baterka.27

Mám ráda knížky od Jane Austenové a mám ráda příběhy odehrávající se ve viktoriánské Anglii. Pýcha a předsudek je dle mého názoru dílo nejpovedenější, a film za knihou rozhodně nezaostává, spíše naopak. Oproti knize se ve filmu méně mluví a více koná, významné pohledy a emoce ve tvářích herců napoví mnohdy více než spousta zbytečných slov. Keira Knightley představující průměrně vypadající Elizabeth, je zkrátka krásná a roztomilá, a přestože se filmaři snažili zošklivit jí neforemnou parukou, jejich snahy byly marné. Do pana Darcyho jsem se zamilovala tak na třetí pohled, a film pro mě získal stálé kouzlo.

Několik dojemných příběhů, které se musí dotýkat každého člověka, který není z kamene. Oproti jiným romantickým komediím má tato hned několik happy endů, které spolu soutěží o to, kolik diváků dojmou k slzám. Tím získává film ještě větší sílu, než je tomu u podobně laděných snímků.

Kolju jsem viděla jako malá, ale až teď dokážu tento film ocenit. Příběh zasazený do minulého režimu, ve kterém se hudebník ve středních letech s oblibou v ženách zničehonic musí postarat o malého ruského chlapečka, mě dojímá k slzám pokaždé:) Pokud se o něčem dá prohlásit, že to "má duši", je to film Kolja. Úsměvný a zároveň hluboce dojemný.

Tenhle film je moje srdeční záležitost. Příběh, ve kterém jeden z hlavních aktérů umře hned na začátku, to zavání patosem. Avšak když už se zdá, že je toho smutku příliš, vždycky se objeví nějaký fórek nebo vtipná situace, a výsledkem je film s velmi příjemnou atmosférou. Já osobně mám slabost pro Gerarda Butlera, takže si film užívám o to víc, a vždy si u něj pěkně popláču:)

Dlouho jsem nemohla přijít na to, co stojí za úspěchem Pána prstenů. Celý příběh mi přišel temný a ponurý, Frodovo poslání téměř beznadějné, to ve mě nevyvolávalo pozitivní myšlenky a proto jsem filmy ani znovu nevyhledávala. Dostala jsem se ovšem ke knihám, které si mě postupně získávaly, děj mě pohltil, zamilovala jsem si postavy a už jsem byla plná toho fanouškovského nadšení, které Pán prstenů budí u mnoha lidí. Od knih už je jen kousek k filmu, a dnes musím uznat, že si Jackson dal práci a natočil tři výborné filmy. Poté, co jsem viděla všechny tři díly rozšířené o vystřižené scény, mi oficiální verze už zkrátka nestačí. Dvě věže mám asi nejradši. Možná kvůli Stromovousovi, možná kvůli úžasné bitvě u Helmova Žlebu...

Kniha Jana Eyrová patří k mým nejoblíbenějším vůbec. Miluju ten příběh, a i když je dnes už je jiná doba a zápletka by neobstála v moderním pojetí dnešních vztahů, neztrácí nic ze své síly. Film rozhodně má své kvality. Především herci jsou velmi dobře vybráni, obzvláště se mi vzhledově líbí Mia Wasikowska jako Jana Eyrová, tak nějak jsem si jí představovala. Skutečně vypadá na osmnáct let, nevýrazného vzhledu a působí klidným dojmem. Avšak nemůžu si zkrátka pomoci, abych neměla námitky proti jejímu hereckému výkonu v některých scénách. Například scéna po požáru, kdy Janě Rochester děkuje za záchranu života. Herečka zde působí tak chladným dojmem, jako by ji to celé nudilo až obtěžovalo, že se divím Rochesterovi, že si toho nevšimne. Zoufale jsem se snažila jsem se najít v jejím obličeji stopy výrazných emocí, které jsou v knize popisovány, ale bohužel musím uznat, že rozhodně vidět nejsou. Rochester (Michael Fassbender) se snaží skrytou přitažlivost mezi nimi zahrát sám, a logicky se mu nedaří, protože to ani není možné. Příběh tvůrci částečně upravili, něco doplnili, něco zkrátili, něco vynechali. Vím, že by to jinak bylo dlouhé, ale chybělo mi tam víc rozmluv mezi Janou a Rochesterem, vždyť divák, co příběh neznal, se určitě musel divit Rochesterovu označení "dobří přátelé", když s Janou pořádně ani nemluvili. Avšak pokud pomineme tyto nedostatky, mnoho scén se mi moc líbilo a dojalo, a i když bych pár věcí na filmu změnila, kvůli všem těm věcem, které se povedly, patří mezi mé oblíbenější.

Naprosto geniální. Ne každému tenhle druh absurdního humoru vyhovuje, ale mě rozhodně. Co scéna, to nějaká nezapomenutelná hláška. Koukám se na něj vždycky, když potřebuji zlepšit náladu.

Poprvé to na mě nezapůsobilo tak, jak asi mělo,podruhé jsem se na to dívala jiným způsobem. Hlavním cílem podle mého nebylo předpovídat budoucnost, ukázat vyspělé technologie a jejich potencionální rozvoj, i když ten motiv se zde taky vyskytoval. Naprosto chápu, proč film dostal Oscara za scénář. Hlavní postava ženského pohlaví není hmotného založení, všechno se odehrává prostřednictvím slov, dialogů. A v tom je právě síla tohoto díla. Pokud chceme znázornit rozvíjející se vztah dvou lidí, jejich postupné sbližování, stačí natočit pár romantických scén jako veselé skotačení na pláži, v parku nebo kdekoliv jinde, pár intimních scén z postele (samozřejmě jen v náznacích) a to celé podpořit pohodovým zamilovaným songem. Ale když dívka, do které se má hlavní hrdina zamilovat, prostě tělo nemá, přichází na řadu mluvení. Pak i první sex se odehrává právě pomocí slov. A najednou je to celé intimnější mnohem více, než ta neodhalenější postelová scéna.A celé dílo nabízí i hlubší filozofické otázky. Pokud je operační systém schopný mít emoce (tedy zamilovat se, cítit radost, smutek) kde tedy vlastně končí člověk a začíná operační systém? Je rozdíl jen v tom, že máme tělo? Jsme taky podobně jako operační systém naprogramováni mít emoce? Jak tedy vlastně víme, co je opravdové a co ne? K tomu ještě musím přidat zvláštní atmosféru a umělecké ztvárněni a nezbývá mi, než zvednout své původní čtyři hvězdičky na pět.