Kozí roh

Podobně jako v případě Markety Lazarové (nebo v menší míře u dalších Vláčilových filmů), vychází síla Kozího rohu z těžko popsatelné a identifikovatelné magie obrazu, která se nad filmem – podobně jako jeho vzdušné popěvky – vznáší jako nepolapitelné fluidum. Prostí středověcí hrdinové toho koneckonců nikdy moc nenamluvili, takže nedává smysl opírat se o košaté mnohoznačné dialogy – je třeba vyprávět především kamerou. Kozí roh je komorním filmem o pomstě, který je jistě možné chápat prizmatem ustálených žánrových schémat (exploatační pomsta za znásilnění) nebo genderových vzorců (dívku s chlapeckým vzezřením a chováním nakonec zláká „obyčejná“ heterosexuální romance), ale to zároveň znamená vytvářet si od snímku až zbytečně velký odstup a ochuzovat se o to, čím je zajímavý. Film nevybízí ke kulturologické analýze a postavy tady nemají představovat archetypy, které by měly nebo neměly naplňovat dané role nebo společenské konvence. Jde mnohem více o intimní (ale výbušné) drama, které je o to působivější, o co víc si necháme jeho postavy připustit k tělu. (19.01.2013)

Další film na kterým byly moji rodiče svýho času v kině nebo chcete-li v biografu a byl zmíněn v debatě o filmech na který moji rodiče vzpomínají. A musím uznat, že ti moji staroušci měli dobrej vkus. Ikdyž je mi jasný, že mnohý rozmlsaný filmový konzumenty tenhle film v dnešní době už bavit nebude. Já jsem ale jeden z těch co takovýhle kousky dokáže ocenit a docenit i dnes. Takže připíjím...Na zdraví všech kozenek... (11.04.2023)

(KB - B) Mezi příznivci exploatace koluje vtip, že Cravenův remake Bergmanova PRAMENU PANNY pod názvem LAST HOUSE ON THE LEFT je lepší, protože motorová pila je silnější zbraň než středověký meč. Podle této logiky by KOZÍ ROH byl nejslabší, protože titulní nástroj na oba výše zmíněné nemá. Nepíšu to pro pobavení, ale z důvodu žánrové kategorizace, protože třetí počin bulharského režiséra Metodi Andonova není ani tak dramatem či baladou, jako spíš exploatací, jež je hned na několika úrovních ozvláštňující. Syžet odpovídá subžánru rape and revenge, protože po vykresleni úvodní idyly přijde narušení (rape) a následná pomsta (revenge) s více či méně důmyslnými způsoby zajmutí či odpravení agresora. Ovšem časové rozpětí není kondenzováno do několika hodin jednoho dne po daném incidentu, ale je přeskočeno celých devět let výcviku přeživší. Pomsta není stupňována od "oběti na druhé straně" (většinou retardovaná postava, která je k "činu" přinucena) až k iniciátorovi, protože výstavba klade důraz spíše na ústřední protagonistku a její proměnu než na samotné vykonání odplaty. Ozvláštnění na rovině postav totiž spočívá v tom, že vendetu sice vykonává žena, jako je tomu v I SPIT ON YOUR GRAVE či LADY SNOWBLOOD, ale přinucená vydávat se za muže, což s sebou přináší nezvyklou genderovou perspektivu, jíž je věnován celý závěrečný akt. Z dnešního hlediska je ale ten nejproblematičtější, protože potvrzuje stereotypy o ženě jako něžném pohlaví, neschopném se vzepřít či se vymanit z dobových konvencí a požadavků. Naštěstí je zde ještě styl, který celé vyprávění o dospívání a nalezení vlastní - potlačené - identity povyšuje na přemítání o primitivnosti a pudovosti, když si celý film vystačí pouze s minimem dialogů, velkou roli sehrávají ruchy prostředí, postavy jsou komponovány ve vztahu k přírodě a nediegetickou hudbu tvoří "popěvek" naznačující potenciální incest nebo alespoň incestní city či myšlenky. Škoda toho, že KOZÍ ROH nedokáže vzbudit polemiky o volbě formálních prvků a etice/morálce svého vyznění, jako je tomu v případě žánrových souputníků, a tak jediná neshoda může panovat v tom, jestli je celek "víc jako Vláčil", nebo je příhodnější o díle přemýšlet v intencích "lepší než raný Craven, ale horší než Zarchi". P.S. Přimlouvám se za to, aby byl alternativní distribuční název Zachriho snímku - DEN ŽENY - přisouzen tomuto bulharskému počinu. P. P. S. Vidět v jeden den na "filmové vědě" dva pomalé queer filmy obsahující znásilnění, tomu říkám náhoda! (20.09.2012)

Film z bulharských plání a lesov, ktorý aj mne trochu pripomenul Markétu Lazarovú. V oboch prípadoch ide o pomerne náročné sledovanie temného a drsného stredoveku v lyrickom spôsobe stvárnenia. Precízne tvorená atmosféra pomocou obrazu, titulnej hudby a pastiera so svojráznymi pokrikmi smerom k svojim ovciam, ma na začiatku veľmi upútala a aj cez pomalé tempo pomerne dokázala udržať pozornosť. Určite je tu silný príbeh o sirote-dievčati, ktoré po znásilnení svojej matky pastier vychováva ako chlapca a po rokoch sa postupne schyľuje k pomste a jednej opätovnej katastrofe. Ale celkovo asi film, ktorý mi raz úplne stačil. Podobný Bergmanov Prameň panny na mňa zapôsobil oveľa viac. (70%) (52 rokov filmu za 52 týždňov) (04.04.2019)

Film má byť zo sedemnásteho storočia, na mňa tak nepôsobil. Je tam málo charakteristické na tú dobu, len pár úsporných kostýmov. Čiernobiely charakter snímku neprospel. Scenár je minimalistický, dialógy v podstate žiadne, až som mal pocit, že je to film pre hluchonemých. Nevidím ani prínosnú myšlienku, ani som necítil sympatie k otcovi, ktorý sa správa ako poloblázon. (31.10.2016)