazykovou hříčku, nápis, žert, úsměšek, onde bláznivou deklamaci, slinu či kapku mateřského mléka, pak se to ztiší, zafokusuje, a vám neunikne ani jedna křivka žádného z těl, ani tón, a pak se zase rozjede mazec, nebo fenomenální duet nebo odrůda válečného baletu, hoří kov a lítají střepiny... A tahle jízda, jak se na sebe všechny ty geniálně a nesmírně vtipně vymyšlené a s šarmem připravené vjemy, postřehy, obrazy, hluky, rytmy propojují a nabalují, ta žeň vás neúnavně žene, je to Célinův útěk, ale to vy jste udýchaní, a nemůžete se pustit, protože byste o to přišli, vypadli byste z kola, utancovaní sotva v půlce života byste se zabili, a jak se to napětí stupňuje, chápete, že je to celek, že tam je vůle, struktura, která vás táhne, klubíčko odmotávané pro Beberta, celou tu dobu víte, že to není nahodilý chaos ani kabaret výjevů, ale stupňovaný celistvý prožitek. Jako když se s vámi miluje někdo, kdo tam opravdu je, naplno, drží na vás oko a každým svalem, hlavou i srdcem myslí na to, že ví, co vám chce udělat, a oba si to náramně užijete. Užila jsem si to. Dík.

http://meetfactory.cz/scheduleDetail.aspx?itemID=331&referrer=%2Fscheduler.aspx%3Ftype%3Dtheatre