cyglos

Naivita spojená s vírou, venkov, stanovená pravidla prostředí, které falešnou morálkou odsoudí k duševnímu vyhnanství. Pak stačí slabá povaha v zajetí lásky s již zmíněnou naivitou a běh událostí nemá cestu zpět. "Jak můžete milovat nějaké slovo. Slova se milovat nedají. Milovat můžeme nějakou lidskou bytost. To je dokonalost." Pronese Bess v kostele a odpovědí jí je: "Tady ženy nemluví." Kamera, prostředí, hudba oddělující jednotlivé kapitoly, herecké výkony, které svou přirozeností dávají téměř neomezený prostor postavě hlavní představitelky. Poslední scény, kdy kamarádi Jana pomohou zabránit potupnému pohřbu, kdy ženy na pohřby nemají přístup, jen dokresluje smýšlení okolí. Jan se rozhodne pro rozloučení s Bess po svém. Drsné a něžné zároveň. Jen tu poslední scénu se zvony bych nemusel vizuálně. Do filmu nezapadá provedením.

Do minimalistické krajiny rozkošně zasazená divadelní scéna.Mini městečko. Nadsázka ve všem. Zajímavě vybrané typy. Šosáctví v nastavených zrcadlech. Neskutečně skvostné kostýmy. Golfová hra jako ukazovátko, paráda. "Pálili odpad. Viďte. . . Zdá se, že to přehnali." " Takový odpad jste neviděl." A tak to je. Velmi kultivovaná podívaná, v dialozích, v hereckých polohách, v konstrukci děje a prolínání s minulostí.

Přestože se jedná jen o po sobě jdoucí "fotografie", při vědomí doby, kdy film vznikal, tak jde o naprosto skvělou ukázku filmové práce v černobílé podobě. Skvělé kompozice, atmosféra, detaily, svícení. Osobně si myslím, že tendenčnost by filmu neubrala na vyznění jeho jiných, nesporných kvalit. Statické snímky proložené úžasnou hudbou podtrhují vše.

Tenhle film pochopit, zaujmout stanovisko, není o vyhranění černá- bílá,líbí- nelíbí. Je o polohách mysli; který břeh je ten správný? Ten můj, nebo ten, na který se dívám. Hrát idiota může být politováníhodným, ale také terapií, kterou mi nedá jiné okolí. Dotáhnout scénu na WC do stavu, že potetovanej motorkář pomůže "idiotovi" močit je kumšt. Jít do bytu někoho, kdo v "rodině" nevyčníval, a tam zjistit realitu, že jsem do hry vtáhl někoho, kdo potřeboval pomoc a mimoděk ji našel, je odezvou. Není snadné postavit se jednoznačně na jednu, nebo druhou stranu bez nezaujatého postoje. Pět hvězd zcela právem.

Skvělé. . . Nastavené zrcadlo všem.V příběhu, divákovi i společnosti. A drsně. Na to, že se jedná o dvacet let starou záležitost, tak je otázkou, kolik takových osudů a příběhů je všude kolem. Vyjít s tímto projektem ve své době bylo velikou odvahou a nejen proto pětkrát hvězda.

Zločin, osamocení, pomsta, láska, smrt, výčitky a trest. Prostředí bulharského venkova, minimum dialogů, jen doprovodné ruchy přírody. Minimalistické hudební podmalování, a přitom silná výpověď touhy po pomstě lemovaná krajkou tragické lásky.

Film plný emocí, hlavně skrytých. Zvenku hraných, uvnitř boj. Niterný svět ducha na filmovém plátně. Kdo má právo soudit? Okolí? Jakým právem? Terapie duše je hodně klikatá cesta pustým lesem se spoustou rozcestí. Vždy a pro každého pouze jedna jediná. Zeť na hřbitově je stejný, jako šéf lágru. Jeho podnět má jiný základ, ale vyžaduje totéž. Rozesměj mě. Herecky tolik poloh, že naložit na jednu roli větší břemeno snad ani není možné. To i proto, jakého tématu se dotýká. Ostatní výkony jsou, na tak malém prostoru sanatoria v poušti, také bravůrní.

Film, který je civilní ve výběru herců, exteriérů,podání. Film, který může vytvářet dojem, že se v něm člověk složitě orientuje, ale záměr se podařil skvostně, opravím se, tak věrohodně, že navozuje nutnost zapojit do přemýšlení diváka. A o tom on je. Víra, výchova, pochybnosti, hledání, smutek, boj s každodenním životem, tajemství,válečná traumata. Pokud by film sklouzl k polopatičnosti, chyběla by potřeba přemýšlet o souvislostech. Hlavní představitelka hledá pravdu, ale cesta k ní jde ruku v ruce s kamerou a naší snahou pochopit. Jednoduchými prostředky a režijním vedením. Hudba jen podmalovává nezbytné. V syrovosti záběrů je zvláštní poetično. Myšlenkové návraty se od děje liší v barevném podání, a to mi stačilo. Opět nebyla potřebná jiná forma. Dlouho jsem neviděl tak syrové drama v souhře životních osudů. A scény, které chytí diváky za srdeční tepnu jsou dostatečné i v tom výrazovém minimu. Zbytek je na divákovi.

Na malém prostoru, drobné, ale zároveň velké drama. Tragikomedie, kterou vymyslí jen život. Myslím si, že takových je ve všech válkách plno. Nic v dialozích nekulhalo, nikdo nepřehrával. Děj uměl vtáhnout. Ukázka toho, jak je vše nesmyslné, a jak tam, kde končil zdravý rozum nastupila politika a diplomacie, která stejně nic nevyřešila. Osobně si myslím, že tohle by naplnilo sál akorát filmového klubu. Škoda, protože navodit důvod o věci přemýšlet je cestou, a to se v konzumu nikomu moc nechce.

Dobrej rozjezd, mělo to spád. Cesta vlakem, saně, vánice. Přivítání ve vesnici, žádné, přehnané kulisy. Reál. Takhle si představuji SSSR ve válečné době. Pak se děj rozvláčnil a sblížení bylo nějaké rychlé, bezproblémové. Přílišná idylka. Ta by nevadila, ale byla až moc navoněná. Čekal jsem, že ten, co přežil, Němci, který mu chodí v botách a spal s jeho ženou, usekne nohu, aby na tom byli stejně. Myslím si, že by to voják, v jeho situaci, udělal. Vztah velitele a zástupce byl v rovině kamarádské a pak udavačská zpráva. Žádný, ani malý, konflikt. Divné. Příjezd popravčího komanda to pokazil úplně. BVP, i s kapotáží byl veliký faul. Normálně by do takové oblasti dojeli na saních, tažených koňmi. Jinak prostředí, atmosféra, kamera, hudba i střih byly bez poskvrny.