Ydiot

Kdyby to bylo francouzsky, věřil bych, že to je Eric Rohmer. Tak moc podobné to bylo jeho filmům. To, že se v něm zdánlivě nic neděje, že dialogy jsou úplně obyčejné, že se tam chodí k moři a opravuje střecha - nic z toho nevadí, protože všechno, co se ve filmu děje, se odehrává uvnitř hlavní postavy. A to, jak se vám bude film líbit, nejspíš závisí i na vaší schopnosti empatie s ní. (SPOILER)  Protože když jste trochu sebestředný a ne úplně přitažlivý mladý spisovatel a jste zamilovaný a vlastně víte, že jste bez šance a žárlíte, tak je prostě hrozně obtížné nechovat se tak trochu jako debil. A pokud jste se v jeho věku taky občas chovali jako debilové a měli k tomu stejně pochopitelné důvody jako on, pak je to film pro vás. // (Zarazit by vás mohlo to, jak je závěrečná pasáž ve srovnání se zbytkem téměř bezdějového filmu najednou plná zvratů a náhod - ovšem ta může být, jak se po chvíli ukáže, uměleckou licencí v ději, napsaném hlavní postavou, nikoli tím, co se skutečně stalo.)

Musím přiznat, že první polovina filmu mě spíš štvala - vypadalo to jako schematické melodrama o dívce, co ji proti její vůli provdají za starého kozla, zatímco ona miluje někoho jiného. Příběh z 19. století ale nekopíroval tragédii Maryši, i když byl z podobného soudku. Na ploše jednoduchého příběhu komunity z malé vesnice se mu podařilo otevřít celou řadu témat, která jsou aktuální dodnes: lidská omezenost, nenávist, až vražedná síla klepů (dnes bychom řekli dezinformací), prokletí, jímž se může stát krása a výjimečnost nebo láska, nenávist a touha po majetku coby hnací motory všech lidských společností. Přestože jde o příběh ve své podstatě schematický a pevně ukotvený v literatuře 19. a počátku 20. století, nic to neubírá na jeho uvěřitelnosti a síle. //// Výtvarná stránka, tolikrát zde vychvalovaná, na mě působila chvílemi rušivě, zejména v detailních záběrech tváří, které nedokázaly reflektovat inspiraci realistickou malbou 19. století. Zdálo se mi, že možnosti olejomalby, do které byl film převedený, prostě nebyly využité. Místo toho, aby autoři pracovali s expresivitou a emocemi, které jim využití takhle neobvyklé výtvarné techniky nabízelo, prostě "jen" velmi pracně přemalovali klasicky natočený film do olejomalby - a s výjimkou několika záběrů je Jagna pocitově úplně konvenčně natočený film, a to je vzhledem k pracnosti a době, po kterou vznikal, opravdu škoda.

Nebudu opakovat to, co stojí v jiných recenzích. Tenhle film jde mnohem víc pod povrch, než by se mohlo z plakátu či jeho popisu zdát. Není to ani v nejmenším karikatura jednoho podivína, je to vynikající zamyšlení nad tím, co je to spravedlnost: pokud je spravedlnost společenská dohoda o tom, co je netolerovatelné, jak do toho zapadá většinový názor společnosti v městečku, které svého vraždícího Bernieho miluje natolik, že se mu složí na kauci (což se ve filmu, bohužel, neobjeví)? A jak moc slepá musí být spravedlnost, aby ho odsoudila na doživotí za úkladnou vraždu? A je slepá ona spravedlnost nebo jsou spíš slepí Bernieho spoluobčané? Je Bernie psychopat a manipulátor nebo upřímný lidumil, kterého ovládl náhlý afekt? Tenhle film nabízí daleko víc než jen bizarní příběh. (A nepochybným kladem filmu je, že o Berniem na kameru mluví jeho skuteční spoluobčané, díky čemuž získává tenhle neobvyklý příběh na autenticitě.)

Považuju se za skalního fanouška Anderssonových filmů, přesto jsem si cestu k jeho poslednímu filmu nenašel. Režisér formálně pokračuje v tom, s čím začal už v reklamách v 70. letech, a přestože jsou jednotlivé statické scény ve své vybledlé obyčejnosti jako obvykle vizuálně dokonalé, tomuhle filmu chybí prakticky vše, co měly tři předchozí celovečerní a dva krátké filmy. Tentokrát v něm nehledejte humor, nehledejte v něm (až na sporadické výjimky) surreálné scény, nehledejte v něm výraznější absurditu, nehledejte v něm příběhy jednotlivých postav... Jde o koláž povětšinou (záměrně) naprosto banálních scén bez vystopovatelného vztahu ke zbytku filmu. Sledování "O nekonečnosti" připomíná spíš návštěvu galerie než koukání na film, dialogy jsou tu často jaksi navíc. /// Spousta scén z předchozích Anderssonových filmů se mi vypálila do sítnice a nejsem na ně schopný ani po dvou desetiletích zapomenout. Z tohohle filmu si nepamatuju prakticky nic už pár minut po zhlédnutí. Andersson pomocí své trademarkové estetiky ve filmu opakuje to, co už řekl dřív, ale připadá mi, že to říká hůř, méně zřetelně a méně zajímavě.

Rozhodně to není film pro každého. Ale najdou se v něm všichni, co už párkrát v životě prokecali celou noc. A hudba v podobě bicích mi tam přijde skvělá.

Skvělá komedie, která vlastně není skoro vůbec k smíchu, přestože smát se budete dost. Celé by to bylo směšné, kdyby to nebylo tak hořké. Film nezapře vosto5kovskou divadelní poetiku, takže herectví celou dobu balancuje mezi uvěřitelností a nadsázkou, mezi plnohodnotnými postavami a lidskými typy (i když některé postavy jsou karikaturami od začátku do konce, jiné naopak do karikatur nesklouznou po celou dobu) a možná právě proto to celé skvěle funguje jako konverzační drama o lidech, co se nedokážou dohodnout, i jako dokonalá metafora rozhádané české společnosti (včetně závěrečné politické narážky). --- Existují-li "feel good" filmy, tak tohle je bezesporu "feel bad" film.

Komedie, která má vše, co má správná komedie mít, ehm. Pitvořící se legrační obličeje se zkaženými zuby! Sprostá slova! Legrační tlusté lidi! Hloupé mafiány! Rány do rozkroku! Žonglování s granáty, které po dopadu vybuchují! Další rány do rozkroku! Padání do díry! Padání do přeplněné žumpy! Umývání hovínek ze žumpy! Mrtvé lidi uložené na půdě! Ještě více pitvořících se legračních obličejů! Tuhle přehlídku prvoplánového humoru (kdo ho, proboha, může považovat za dokonalý?!), nataženého do nesnesitelných dvou hodin (a jakkoli dobře natočeného), nezachrání ani skvělá hudba, ani občasný vizuální nápad, ani hra na to, že takhle to u cikánů prostě je.

Zajímavost: seriálový Jablunkov si (asi kvůli vzdálenosti od Prahy) zahrály Benátky nad Jizerou.

Psychologické drama o něčem, co bychom nikdo nechtěli zažít. Roztříštěná mozaika mezilidských vztahů, kterou tragédie spíš rozdělila než spojila, ve mně zůstává i pěkných pár let po zhlédnutí.

Naprosto neuvěřitelně natočený a zahraný (v kladném slova smyslu) naprosto neuvěřitelný (v záporném slova smyslu) děj. Herci hráli dokonale, nedokážu si představit, jak to dokázali natočit při neustálých změnách prostředí, rytmu, světla i typu záběru... Škoda, že tolik práce padlo na formu, zatímco scénář - zejména motivace hlavní postavy - je těžce, těžce nezvládnutý. EDIT: Po přečtení rozhovorů s kameramanem a představitelkou hlavní role, která vysvětluje motivace své postavy, svůj soud poněkud mírním; navzdory tomu ale ve filmu nepůsobí Victoriino chování příliš uvěřitelně, protože toho o ní moc nevíme.