JitkaCardova

Jděte, kdo můžete, my na to jdeme podruhé! Jedno z mála nekompromisních a divácky zcela pohlcujících divadelních představení posledních let, které nedá vydechnout, na vteřinu nevypojíte mozková centra řeči, imaginace ani empatie, tepová linka Vám bude vykreslovat panoráma Hradčan ve 3D a přitom se vám celý ten strhující příběh díky dvěma herecky nepochopitelně náročným plastickým, polymorfním a polyfonním monologům vůbec neodehraje před očima, ale vykreslí se Vám za nimi, jejich prolnutím. A zadře se vám hluboko pod kůži, prodře se skrz vás do věčnosti současné vrstvy syrového kolektivního vědomí. Neobyčejný zážitek! Kdo už za sebou máte iniciační zkušenost z představení Terminus v Celetné, o němž jsem něco naznačovala minule - ostatně ozvěte se, klidně půjdu znovu, mám dokonce šanci sehnat lístky za vstřícnější cenu), tušíte alespoň klasu a formát herectví a režie, ale tohle je zcela jiná variace, s jiným vrcholem, smyslem a efektem, jiným, ale neméně uhrančivým. Marek Němec je nekompromisní režisér naléhavě dýchající na ochranně zvednutý límec dnešní doby, která nepřeje soucitu, sdílení, spoluprožívání, solidaritě, a navzdory trendům vyvolává lidské mrazení, husí kůži, horký stud a ryzí touhu po opravdovosti bytí, svého i ve vztazích. V kombinaci se současným zjevením irského dramatu Markem O'Rowem je to téměř smrtící způsob oživování vědomí a svědomí, ale stoprocentně funguje. *~
Z ohlasů na i-divadle z doby, kdy se to hrálo v Plzni (80-100%):
https://www.i-divadlo.cz/divadlo/divadlo-jktyla/howie-a-rookie-lee
A FB pozvánka (hrají to ale každý měsíc):
https://www.facebook.com/events/497061727906820/

V životě jsem nebyla na silnějším - a lepším - představení a že se jich nastřádalo už dost, která mi něco zásadního způsobila a napořád mě zasáhla. Termina opravdu musíte vidět, zažít. Nabízí esenciální katarzi, bez ohledu na to, co tím slovem kdy kdo mohl nebo musel ve spojení s divadlem mínit, po Terminovi to přestane být termín, stane se z toho iniciační všeobsahující doživotní hermeneutická zkušenost. Doporučuji vstupenku do druhé řady doprostřed, neváhejte. *~

https://www.divadlovceletne.cz/program/terminus/

Pročtěte si recenze: hodnocení mezi 70%-100%, přičemž 70% je řídký extrém, kdežto stovka je spíše častá - a plně po právu. 
https://www.i-divadlo.cz/divadlo/divadlo-v-celetne/terminus

A z rozhovoru s Ladislavem Hamplem, představitelem ústřední role:

* Hra Terminus dublinského rodáka Marka O’Rowa je také vyzývavá, ani ne tak drsným prostředím, nebo formou střídajících se monologů, jako svou veršovanou podobou. Co jste si o té hře a své postavě pomyslel a k čemu jste postupně dospěl?

- Na začátek bych určitě vyzdvihl samotný text a fascinující překlad Ester Žantovské. Terminus totiž funguje jako svébytné dílo, které je uměním už samo o sobě. V textu se muselo samozřejmě škrtat, mnoho anglických slov není přeložitelných jednoslovně, a tak překladem text nabýval na objemu a zároveň dostával hodně poetickou tvář. Ta hra je specifická i tím, jak si v ní každý divák může najít svou osobní katarzi. Protože se nemusí ztotožnit pouze s jednou rolí; všechny tři jsou vykresleny s neobyčejným pochopením pro jejich hlubinnou psychiku. Ve všech ožívají ty nejskrytější obavy a strach ze selhání. Dalším specifikem textu může být i jeho kompozice, složená z několikastránkových monologů. Jsme na jevišti tedy často tři, ale každý je tam vlastně úplně sám. Nemůžeme si pomoct nahozením repliky, spoléháme jen sami na sebe. Bylo tedy důležité, abychom všichni ještě před samotným zkoušením text uměli, protože jinak vlastně nebylo co zkoušet.

* Vnímal jste tu roli i jako protiúkol ke svému hereckému typu?

- Psychofyzický typ usměvavého blonďáka je na první pohled sice jasný, proč jím ale neklamat? Temná zákoutí duše si v sobě nese i bývalý naivní milovník. Pro mě doba naivních milovníků už skončila. Pokaždé nastoupí zas mladší, energií nabití Romeové a Troilové. Rozuměl jsem proto Markovi, proč by si herci měli svůj herecký rejstřík stále rozšiřovat. Je přece známá věc, že postavy s negativními, až vyšinutými povahovými rysy jsou pro herce daleko zajímavější. Kromě toho si stačí představit, kolik dnešních mocných jsou skrytí deprivanti, kteří byli ve škole šikanováni a kteří se potřebují vypořádat se všemožnými ústrky a frustrujícími neúspěchy."

Neschopni společného - česká cesta od komunismu nikam
!! Odemykám placený článek z nezávislého Deníku N v plném znění všem. Četla jsem to dvakrát s hlubokým vděkem a úlevou, že se o důvodech ke zklamání a k nespokojenosti s tím, jak jsme tu naložili s vydobytou svobodou, konečně vážně mluví a hledají se cesty, jak z té bídy doopravdy ven. Jak je ten článek dlouhý, není tam jedno slovo navíc. Kdyby měl zůstat jediný analyticko-kritický text, skutečně důvtipně, myšlenkově klidně, argumentačně a faktograficky poctivě zhodnocující náš polistopadový vývoj, všechna jeho specifika, souběžnosti, pasti a překážky a jejich společný dopad na to, jakou zemí a společností s jakými poškozeními a resty z minula a jimi ovlivněnými výhledy a nadějemi do budoucna dnes jsme, jediný text, který by si zato přečetli všichni mí spoluobčané, včetně dětí a prarodičů, měl by to být tenhle. Prosím Vás, přečtěte si ho. Zaplatila jsem Vám k němu přístup. Je tam všechno důležité o dnešním stavu naší občanské základny a vezoucím se a brzdícím zbytku obyvatel, z čeho je zdaleka nejen mně dnes úzko, bezmocno a marno a co si musíme společně racionálně přiznat a připustit a uvědomovat, jestli máme mít reálnou naději to doopravdy změnit, napravit, uzdravit, aby nám spolu mohlo být líp, abychom spolu mohli jednou žít důstojně a přejícně, aby se společným projektům, statkům, krajině i lidským hodnotám na našem území dařilo. A já to chci a budu pro to dělat všechno, ale musíme se napojit na stejný diskurz, stejné rozumění, nevytěsňování. Mám Vás ráda a spoléhám.
PS: Jestli po Vás budou chtít emailovou adresu, nemusíte se bát ji zadat. Stane se jen to, že dostanete automatickou registraci, osobní účet s přiděleným heslem na web Deníku N - můžete si tam pak dokonce vybrat, že chcete zdarma zasílat pravidelný přehled zpráv, tzv. službu "Notes", což vřele doporučuju. Vtipně a v kostce Vám pravidelně večer mezi sedmou a desátou přijde na email v souvislém tetu s odkazy shrnuté denní dění v zemi i ve světě a člověk se tak aspoň dozví, co všechno by mu nemělo uniknout. Dostanete se tak i na placené části článků. A max. Vám jednou přijde nabídka předplatného. Byla bych sice raději, když už za odemčení připlácím, aby byl přístup jednodušší, ale protože vím, jakou kvalitu a poctivost Deník N nabízí (po roce existence dostal nejlepší hodnocení od fondu nezávislé žurnalistiky, samá áčka), vůbec se na ně nezlobím. Ta registrace se fakt může hodit. Díky za pozornost. A hlavně si to prosím přečtěte:
 Neschopni společného - česká cesta od komunismu nikam

Včera jsem korzo Národní z velké části strávila v Obýváku Václava Havla, ve společnosti skvělých hostů vzpomínajících na VH a sdílené ideály. Vystoupila má obdivovaná Dana Němcová, mluvil kníže, z manželových projevů četla případné pasáže dojatá Dagmar Havlová, o signálech fašizace četl z knihy Madelaine Albrightové Václav Marhoul a přispěli i další... Když ale v křeslech seděli Žantovský s panem knížetem, Žantovský požádal shromážděné o vypískání Zemana za to, že v ten den utekl na Slovensko, ale Babišovi nechal zatleskat za jeho projev v Muzeu, kde prý projevil kajícnost, když řekl, že obdivuje Havla a že nebyl tak odvážný jako on... lidi tleskali neochotně, sporadicky, málo, někteří ani nevěděli, čemu, vzadu špatně slyšeli... A tak když byl nakonec prostor pro dotazy a komentáře, pořád jsem v sobě i kolem sebe cítila ten knedlík, a tak jsem jako jediná přes potlesk knížeti požádala o slovo, dostala mikrofon a řekla něco v tom smyslu, že jsem včera prostála čtyři hodiny na Letné a chci říct, že jsme tam - v obýváku VH - Babišovi tleskat nechtěli a neměli, že je to od něj jenom další návnada, PR a změna strategie, že to nedělá proto, že by se kál, ale proto, že se bojí, aby na něho lidi nebyli moc zlí. A všichni tam začali tleskat jako blázen, lidi mi pak ještě dvě další hodiny chodili klepat na rameno a ukazovali prstová srdíčka.
Jo a Žantovský se usmál a pro modlu korektnosti dodal, že na takový názor mám samozřejmě právo. Tyjo.
PS: Jedním z nejsilnějších vystoupení přispěl nervozitou a možná i silou těch vzpomínek roztřesený a zpocený Tomáš Etzler, jeden z našich neohrožených mezinárodně oceňovaných reportérů. Díky němu jsem tam chvíli seděla vedle Liou Sii, vdovy po čínském aktivistovi Liou-Siao-poovi, oceněném Nobelovou cenou Míru, což Peking rozezlilo tak, že slavný aktivista, básník a autor čínské charty (po vzoru naší) zemřel po deseti letech věznění na neléčenou rozvinutou rakovinu jater. Jeho žena v té době strávila osm dlouhých let na samotce v domácím vězení, zavřená v bytě bez telefonu a kontaktu se světem a málem prý z toho zešílela. Básnířka je na svobodě teprve rok a nežije v Číně. Hodně se usmívá, je vděčná a pokorná, ale všechna ta prožitá bolest a utrpení z ní jemně sálají. *~

https://www.irozhlas.cz/komentare/liou-siao-po-nositel-nobelovy-ceny-miru-na-ktereho-svet-zapomnel_1707110900_ph

https://echo24.cz/a/SpQE5/po-osmi-letech-propustena-vdova-po-disidentovi-liou-siao-poovi-vycestovala-z-ciny

Je to tři roky stará věc, ale narazila jsem na to dnes. A je v tom Shakespeare. Nejprve v kostce, co zazní v komentáři k videu: ...Meryl Streep podala hvězdný výkon v newyorském divadle Park Public Theater Gala v rámci každoročních shakespearovských her. Vystoupila ve vycpaném obleku s červenou kravatou a obličejem natřeným na oranžovo spolu s herečkou Christine Baranski v roli Hillary Clinton v duetu vypůjčeném z broadwayského muzikálu Kiss Me Kate z New York's Delacorte Theater. Duet se jmenuje Brush Up Your Shakespeare (Oprašte si Shakespeara) a v původním provedení ho zpívají dva gangsteři, kteří radí pánům, že zaručená cesta k srdci ženy vede přes recitování Shakespeara. Meryl Streep ztvárnila prezidenta opravdu věrně, včetně jeho malých rukou - a prasečích oček, dodávám já. A výmluvně sžíravá je podle mého i ta extrémně namachrovaně prodloužená kravata, jejíž rudý tenký koneček jí povlává mezi nohama.

Nepřestávám se obdivovat jak hereckému záběru Meryl Streep, tak jejím občanských a lidskoprávním postojům. Málokdo z herců na světové scéně mi připadá tak celoživotně konzistentní, vytrvalý, nenápadný a laskavý ve svých postojích a přitom silný v tom, co dělá jako člověk i jako herec zároveň. Dala jsem si tu práci a viděla většinu jejích snímků - celá řada se jich věnuje tématům ženské nerovnoprávnosti či odhalování systémových příkoří ve společenských poměrech různých dob, často dokonce motivovaných reálným základem, a zároveň jsou to naprosto vrcholné role a umělecké snímky - namátkou Sufražetka, Francouzova milenka, Silkwoodová (tam hrála naprosto božsky mladou svobodomyslnou dělnici, s Kurtem Russelem a Cher), Výkřik ve tmě, Jako nepoddajný plevel, Železná Lady, jednoznačně sem spadají třeba i Hodiny nebo pro mě trochu příliš romantizující, ale pořád dobré Vzpomínky na Afriku, Hrdinové a zbabělci nebo Tanec na konci léta, a také Sophiina volba... A pak je tady její nepřekonatelné mnohotvárné herectví samo o sobě a právě často opomíjený dost výjimečný hudebně-herecký talent, s nímž dokáže ztvárnit tak geniálně a neopakovatelně tragickou reálnou postavu, jakou byla Božská Florence - a to rozpětí, v němž zároveň věrně obsáhne Florence - i zkarikuje Donalda Trumpa, dvě tak extrémně odlišné falzifikující postavy.
A nakonec jsem upřímně vděčná, že navzdory tak špičkovým výkonům, jaké podává i u filmů celkově slabších, ale nikdy hloupých, takže i ty stojí za vidění, natočila těch snímků s hodnotovým přesahem tak neuvěřitelně hodně, že mám pořád ještě co objevovat, kam sahat, z čeho vybírat. Právě u ní totiž není při tom přehrabování nouze o objevení pravých pokladů. *~
Jo, a tady je pak ten její Trump i chvilku naživo: https://www.youtube.com/watch?v=CIDZiSXDmKo

Je suis Benni. Narušitel sytému (2019) všem vyrazil dech, věřím, že některým doslova. Hrají v pár kinech, teď, potrvá to mžik. Jděte. Poprvé v životě jsem v kině dvě hodiny bez ustání brečela, ani jsem se to nepokoušela brzdit nebo skrývat. Nepřestoupíš. Cokoliv jste učinili jednomu z těchto maličkých, mně jste učinili. Benni křičí. Křičí láskou, křičí lásku, snaží se prokřičet k srdcím lidí, kteří je prostě nechtějí otevřít, nemohou si to přece dovolit a nechtějí si to přiznat. Předstírají lidskost. Už to je hrůza, a každopádně – nikdo jiný než samí takoví lidé není. Kolem Benni v ústavech jistě ne – ale nakonec skoro všichni jsme dnes tak či onak placení lásku a péči jen předstírat, dobrovolně zbavení možností, síly něco změnit. A zároveň: my všichni jsme Benni. Jsme v tom spolu, protože náš osud je společný. Cokoliv jste jednomu z těch nepatrných učinili, sobě jste učinili. Křičím jako Benni kvůli nám. Lidskost nepřestoupíš. Křičí to někdy v každém z nás, když čelíme bezpráví. To se nesmí! To nejde dopustit! Otáčíme se kolem sebe, hledáme, kam se obrátit o zastání. Tehdy to víme, že člověk musí být lidský, jinak je zle, jinak se ocitáme někde, kde nemáme být, kde není a nebude dobře nic. Nepřestoupíš. Ale sami lidskost denně přestupujeme za pár stříbrných – necháváme se zbaběle platit za nelidskost, žijeme v čase placené lásky, která není láskou, nic s tím neděláme a nesnášíme ten křik.
Mnozí z těch, kdo někdy sobecky předstírali, že mi jsou nablízku, že jsou přátelé, že se snaží a milují, zatímco se jen levně vymlouvali, neochotní doopravdy nasadit život a něco změnit, ví, jak ten Bennin křik zní naživo.
************************************

Devítiletá Benni je tu, dychtivá, lnoucí, vnímavá, milující, učenlivá, nesobecká, chytrá, citlivá, zručná... – a také obezřetná, mnohokrát zrazená, ostřílená, kolující mezi institucemi, urputně vzdorující absurdním pravidlům, provokující, testující, seismograf na faleš a všechny podoby psychického násilí a nátlaku. A nemůže se dovolat lásky, přirozeného projevu lidství, jenž jediný by tišil její křik z hrůzy, že nenachází zastání, že nemá, kde by mohla být bez podmínek, a v nelidských pravidlech ji nic neudrží. Jenže podle „našich“ pravidel si v ústavní ani náhradní péči svěřenec a vychovatel nesmí vytvářet citové vazby, sklapla past. Jsou to zaměstnanci, ne lidé, a tak neposlouchají, co jim říká srdce, ani tváří v tvář té živé touživé bytosti, která se v nich zoufale nemůže dovolat jediné pravdivé odezvy. Ona není zaměstnanec, je živá. A oni to vnímají, marně zavírají oč, ucpávají si uši, zašlapávají svědomí. Ale.
************************************

Každý ví, že placená láska není opravdová láska. Ale málokdo si připustí, že placená péče není opravdová péče, že placená pomoc není opravdová pomoc. Že placená výchova a výuka není opravdová výchova a výuka. Je nebetyčný rozdíl mezi dvěma krajnostmi: povoláním a zaměstnáním, jsou to dva konce škály, jak být či nebýt lidsky druhým k užitku. Jeden člověk odpovědně vnímá, k čemu je povolán, či povoláván, co ho šlechtí v jeho konání, co dobrého a pravdivého zmůže právě on ze svého místa, a je toho poslušen. Jiný se naopak nechává zaměstnávat něčím, co ho od jeho vlastního povolání, rozpoznávání toho, jak má poslušen svého svědomí konat, odvádí. Povolaný, povolávaný člověk koná s láskou, s odvahou, neúnavně, jeho práce povznáší a zušlechťuje, je darem pro druhé, dobrodiním, z nezbytnosti, náležitá, a může být odměňována, odvděčována, mecenována, se ctí honorována, ale i kdyby nebyla, musí se vykonávat. Povolaný člověk může být chudý, avšak nikoli duchem. Do zaměstnání se naproti tomu chodí za prachy. Člověk za mzdu, úplatu, ze zbabělosti prodává svou povolanost a lidskost, svého ducha, přihotovenost, odpovědnost za vlastní i vzájemný rozvoj v čase a prostoru, účast na sounáležitosti. V tomhle smyslu žádná práce námezdní, pro peníze, není opravdová, vlastní a dobrá. Tak jako ani žádná jiná práce motivovaná zbabělostí a umlčováním svědomí (je to klasická triáda: ze zbabělosti sebe prodávat lze za peníze, moc či oblibu). Takový člověk není svobodně poslušen vlastního nitra. I kdyby nakonec dělal pro peníze to, k čemu sám tíhne, ale přistupoval na cizí instrukce a nekonal volně podle svého srdce, i pak ubližuje, místo aby pomáhal. Poslušnost vnitřní motivace na základě soucitu, empatie, klidné vnímavosti vůči tomu, co se právě jedinečně děje, je to jediné, čím lze bezpečně rozlišit dobrodiní od zločinu. Prosazovaná modla ekonomické nezávislosti jedinců vede lidi k umělé lhostejnosti, odvádění pozornosti, otupování vnitřního hlasu, odstřihávání se od vzájemnosti, odpovědnosti být svobodně sebou pro druhé a být s nimi v neustále dosahovaném souladu. Možnost dosáhnout takového souladu se svým nitrem a druhými je ale vzájemně podmiňovaná, jeden člověk jí nedosáhne: i kdyby setrvával přihotovený, jen ukazuje cestu, ale pokud ti kolem něj jsou ve velké většině zaměstnaní a nehodlají naslouchat, je s nimi v pasti, z níž není cesty ven. Placené zaměstnávání se, nechávání se za žold najímat, prodávání se, nešlechtí, nevybrušuje ducha, ale odvádí od vlastních přirozeně lidských povinností, otupuje připravenost, zbavuje cti i svědomí. Člověk se tím jen zdánlivě vyviňuje z odpovědnosti za svou práci a za její dopad na druhé, zvlášť tehdy, kdy s ním lidsky nesouhlasí – kdo by stál dvanáct hodin u pásů s umírající drůbeží, kdyby mu za to neplatili –, ale přitom je jen člověkem výmluv, staví se lidsky neodpovědným, otrokem, a vyviněn není.
************************************

Můžeme se vymlouvat na systém, nátlak, že chodíme jako automaty či zombie do práce a musíme poslouchat nadřízené, i když bychom to či ono rádi udělali jinak. Vzali si Benni k sobě, místo injekcí a spaní o samotě ji objali a přitiskli a nenechali už nikdy zoufale křičet a utíkat před lhostejností – ale každý se přece musí dnes nějak uživit a co kdybych, ó hrůzo, kvůli projevu lidskosti přišel o práci. Ale. Systém jsme my. My všichni jsme v tom spolu, my všichni jsme – anebo nejsme – takový systém. V nás všech jsou zároveň i potlačovaní narušitelé takového systému, kteří křičí, že se na nich, jimi, děje nelidské bezpráví. A potlačujeme je také my sami, když zrazujeme takové jako Benni, ubližujeme sami sobě. Vyděláváme vymyšlené částky, které nijak reálně nevyjadřují skutečnou hodnotu naší práce, ani její dopad, ale vyjadřují velmi přesně cenu, za niž se prodáme. Za niž prodáme možnost vychovávat si a vzájemně si učit a vést své děti, trpělivě pečovat o své staré, o své nemocné, o potřebné a slabé ve svém okolí, o poutníky, kteří poprosí, o své génie, umělce, učitele, o své léčitele, o své další dobrodince, připravujeme se o možnost adekvátně se odvděčovat a nechat se přirozeně oceňovat.... Platíme ze svých bezectných mezd absurdně jiné ústavní zaměstnance, cizí lidi, které s námi nic nepojí než stejný strach a zbabělost, pro něž je to jen zaměstnání, s umělými pravidly a tabulkami, a jim svěřujeme své děti a rodiče a hlavně si přejeme, ať příliš nekřičí a rychle otupí. My všichni jsme Benni. Nejen odložené děti, my všichni spolu žijeme v čím dál zvrhlejším systému absurdně placených služeb a výrobků, v němž všechno je na prodej a nepravé, včetně umění jógy a trauma panenek s příběhem, a máloco je už vlastní, lidské, zušlechtěné, podané k odvděčení, k vzájemnému zlepšování, prospívání a tříbení, k dobrému životnímu družení – a i to málo je nedoceňované, nezrozpoznávané, a skomírá v pasti „našeho“ systému, kterým jsme, pokud se prodáváme.
I ti, kdo myslí, že za peníze v takovém systému pomáhají, jsou ve stejné pasti a pomáhají především mazat a brousit její železa. Pomáhací profese, profesionální péče je kontradikce, protimluv. Jakožto zaměstnanci i oni uvíznou v systému nelidských pravidel institucionalizované. paušalizované výkazové činnosti, která s ideou pomáhání nemá nic společného, jen trýzní sebe i své svěřence, protože si nemohou dovolit dávat jim dostatečně pocítit lásku, záležení, péči a možnost spolubýt, protože si nesmí vytvářet skutečné pevné vazby, lnout k sobě a žít spolu na jejich základě, ačkoli právě o to jediné v životě a práci má a musí jít, jak Benni věděla. Jinak ze své práce dělají v „našem“ světě i oni účinnou vývěvu lásky a záležení, další skrytý zdroj sílící deprivace a frustrace z izolace a ponechanosti zlu a lhostejnosti, výrobnu povrchních náhražkových vztahů, v nichž své možnosti vymezujeme primárně penězi, tj. tím, co nám zaměstnanost dovolí, a pomáhají i oni prohlubovat nelidskost tohoto finančně výnosného systému placeného ubíjejícího společného zmírání v zaměstnané a ústavní izolaci namísto přirozené družné pospolnosti, odpovědné povolané vzájemnosti a skutečného tvořivého odvážného starání se o všechno a všechny přirozeně tak, jak to k nám přichází, v celé těžkosti, nečitelnosti a nezaručenosti takového bytí. Všichni jsme Benni a všichni si společně ubližujeme v systému, který za peníze pomáháme vytvářet. Anebo ne. Stačí tak málo, aby někde těch povolaných k dobrodiní začalo přibývat. *~

Tuhle ženskou obdivuji celoživotně. A s každým jejím rozhovorem víc a víc zjišťuji, jak s ní naprosto souzním, ať se zmíní o čemkoli, včetně vlastní cesty životem, divadelní produkci na Vinohradech nevyjímaje. Jednou jsem bezmocně utekla v půlce hry, kam jsem šla kvůli ní. Hra, zřejmě podle kvalitní předlohy, byla špatně zrežírovaná, scénicky odbytá a hlavně kromě Daniely Kolářové všichni hráli mizerně, bez zápalu, zadrhávali, nebyli k uvěření, myšlenkami jinde, neangažovaní. Ona jediná hrála doopravdy, naplno, byla postavou, a výsledek byl tak zoufalý, že jsem odešla z úcty k ní, abych ji u toho ponížení nesledovala. Kdybych tehdy věděla, že to cítí a prožívá tak, jak dnes popisuje, počkala bych a pozvala bych ji na kafe nebo na panáka. Jak ráda bych to někdy napravila, ale teď, co už na Vinohradech nehraje, jsem ji tam, mezi lavičkami na náměstí Míru, přestala potkávat. Vždycky jsme se jen s úsměvem pozdravily, jako bychom se dávno znaly. Ale nikdy jsem si netroufla ji v té její auře vyrušit. Je mi smutno a mám ji moc ráda.
Jedno z nejlepších divadelních představení, co jsem kdy zažila, bylo, když hostovala v Olomouci v Divadle hudby s Bárou Kodetovou v Podzimní sonátě, to bylo před patnácti lety. Seděla jsem v první řadě toho malinkého hlediště a jejich sliny a slzy lítaly tak, že jsem z nich měla mokrou tvář a mísily se s mýma. Už za to bych se nedoděkovala, ale je toho mnohem mnohem víc, v čem v ní rozeznávám spřízněnou a velmi milou duši. *~

Nesmíme moc počítat s Bohem, ale možná že Bůh počítá s námi

..
Tohle si sem chci odložit, protože to tak ironicky dokládá rozpad hodnot a vzmach neúcty k práci druhých lidí ve službách zlatému teleti mamonu, až je z toho jednomu příkladně stydno. Že využili ženskou, je už jen třešnička na žluklém dortu.

Četla jsem to zatím jen z jednoho zdroje, ale vypadá to přesvědčivě, i podle výsledku. Jestli je to pravda, tak Vallée nebyl k dispozici, aby mohl druhou sérii natočil včas osobně, takže producenti oslovili skvělou nezávislou britskou režisérku Andreu Arnoldovou (mou velkou oblíbenkyni, takže jsem se fakt těšila) s tím, že chtějí, aby dvojku natočila zcela podle svých režijních představ, svým rukopisem, ona, s plným dohledem nad finální podobou, včetně postprodukce. Ale ve skutečnosti byli od počátku dohodnutí, že celou její práci přestříhají do finální podoby s Valléem tak, aby odpovídala jednotnému stylu nastavenému první sérií, a Vallée osobně si prý Arnoldovou dopředu k tomu účelu (rozuměj obětního beránka) vybral, protože tvrdí (poněkud v rozporu s realitou, neboť vlastní práci Arnoldové arogantně přehlíží), že její styl je tomu jeho až na drobnosti příhodně podobný a dá se tedy snadno použít (zneužít).
Ve správný okamžik, když už bylo všechno téměř hotové, Arnoldové vzali dohled a ona musela přihlížet tomu, jak zcela proti všem dohodám její dílo předělávají, aby vyhovovalo Valléeho vizím a představám, a postupně zjistit, že na ni byli domluvení od samého začátku.

Vážně doufám, že když se z vlastního díla nepoučili Vallée s Kelleym, Arnoldová bude chytřejší a najde sílu jim to nějak požensku vrátit tak, aby přitom ještě ochránila to, na čem záleží.


Původní článek v anglickém znění se všemi pikantními podrobnostmi si tu odkládám a najdete ho zde: Sedmilháři.
*~

..
..
Volím si vědomí. Volím si lásku 
Branou do nových cyklů vcházím
Země je matka má
Mé tělo je tělem tvým
v dlani mé srdce
moje dlaň v dlani tvé i tvé
Vítej, Vesno, vítej
Milostnosti buď plna vláda tvá
*~

.
***
A co když všichni živí 
už dávno zemřeli
na selhání srdce

.
A jen obětovaný čas 
ještě musí doběhnout
v němž chodím po světě 
prosící o milost 
zázraku lásky
Nad marnost zmar
*- - - - - - - - - - - - - -*
Nad marnost zmar
zázraku lásky
prosící o milost
v němž chodím po světě
Ještě musí doběhnout
čas jen obětovaný

.
Na selhání srdce
už dávno zemřeli
všichni živí

.
A co když 
Ne
.

13. 4. 2o18

Kéž si každý najde čas na zadumání, poklidnou pohodu i pospolitost a na upřímné obdarování svých blízkých. A pomněte, že připraveným štěstí přeje a zázraky se dějí. Na obrázku Šerá kupříkladu právě vidí odlétat ježíška. *~ 

.
Zůstává sám, vzdálení hosté
Žádný blízký už mu nedoroste

.

Distant the tree is standing tall
No guests can grow yet close at all
.
~~
Totiž - tak dlouho jsem zírala do fotobásně Davida Macháčka, až to jeho původní dvojverší začalo zírat do mě nazpátek - anglicky. Meditace překladu. Z ústraní soustřednost raní z úst.

Tak mnohodobrodružně, spikleně dětsky bezelstně srozuměně a existenciálně rozpustile mi už dlouho v přítomnosti někoho druhého nebylo. Jestli už kdy. V Kinterovi dítě si dospělo, takže si umí krásně samo hrát i se smutkem a tíhou a zahušťováním a samotou a tlakem a tahem a sítěmi bez spojení a bojením a plnem prázden. Jak se volá rozbitými kabely lián domů. Je mi blízko. Ještě donedosyta rozehraná v síti svojí samotou si chodím rezidencí, vrním tútám, blahem stesku, a jak se tetelím, všude ze mě opadává sníh ze špičky civilizačního ledovce, až se mi v patách kočky a kytky diví. Ach. Ach ne. A přece. Stýskám chlácholit stromy. *~
Krištof Kintera: Nervous Trees. Rudolfinum. 1. 12. 2o17

Rozmarné léto života, budiž pochváleno. *~~

V listopadu a prosinci přechod mezi světem živých a světem mrtvých je otevřen, máme přístup ke světům těch, kteří prošli proměnou a zmizeli z našeho dosahu. Sférám je dovoleno se prolínat, splývat a komunikovat, máme příležitost se zacelovat, scelovat, smiřovat. Duše se dotýkají. Přeji všem hluboce prožité dušní samhainnové dny a noci. *~~

(Na téhle instalaci u sebe doma jsem si v zadumaných naladěních na různě kultivované a proměněné životní energie pracovala téměř rok. Vibruje a vrní, vysílá vlákýnka a tetelí se.)

Samhainn Gate of Worlds.
These last two months of our calendar a gate between dimensions, between worlds of those alive and those dead, those transformed and out of reach is opening. These worlds and spheres are now allowed to leak, permeat and mingle, we have a chance to integrate. Happy samhainn to all of you. *~~

.
.
Když jsem to před dvěma týdny psala, ještě jsem nevěděla, ale možná tušila, že to bude nekrolog. Dává to smysl. Zkoncentroval do nekonečné hustoty, aby pak o to nekonečně lehčeji zemřel. *~~
.
.
PUSŤTE SI COHENA DO DUŠÍ, POTMĚ. PUSŤTE SI TRESŤ JEHO TEMNOTY ŽILOU DO SRDCE. POPATŘETE V TVRDÝ, LESKLÝ, NEPRONIKNUTELNĚ TEMNÝ DÉMANT Z MOŘSKÉ SOLI O DEVÍTI PLOCHÁCH, ŘEZAVĚ BŘITKÝCH HRANÁCH A NEKONEČNÉ HUSTOTĚ, V NĚJŽ ZKONCENTROVAL
.

A jo, jo, tenhle můj text jako celek vám může učarovat, ale skoro jistě se to nestane. Nebudete mu lautr nic rozumět. Až tedy na tu pasáž o Cohenovi, uvidíte, ta je moc fajn, i když trochu syrová – tak ale to si rovnou přečtěte až na konci všechno to, co je kurzívou. Jinak budete rozmrzelí, fakticky, nezkoušejte se.

.
(A pokud jde o mě, nejsem na tripu. Ale jsem už dlouho na cestě.)

.
Už nemůžu pilovat pečlivé osvětlující texty, můj zahuštěný a provázaný proud vnímání a reflexe, který se neustále sbíhá v novém tady a teď, mi jen občas ještě dovolí črtnout v úžasu rozmarně rychlý vzkaz bližním, souputným, vzkaz neotesaný, svítící sirobou (syrobou), jako zásek v džungli, kterou mě nese říční proud, že tuhle vyhlídku, tenhle divoce kvetoucí strom, je dobré neminout. Zatímco se v mém vědomí při tom životním plutí časem džungle mění v dokonale provázaný tepající chrám života, přírodní geometrii tance a vztahů a vymaňování a hroužení, ten strom i ta vyhlídka jsou absolutní metafory a rezonují napříč univerzem, a řeka je můj dech a to prohlubování smyslu už nejde zastavovat, brzdit, zarážet... už je jen úchvatná radost z plynutí a stále znovu uskutečňovaného pochopení – a nad ní ještě dusivá pěna lítosti z nutnosti všecko utkvělé pouštět, zbavovat se naivní touhy to všechno zároveň sdílet s lidmi, kteří s vámi nesouplují, něco malicherného činorodě dělat, aby se ta hrůzná propast mezi vámi a všemi, kdo to nevnímají, tak děsivě nezvětšovala... házet lanka, lapat a po větru posílat kousíčky smyslu, výtrhy, ustavičně hlásat jásání a předvádět tu čirou radost, volat a ukazovat, lomozit a rušit, snažit se pravidelně sdílet střípky, úlitby z osamění... je to dětinské, patří to k rané fázi člověčího života, ta objevitelská radost z drobtů a ždibců, ten kolotoč usilovného přežvýkávání a tlachání. Pak ale, pokud v tom nezamrznete, celistvost smyslu přeroste úplně možnost o tom vyprávět. Přijde úžas, pokora a ticho. Čistota spočinutí jako v obří krápníkové jeskyni. Ohromení, které se šíří, až pokryje všechno. Znovu a znovu, v koncentrických vlnách, jak se v tom plutí mnohorozměrným chrámem rozhlíží vědomí a nechává jednotliviny a vztahy existovat popořadě, vyvstávat v konstelacích, vymaňovat se a zase hroužit. Hloubka se může uskutečnit jen v čase, všechny rozměry mohou jen tak. Teprve to bude hluboké, ale vždycky to bylo nad hloubkou.

.
Jsem ženská uprostřed proudu zrání, každou vteřinou se dostávám hlouběji a dál a už to nejde soustavně pojímat zároveň do struktur slov, značit milníky, zachycovat do obrazů přechodové myšlenky, prožitky, body a plochy a úhly zvědomování... Už je jich příliš mnoho a jsou spojené se vším ostatním. Už to jede naplno. Už to dávno nejsou čtyři rozměry, ten dýchající tekutý tvar mého tvárného pochopení všeho v jednotlivém, na čem právě spočinu. Už je to napojení, moje vlastní animace, důkaz, kterým uskutečňuji, a o němž nejde vyprávět, není možné překlenout samotu a úchvat v poznání ve sdílenou radost z něj pomocí slov, nelze sdílet posvátno bytí přes formace slov. Do poznání nejde nikoho převést, vemluvit. S těmi, kdo jsou na téhle cestě každý sám, tvoříme síť, která vyvstane a zpětně se skrze ni rozlije blaženost spojení po všem, po každé jednotlivé cestě tam až na její počátek. Do té doby nikdo nemůže o nikom rozhodnout, mezi kým a kým jsou skutečné propasti, a co jen jejich prozatímní zdání. Ale žádné propasti nelze překlenout slovy. To je chimérka. Jsem mnoha už otevřenými kanály na bytí napojená ženská uprostřed zrání. Na čem spočinu svými smysly, myslí, intuicí, hladící rukou, co protančím svým vědomím, otevírá se jako jeskyně s poklady. Už se u nich nestíhám zarážet, líčit jejich zvláštnosti, sdílet popisy v doufání, že tak budeme sdílet i radost z nich, i péči o ně, že mě to k vám přiblíží, že nějaká slova napnou lano mezi našimi vory a že tím lanem poteče krev, dech a myšlenky, energie a láska, radost a vědomí... Tuhle chimérku o moci slov jsem už pustila z vodítka, nechala s vrčením zaběhnout do nerozlišené tmy. Slova jsou mocná, ale jinak. Sfoukla jsem pěnu lítosti. Někdy ještě fotím, pro ten zostřený okamžik, rámování v tady a teď, ale na obrázky se skoro nedívám. Někdy nahlas mluvím a líčím, pro ten výraz úžasu, který tryská vznikajícími slovy, tancem slovení, ale už o tom nepíšu. A někdy zas jen tak jako z klobouku nechám obrázek, slovo, se příležitostně vymanit, a štrykuju z té chvíle, co se stihne vylíhnout, jen tak, zásek, zahalekání, co ihned odplyne a přitom s námi navždycky poletí vesmírem. Mé dopisy, vzkazy, stopy existence jsou rozmarná, ač ústrojná vyjádření momentu, zhmotňují se z tetelení vzduchu v mých dutinkách, jak se dechem napojuji, jako větvemi strom se vhrouží do sféry a zašumí... jsou to otisky za letu, náhodné útržky, výkřiky, jejich nedokončenost a neuzavřenost je úměrná tomu, jak mi v proudu bytí plynule a nezadržitelně přibývá rozměrů, jak jsem vším.
Tak i teď se rozpustile usmívám, co všechno smím, co lze. Slovit.

.
Nejspíš tyhle řádky nikdo až sem nedočte. Kdybyste mě viděli, jak široký úsměv mi teď vykvetl na tváři. Je to úplně v pořádku, jakkoli to bude, sálá z toho hluboký smysl, tyhle řádky nechtějí mezi námi a na našich propastech, pravých ani prozatímních, nic měnit, jen právě tady a teď vykvétají, jako netřesk, jako někde v poli strom musí kvést, i když se nikdo nedívá, či se hlučně kácet, i když ho nikdo neslyší, jsou jen projevem mého bytí, mého vědomí, v tomhle vteřinutí. Můžete jít kolem skalky, načerpat uspokojení, uvědomění si, pohledem na netřesk, absolutní metaforu. Stejné vám plyne z pohledu na špinavý hadr na skládce. Moje slova jsou mým protažením momentu hybnosti do strany a vám jsou netřeskem nebo hadrem, který se vám stane bránou k ohromení z esence existence, či který lhostejně, rozmrzele minete. Ale o tom já nerozhoduji a na tvaru mého kvetení se žádná touha o tom rozhodnout neprojevuje. Chimérky nás ženou zjednodušovat, jařmit, přizpůsobovat, snažit se být v tom toku srozumitelní, poplatní touze, místo čisté věrnosti sobě. Já už jen jsem. I ve způsobu slov. Už jimi neslovuji (významy jako ryby, jako lovnou zvěř), neoslovuji (nesháním vás). Už jimi protékám dál (jako vším).

.
Tolik jsme pobrouzdali úvodami. Co si tu právě teď tvořím, čím se protahuju skrze vteřiny existování, je pozoruhodné v jednom jiskřivém ohledu: zaujal mě ten bod nárazu silné ženy o silného muže, ten třesk průrazu a až smyslná laskavost protnutí jejich existence: té ženy v plném proudu sytého bytí, jíž právě teď jsem a o níž jsem zrovna shora nechala otisk v tak mnoha rozplynutých slovech, s tím mužem, který se pod stejným doléháním tlaku života v závěru vylisoval z Cohena – a nechal svůj trilobití (trylkobytí) otisk v tak úsporně osekaném počinu, jakým jeho poslední album je (po moři psaní, které se rozestoupilo). Ani jeden se nevysvětlujeme. Já právě nyní mořem slov, on tvrdým, neproniknutelně temným démantem mořské soli o devíti plochách, ostrých řezech hran a nekonečné hustotě. A tak i všechno ostatní je do jisté míry dechberoucí a výmluvně ozřejmující protivztažnost, z níž černá rozumí bílé, muž ženě, a naopak, ve vzájemném dourčení. Tvořím teď s Cohenem vzájemně porozumivý komplement, mrazivě jasnou konstelaci, z níž ho znamenám. Mužský a ženský princip lásky či chybějící lásky ke světu, k životu, ke svým možným i nemožným milostným vztahům, ke svému svědomí. Jak tomu neúprosně umanutému muži, který zpětně přehlíží už prožitý, někudy nastolený život, rozumí ženská překračující práh zralého pochopení řádu věcí a jíž se životní osudy lidí a jejich svědomí rozevírají před rentgenovýma očima jako jeskyně s poklady, ať už v nich je pravé zlato nebo falešné, jež se vidoucím mění na prach a tlející listí.
Zírám skrze Cohenův poklad do věčnosti a nepíšu o tom vám, protahuji se slovy jako při dechových cvičeních, meditacích, jako chobotnice v moři do všech stran.

.
Takhle jsem tedy o svém poslechu Cohena tesla fofrem zásek z cesty svým bližnícím:
Jela jsem k rodičovům a ta podzimní cesta domů busem na jih byla zas velkolepá. Projeli jsme sluncemraky, deštěm taky, byli jsme z toho celí lucky, já – a lidi kolem taky... A já si po letech zase jednou s chutí nasadila sluchátka na odpočaté uši, že načíhnu, co nového se teda stalo na tom hudebním poli, co ho obezřetlně z dálky obcházím. Stáhla si nějaká ta důležitá nová alba, aspoň ta, o kterých vím, která mě neminula. Jako třeba poslední PJHarvey, poslední Cave, poslední Radiohead, první Bombay Bicycle Club, poslední David Bowie a tak dál.... Jen pár jsem jich na zkoušku ozkusila, odložila (PJH po prvních tónech) nebo doposlechla s mírným až vroucím zájmem o některé momenty (to třeba BBC ;))... A pak nečekaně přišlo absolutní zjevení. Zůstala jsem úplně zmražená z posledního Cohenova alba. You Want It Darker. Vlastně jsem už pak nemohla poslouchat ani dělat nic jinýho než to poslouchat. Znovu a dál a vracet se a na přeskáčku a znovu a celý dokola. Doteď. A potrvá to. Je to jako píchnout si do žíly čistou tresť bez vedlejších účinků a čtyřicet minut jet na tom krystalickém prožitku s hlubokým vědomím prvních i posledních věcí člověka. To album je dokonalá esence a chrám a zpověď chlapa, kterej už nebude lepší, než může bejt, ale někam dozrál a posunul se v čase života tam, kde už jeho slovo (často spíš zavrčení) v jeho světě je zákon, a je to přísný sebesoudce. Pamatuju si po prvním poslechu každý slovo, vytesaný dlátem do stěn rozestoupených vod, každý okamžik v týhle stavbě, je to úderný a zákonný jako zvony v krajině, jako paprsky světla propadající mrakama dolů a osvětlující různá životní pódia. Pamatuju si všecky výjevy. Na druhý poslechnutí už jsem mohla neomylně zpívat všecko s ním, je to krystalicky průzračná tma tmoucí. Všechny ty skladby jsou nevyhnutný a padají jako kámen na dno duše a jeden na druhý a všechny zapadají do sebe. Až vyplní tvar člověka z masa, krve a kamene. To album má hodně symetrií a harmonií – je jako stroze, do mála přísných ploch vybroušený démant, v němž je jako v jantaru lapená moucha tma člověka.

.
Skladba If I Didn't Have Your Love mě rozbrečela uprostřed autobusu plnýho lidí. Nevím, kdy jsem naposledy brečela u hudby, ale takhle rozhodně nikdy v životě. Takhle to jde jenom u tohohle alba a jenom nad ní. Není náhoda, že je ústřední v té architektuře, že tahle zpověď, tohle sdělení, tohle pochopení a vyznání je pevným bodem Cohenova otáčení, mužského světa, v němž je pouze za téhle podmínky možno, aby vše bylo skutečné, aby vše mělo smysl. Tuhle píseň by měl jednou, za spousty desítek let, někdo složit pro mne. To, že už existuje, a že není pro mě, a že jsem ji poznala a že ve mně celá rezonuje, protože jiný chlap to s nějakou ženskou zažil, nebo ví, že to s nějakou ženskou zažívat měl, mě plní zvláštním dojetím, něhou a spřízněností. Poznávám po hlase to své.

.
Vůbec se mi nedaří sdělit prostě tu prostou věc: to album je ohromující zjevení a nejčistší tvar. Cohenova tresť, soubornost i vrchol. Přísná, úsporná zkratka celým nekonečnem jeho vezdejšího žití. Tvar je absolutní, promyšlený, vysoustružený a přitom neodhadnutelný, ale nediskutovatelný. Všechno tam funguje, navzájem rezonuje i rozrůstá, zákonitě, osudově. Ryzí, čisté, neúprosně nezměnitelné vyjádření. Je to vyražený cejch. Cohen vytesal do hudby i slov ideální tvar, působí to jako zaříkání a pečeť, jako starozákonní žalm, jako kdyby už měl vědomí někoho, kdo přestoupil, kdo je mimo, přehlíží to celé už odjinud a přece je naveskrze sám sebou, má nejhlubší pochopení člověka, který už nebude lepší, pro sebe sama a svůj vztah k (odžitému už) životu. A soudí. Cejchuje. Pečetí. Má už všechny nástroje a oproštěnost. Z toho tvaru samého plyne něco, z čeho zamrzá srdce, usedá dech – je to tak přirozené, jako když padá a lehá si unavený sníh – a všechno jím krásní a měkne a jihne na pohled. Vystoupí vyčištěné rysy, vznešenost. I když to studí a bolí. Ten tvar sám sebou vyzařuje, že nemohl být jiný, takhle se pozná pravdivé završení, byť sebehořčí. Je to jako šlehnutí se bičem, pokud právě šlehnutí se bičem je adekvátní odměnou za jeden konkrétně prožitý život, takže přináší jediné možné uspokojení z porozumění a smíření a čisté vyjádření. Pravdivý sebecejch. Hudební kaligrafický autoportrét pokořeného samuraje.
Nemá to cenu, kroužím kolem, ale snažím se jen říct, že ta hudba je nemilosrdná v tom, jak je pravdivá - a právě proto je nesmírně útěšná. Tvarem i obsahem, vyzařuje to rovnou ze sebe, z každého póru. Tohle je vtělení absolutna do hudebního tvaru. Chjo. Ne. Prostě si to pusť. :// j.

.
PS: A ještě slova – piluju slova těch písní, ježto oficiální i neoficiální verze textů z alba, co jsou na netu šmajdaj, v drobnostech i větších lapsech, a přitom je hrozně důležitý přesně vědět, co Cohen zpívá. I v jakých nepatrnostech se odchlipuje, neopakuje, variuje, proměňuje. To je důležitý, ta uzákoněná volnost v přísnosti. Na netu jsou přesně v těch důležitých detailech nepozornosti a chyby. Piluju přes noc se sluchátkama na uších, vracím si, zachycuju, přepisuju, ujišťuju se, ale skoro všecko jsem to slyšela hned na poprvé správně, tak to není těžký, spíš krásný.. a pošlu Ti to jako textový soubor k vytištění třeba – já to mám ve čtečce. Při poslechu je to velká nápověda. Práci, co musím, dodělám ještě až za chvíli, teď ještě Cohen. Ještě a ještě. Zpívám si to s ním dokonce nahlas, fakt, učím se na vlastním hrdle, zubech a rtech, co to dělá s melodií, s rytmem, jak důsledně tohle svoje umění dotáhl, génius výrazu svobody v pochopení zákonitostí mluveného slova, v dikci, výslovnosti, ortelu výřečnosti. V tom schválně protahovaném nebo naopak zkracovaném vyslovování proti melodickému a rytmickému očekávání složené písně, je Pánem, každou slabikou, jíž udělí milost a dá jí zaznít, říká své budiž - vyjadřuje tím přitom pozici svojí duše ve vztahu k bytí, určitý stupeň osvícení, bohorovnosti, opanování, ovládnutí, smíření a rozloučení, propuštění, nic míň. Tak.
.

Kdo máte chuť přečíst si v mém překladu povídku z lovecraftovského univerza od Henryho Kuttnera, Tajemství Kralitzů, právě jsem zjistila, že na webu A2 už je zpřístupněna široké veřejnosti :) To je milé. Chybět Vám k ní budou jen tradiční dřevorytové ilustrace Františka Štorma, ale i tak je to prima zážitek.
Následujte odkaz do archivu A2:
http://www.advojka.cz/archiv/2015/6/tajemstvi-kralitzu

Dneska vyšlo nové číslo A2, v kulturní příloze věnované weird najdete v mém překladu podivuhodnou povídku Mapy Antarktidy - aukční katalog pro kupující od Catherynne Valenteové. Věcná struktura katalogu rafinovaným jazykem jako by nic po odstavcích rozpřádá v náznacích příběh dvou kartografů z počátku dvacátého století. Nemohli si být méně podobní, svým naturelem, vztahem k realitě, k životu, svým pohledem na svět, který přepouštěli do map o tom tajemném a těžko přístupném kontinentu, do map, jimiž lidem tak či onak předstírali svět, jeden zdánlivě precizně a spolehlivě, druhý snově a magicky... Nemohli se tomu vyhnout, naráželi na sebe navzájem na veřejnosti i v soukromí a nakonec se na jeden svět oba dva nevešli. Co se stalo? Tolik jasné je, ale na konci povídky nejspíš zjistíte, že není tak jednoduché se rozhodnout, kdo z nich žil opravdověji. Bude se Vám to v hlavě i srdci přetáčet s každičkým střípkem informace, kterou Vám strohý katalog záludně poodkryje či pozahalí. Jazyk, místy krotký a věcný, tu i onde vášnivě i lstivě, závažně hravě i snově překypuje z kadlubu. Překládalo se to pekelně nesnadno krásně.

V červnu vychází v XB-1 v mém pečlivém překladu fantastická povídka Grega Bosserta, autora, do jehož dalších prací se po setkání s tímto textem začítám a propadám pokaždé s novou uhranutostí a čím dál dychtivěji - a nevyhnutelněji. Musím, z vnitřní logiky jeho textů, je číst, protože jsou tu zcela samozřejmě právě od toho, protože proto existují. V tomhle Vám G. B. dopřeje výlučný čtenářský prožitek. Stanete se nezbytnými klíčovými svědky utváření přediva skutečnosti, stejně čaromocné jako civilní, najdete svoje místo, budete cítit, že při čtení jste v danou chvíli svého i veškerého života právě tam, kde máte být, že se svýma očima, jak kloužou po řádcích, spolupodílíte na událostech, jež se musejí odehrát a završit za této Vaší nevyhnutelné účasti.
Píše, jako by klidně zhluboka dýchal, jako by se sám jen nevzpíral své dávno napsané roli vypravěče, a z bezpočtu možností, jak něco popsat, vybírá neokázale, jako by ani nevybíral, ale jen sahal se závratnou uměřeností zralého vědomí, a s o to ráznějším dopadem, kam sáhnout musí. Píše, jako by si jen mlčenlivě povzdechnul. A jeho věty se nelesknou povrchovým zbrusem, ale vnitřním světlem, nesouce vlastní vnitřní prastarý náboj, jímž přispívají do utváření světa, naplno si vědomy vlastní nezbytnosti. Neuspěchané se za sebe skládají, jako by pozorně sledovaly tikání univerzálního metronomu. A v přesném rozložení tektonických zlomů v hlubinách se ve správný čas klidně spojují do fatálních vzorců, spějících k jedinému možnému zřetězení point až do filnále, jež vám ve správnou chvíli vyrazí dech několikrát za sebou a přinese uspokojení i hluboký smutek, prastarou nostalgii prožívaného vědomí, že všechno, co se kdysi pradávno dalo do pohybu, se musí v nepřeberných milionech jednotlivin završit, a my u toho nemůžeme chybět, nemůžeme se vyhnout vlastním svědectvím, stejně překvapivě podivuhodným jako dávno předjímaným a v hloubi duše tušeným.
Nesmírně silnou a při čtení akutně vnímanou stránkou Bossertových povídek je nutně smysl pro rytmus, rovnováhu, vnitřní logickou postupnost, kladení, souměrnost, ve všech ohledech. Jako by vás rovnou chlácholily, utěšovaly, zpívaly vám, slova, věty, děje i postavy, že všechno je to správně, v řádu věcí, že se právě nyní dovršuje cosi, co se rozvrhlo už v předpočátku světa, a že jsme to právě my, kdo byli povoláni na sebe vzít roli svědků, roli čtenářů. I nejnevinnější klábosení na baru, v hospodě na povrchu jednoho z Jupiterových měsíců, má hluboce tíživou souvislost, tak jako lidová pořekadla recitovaná včelám v zahradách, jako mytologie zrcadel a snů v hlubokých lesích, kde dochází k osudovým setkáním mezi panovníky světských a bájných říší... Napříč jeho tak různorodými povídkami všechno souvisí, neboť pravé Vyprávění je jedno jediné. A co se Gregem Bossertem vypráví, musí se námi číst.
Těšte se už a připravujte, Vy, kdož jste povolaní náležet k jeho čtenářům.
j. *~~

Střihla jsem si tříměsíční volnočasovou aktivitu a viděla jsem je všechny, mimo to jsem ke třinácti z nich psala oficiální synopse pro JS. Dnes začínají projekce a mně se podařilo filmy i ohodnotit a některé okomentovat. Třeba to někomu přijde k užitku. Jsou tam rozhodně skvosty, které stojí za to si nenechat ujít, moje doporučující selekce je následující, ty tučně vyznačené jsou must-see, ostatní každopádně velice obohacující zážitky. Je to top-výběr, na festivalu je i celá řada dalších filmů, které mě hodně potěšily a stojí za to je vidět, na druhou stranu bych mohla sepsat i solidně dlouhou černou listinu těch, které trpí neomluvitelnými nešvary. I tak jsou některé z nich informačně cenné. Několik dalších snímků je dokonale nezáživných až otravných. Mezi celkem nakonec asi 120 promítanými filmy je to určitě v normě, program mi připadá skvělý. Sama jsem za ten šílený zážitek ráda, mám v hlavě otisk aktuálního stavu planety, jaký jsem ještě neměla. *~~

10 Billion: What 's on Your Plate? / 10 miliard: Co máme na talíři?
3 1/2 Minutes, 10 Bullets /3 a ½ půl minuty, deset výstřelů
A Farm of Passage /Cesta solidarity
All the Time in the World / Všechen čas na světě
Almost Holy / Téměř svatý
Among the Believers/Mezi věřícími
Bikes Vs. Cars / Kola vs. auta
Cartel Land / Země kartelů
Dancing for you / Tančím pro tebe
Deep Web / Do hloubky webu
Frame by Frame / Záběr po záběru
Help Us Find Sunil Tripathi/Pomozte najít Sunila Tripathiho
Hooligan Sparrow / Hooligan Sparrow
How to Change the World / Změnit svět
Human/Člověk
Chuck Norris vs. Communism / Chuck Norris vs. komunismus
Land Grabbing / Ukradená zem
Radical Grace / Milosrdné radikálky
Salero / Salero
Sonita / Sonita
Speed Sisters / Speed Sisters
Starless Dreams / Bezesné noci
The Amina Profile /Aminin profil
The Babushkas of Chernobyl / Bábušky z Černobylu
The Longest Run / Útěk bez konce
The Crossing /Plavba
The Hunting Ground / Lovný revír
The Chinese Mayor /Čínský primátor
The Long Distance / Běh na dlouhou trať
The Pearl Button / Perleťový knoflík
The Swedish Theory of Love / Švédská teorie lásky
They Will Have to Kill Us First / Nejdřív nás budou muset zabít
Trials of Spring / Po arabském jaru