Adam Branson

Film se nebojím doporučit. Za dvě hodiny shlédnete dobře odvedený kumšt v dané kategorii. Pak vše utichne, vy se jdete vykoupat, vyčistíte si zuby, a můžete jít spát. Zdát se Vám o tom nebude, a ráno si už na to nejspíš nevzpomenete. Tak stroze to lze popsat! Celkem škoda. Přesto shlédnutí tohoto filmu není špatnou zkušeností... ale kdyby skončil jinak než skončil, kdyby umřel někdo jiný místo toho kdo umřel, bylo by to vlastně jedno. K postavám nepřilnete, Váš vztah k nim vytváří ve skrze to, že znáte jejich představitele - herce. Tím si to pan režisér myslím trochu zjednodušil. Ale co už...

V tomto filmu má hlavní roli SLOVO. Obraz je zde v roli vedlejší. Atmosféra příběhu je skvěle vytvářena a zhutňována nejprve citlivými, a hlavně uvěřitelnými, rozhovory mezi otcem a dcerou. Následně pak krásnou kamerou. Brutalita, které se prostě nedalo vyhnout byla vysilující, a zarazila mě do sedačky. Prosté vyjádření lásky, a přece tak složité svou temnotou bez východiska.

Když dáte dohromady... Perfektní kameru, natónovanou tak, že už to samo Vás celou dobu drží u monitoru v nejistotě, jak to celé dopadne... K tomu scénář s příběhem, který kupodivu dává smysl, má čím překvapit, a postavy v něm se vyvíjejí a odkrývají své motivace... Herecké výkony tak precizní, že Vás u nich nenapadá, jak jste si mysleli: jo, to je ta z Titaniku, nebo jo, to je ten z Mementa... A tak to jede svým tempem, a vy najednou zjistíte, že více jak sedmi hodinovou záležitost jste dali nadvakrát. Proč? Protože to prostě nešlo si počkat... A pak... Good nightMare!

Nejen Českého lva, toto zaslouží hlavně obdiv... Tvůrcům za nápad, věnovaný čas a energii, především však tleskám třem herečkám za obdivuhodnou odvahu... Jestli jste po této zkušenosti totálně nezanevřeli na internet, a dostanete se k mým řádkům, dovolte mi smeknout. Co víc? Uklonit se Vám. Ohromující je to množství predátorů nasbírané v krátkém intervalu. Perfektní je rozfázování dokumentu od úvodního prohlížení profilů až k osobním setkáním, u kterých jsem už seděl s hlavou v dlaních. Jak mimozemsky působí nalezení jehly v kupce sena, v podobě hodného kluka, který si vážně chce jen povídat?! Geniální moment. Na závěr bych si dovolil nesouhlasit s Ústeckým "sympaťákem", kterého doufám k dětem už nikdo a nikdy nepustí, a zůstanou mu nadosmrti zapovězena veškerá internetová připojení tohoto světa... DÍKY VÁM ZA TUTO PRÁCI, PŘESNĚ TA MĚLA SMYSL.

Tento počin je typickým příkladem toho, jak vám dokáže vyzvednout správný komediální film jen to, že ho poprvé sledujete s partou kamarádů, kteří jsou stejně naladěni jako vy. Většina situací se stane legendárních, hlášky z filmu začnete používat na společných výletech, v hospodách, v obchoďáku, u kravína, při pití ze zásobníku na vodu v práci, při dělání domácích úkolů z Fyziky… atd. A pořád se tomu smějete dokola a dokola a už třináct let se na ten film jednou za čas s přáteli díváte. A přijde vám dokonalý. Ani vás nenapadne, že se na něj někdo koukal kdysi SÁM a nelíbil se mu – natož, že už ho v životě víckrát neviděl!?

Je to tak, jak pročítám zdejší komentáře na tento film, ať si každý říká co chce… Já v tom vidím dokonalý nápad na příběh, natočený takovým způsobem, že ani nepotřebujete brutálně překvapivý konec. A stejně ten film ještě víc doceníte, když ho uvidíte podruhé – to už totiž můžete jen krásně pozorovat tu bezchybnou mystickou kameru Rogera Deakinse, přípravu režiséra a to jak vás poprvé celou dobu pěkně vodil za ručičku. Potlesk také pro Phoenixe! A Zamyšlení: Slepá dívka, jako hlavní postava filmu, ne proto aby v závěru neviděla město za lesem, ale jako symbol slepoty všech lidí a dnešního světa – Ona nikdy neviděla vesnici ve které celý život žila, mohla si ji jen představovat, ale o světě za lesem nevěděla, ani ji to nenapadlo. Ostatní zdraví lidé ve vesnici také nikdy neviděli okolní svět, kterého však byly součástí a který byl nedaleko od nich, nepřemýšleli nad ním, znali jen Vesnici a to jim stačilo. A lidé venku nevěděli o Vesnici uvnitř „rezervace“. Co když však existuje něco, o čem nikdo z nás neví?, jiný cizí svět?, čtvrtý rozměr tohoto světa?, a co když je to na dosah ruky… jen kousek přes přilehlý les. Co když nám jen někdo zakazuje abychom to objevili, straší nás v převleku zrůdy.

Tak tohle pro mě bylo obrovský překvapení. A hlavně teda v tom, jak asi nesrozumitelně musel být napsaný scénář, když na něj kývl jak Bruce, tak Sigourney. Holt asi z toho Willisovi nedošlo, že tam na začátku umře a už se neprobudí. A Weaver už asi dlouho nehrála zlou pani v sáčku. Jinak nevím! Je to Nelogické v takovém množství okamžiků, až se nakonec ty okamžiky slévají do jednoho. Hlavní hrdina je jakýsi úředník, jehož otec byl tajný agent a on jedná v přesvědčení, že jeho vlastnosti tak tajně zdědil, že to ani není vidět. Chvíli někoho honí, chvíli ten samý zas honí jeho… A pak to skončí a on je za supermana, a navíc, chtěj ho k tajnejm?! Ach jo, jak je možné, že se takové filmy mohou vůbec dneska ještě točit. P.S.: Už jsem si opravdu myslel, že z hloupých filmů pomalu vyprchávají scény, kdy hrdinové utíkají před zloduchy nahoru do schodů a rychle na střechu a pak zjistí, že jsou na střeše a že dál to nikam nevede…

Když jsem našel přes Jakea Gyllenhaala tento film, přiznám se, odradila mě nálepka Válečný-Drama-Životopisný. Ale poté, co mi nedávno oživil vzpomínku na pana Mendese jeho nový počin Skyfall… pustil jsem si Jarhead. A už po prvních pár minutách - nakráčí Jamie Foxx, hahaha hi hi hi, a už jsem byl uvnitř... ta kamera - je nádherná a dokonalá v každém záběru, pak přijde cítění s hlavním hrdinou - přirozeně uvěřitelný Gyllenhaal, jako vždy. Deprese, stísněnost, odloučení, padají všechny idéaly amerického vojáka -realita. ( Dokonale použitá Nirvana – říkám si: „to jako slyším Nevermind – klobouk dolů“) Úplně jsem potom cítil ten písek v puse. Říkám to na rovinu, nenechte se odradit! JE TO FILM, KTERÝ MUSÍTE VIDĚT – zní jako hrozné klišé, ale tady to dokonale platí. (Stejně jako to dokonale platí u Requiem for a dream!) I když je Jarhead válečný film, ve kterým se nestřílí! I když je to životopisně popsaná operace Pouštní bouře, tak jak jste ji ještě v žádném jiném filmu neviděli... Je to Mendes!

Pokaždé, když se mě někdo zeptá: „To je to opravdu tak dobrý?“ Odpovídám… Na tomhle filmu jsem byl dvakrát v kině a právě podruhé to bylo v „letňáku“. Každý to zná, megafilm za 50 korun, kdo by nešel. Takže bylo vyprodáno! A po patnácti minutách začal neskutečný slejvák, pršeli provazy vody, pršelo i pod košatými korunami přilehlých stromů, a lidi byli třeba jen v mikinách s kapucou, nebo sousedi měli náhodou deštník - pod který se mohli schovat. Ale proč o tom povídám: Nikdo! Nikdo, no možná jeden dva, kterých jsem si nevšiml, tak krom nich NIKDO neodešel! Podíval jsem se za sebe, jediná plastová židle nebyla prázdná, a ty lidi tam seděli a moknuli, ale jejich oči byli přilepený na plátně. Pršet přestalo půl hodiny před koncem… jen si to spočítejte… a my byli rádi, že jsme neodešli. Je to epický příběh. Může existovat lepší kritika?