Andrew_Deer

Stáhl jsem to z internetu... kdo ne?

5 příběhů, 5 hvězdiček. Za každý dobrý příběh jedna. :) Neobstál Wanwa the Doggy. Ač vizuálně hodně netradiční, malé ukřičené dítě se mi jako hlavní postava moc nezamlouvalo. Moondrive sice působil trochu lacině, ale mně se to líbilo. Navíc většinu těhle filmů beru s vědomím, že v japonském divadle se schválně přehání, tak to tady taky tak beru. Ne vždycky šlo ale o hloupé a přehnané vtipy, vlastně naopak. Gala už od začátku vypadala vizuálně nejtradičněji. Zvláštní to svět a myšlenka, která už mnoho z nás napadla. Toujin Kit na mě sice nezapůsobilo originalitou, ale svým zpracováním a světem. Dokázal bych si představit toto téma jako celovečerní film. Dimension Bomb je něco jako vizuální poezie, sled záběrů doprovázející jednoduché dialogy a dynamickou muziku.

"Kdo je Shakespeare?" "Ty troubo, dramatik ze starých časů, Wilfried Shakespeare."

Vlastně až skoro ke konci jsem byl přesvědčen o čtyřech hvězdičkách, pak to ale začalo být až moc shounenoidní (superhrdinské, plné blýskavých efektů a "hustých" explozí) a vlastně "přehnané" v porovnání s tím, čím se to původně jevilo být. Navíc vidina malýho kluka jako "zachránce planety", který se tváří drsně, působí nejchytřejc a je největším nakopávačem zadků na celém (virtuálním) světě tu taky neni zrovna poprvé a vlastně vůbec nepůsobí nijak zajímavě. Ale rozhodně na ten film nechci jenom plivat. Líbila se mi ta jeho "slice of life" část, ten vyvjíející se vztah, důležitost rodiny a její zásady a tradice. Vlastně i ten respekt vůči starší generaci tam hraje určitou roli, prostě: tohle je film o rodině, pojednává o její důležitosti, jednotě a jejích tradicích. Jo, a zbožňoval jsem absenci fan-service. Nevěděl jsem, že se to ještě dělá bez toho (když nepočítám Ghibli).

Dal jsem si za úkol odhadnout, který z příběhů režíroval Shinichiro Watanabe. Netrefil jsem se, ale ve výsledku režíroval ten pro mě nejlepší, ale zároveň "nejtradičnější" z příběhů a tím bylo Baby Blue. Další zajímavé byly Doorbell, Shanghai Dragon a Happy Machine. Limit cycle se snaží říct spoustu věcí v krátkém čase a výsledek by se zcela obešel bez obrazu. Vizuální pojetí titulního příběhu Genius Party je zajímavé. Zbývá Deathic 4, který mě neoslovil. Ač vizuálně určitě netradiční zpracování, prostředí "zombie světa" není zrovna moje oblíbené téma.

Nedokážu si představit, že ten film sleduju s originálními šestnácti snímky za vteřinu, z 3 hodin by jich rázem bylo skoro pět a i když si to zpětně uvědomuju jako docela slušný film, technicky zvládnutý výborně, tak to, jak ubíjející to chvlikami bylo v tom kině, mně to trochu kazí.

Můžu říct, že mě to překvapilo a jsem za to dost rád. Respektive, zezačátku to vypadalo jako pěkná blbost, veškeré zbytečné, rádobyvtipně scény. Co se týče fotbalu jsem uviděl sám sebe i když ne jako zahřívače laviček v ČB, ale u nás. :) Mádla jsem vlastně viděl hodně jako blbce, ale tohle se mu vlastně dost povedlo na to, že je to vlastně debut.

Tohle se drží tak smutně při zemi. Prakticky se jedná o všechno důležité splácané do dvou dílů, takže moc zábavy tam nenajdete. Bohužel. Manga je pravděpodobně odpovědí na všechny otázky. Mimochodem, jsou tam neodvysílané flashbacky, než jsem to zjistil, byl jsem úplně ztracený...

Myšlenka zasadit do komediální série nekompromisní hru na život a na smrt, kde umírají postavy jak ve Hře o trůny je doopravdy obdivuhodná.

Co na tom, že Kájovi je o dvacet let víc. Taky jsem nevyrozumněl, co jí hnulo s ledy, když Káju zezačátku nemohla.