May

Sila YMCA je v nevinnosti, se kterou peclive prokresluje pribeh zapasovany do prelomu 19. a 20. stoleti v Koreji v te dobe okupovane japonci, vuci kterym byli korejci, i kdyz na domaci pude, nuceni ustupovat, at uz se jednalo o cokoliv. S prijezdem americkych pristehovalcu se uplou nahodou na predmesti te bohatsi ctvrti tehdejsiho Seoulu rozmohl pro mistni zcela novy, neznamy sport, a to natolik, ze dal vzniknout zbrusu novemu baseballovemu tymu, ktery se zahy po te stal vuci slabe, celonarodni konkurenci jednickou. Zpravy o 'nepremozitelnosti' tymu se dostaly az za hranice, ktere mely aspon zdanlive poskytovat ochranu uprchlym politickym veznum, narodnim zradcum i jinym lidem pravem i nepravem stihanych japonskou nadvladou. Mezi ty se pocitaji i nekteri ze zasadnich clenu tymu, a tak se z prvopocatku zdanliva komedie plynule meni ve stale houstnouci drama odlehcene jen jednanim korejskeho lidu prosluleho prave svou bezprostrednosti. Lehkost, s jakou si bere Korea na musku vaznost let minulych, je obdivuhodna a pred celkovym podanim, chvilkovymi, zcela zamernymi zachvevy naivity az absurity smekam.

Jibeuro diky sve detske naivite oplyva nezamenitelnym kouzlem, ktere i pres velice pomale tempo pozornost udrzi, a pres jasny zamer upozornït na moudrost, srdecnost a tu nejopravdovejsi babickovskou lasku nepusobi nijak krecovite. Nadherne scenerie, ticho a v klicovych momentech obcasne uplne vypusteni zvuku z obrazu jen podtrhuji prchavost okamziku a vsech na prvni pohled zdanlive nedulezitych momentu, ze kterych se sklada cely zivot.

Krasna, neobycejna konverzacni romance, ktera se v zakladech hodne podoba dnes uz legendarni My Sassy Girl. Prostrihy do smysleneho pribehu v konfrontaci s realitou hlavnich hrdinu misty az berou dech. Korejske filmy starsich dat jsou hodne jine nez ty soucasne a clovek je vetsinou zklamany, ale pokud otevre sve sdrce a nenecha se ovlivnit vetsinou spatnou kvalitou obrazu, zvuku a uplne jinym stylem nataceni, muze mu film prinest mnoho. (Vsimli jste si toho Kolji?)

Prapodivna konzistence romantiky podmalovana trochu chladnym a odtazitym artovym pojetim v cloveku spis nez emoce spojene se zamilovanosti a laskou vyvolava nechut film dokoukat. Prvni polovina se ukrutne pomalu a nejiste dostava az do bodu, kdy se vsechny iluze o stastne lovestory rozplyvaji a clovek nestiha vstrebavam nove informace kazdou minutou stale vice prekombinovavajiciho se deje, ktery vyvrcholi v neco v korejske kinematografii nevidaneho. Citove studena a divacky nezazivna 'romance'.

Strhující thriller, který v sobě komponuje syrovou historickou poetiku s brutalitou, až to mrazí. Úchvatná hudba jen podtrhuje celkovou hutnou atmosféru a probouzí ohromnou tíseň, jejíž dopad dokonale souzní s příběhem, s neustále rostoucím očekáváním vyvrcholení, které je postupně dávkováno téměř od samého začátku až exploduje v iracionálně vyhrocený, husí kůži nahánějící konec.

First Kiss je nazorna ukazka toho, jaky ohromny skok korejska kinematografie za posledni roky skutecne prodelala. Snad vsechno mimo Lee Yeong-ae a Jang Dong-kuna tancicich v desti v "Sarangeun bireul tago" (film, s jehoz hlavni hrdinkou delala hlavni hrdinka First Kiss ve First Kiss interview) pripomina Hong Kongske komedie, ktere k dnesnimu dni uz s temi korejskymi maji spolecneho pramalo.

Spring in My Hometown není válěčný film, který by se věnoval samotnému boji. Snaží se zachytit atmosféru, ve které lidé v 50. letech na jihokorejském venkově žili ať už se jim to líbilo nebo ne. Chudoba, špína a strach z pohledu dítěte, jehož rodina jako jediná díky konexím u americké armády ve vesnici prosperovala. Nebýt tak odporně statické kamery během celých dvou hodin, kdy se autor, byť v krásných kompozicích, snažil celou scénu vždy vecpat do jednoho záběru aniž by použil detailů, střihu, jakéhokoli sebemenšího záchvěvu kamery, byl by tenhle film vážně krásný, ale takhle.. Je divné sledovat film, ve kterém ani jednou není vidět komukoliv do tváře, postrádá tak ty nejdůlěžitější 'běžné' emoce, které utváří výsledný 'dobrý pocit', naopak nabíra na syrovosti, která výborně dotváří tísnivost tehdejšího bytí. V letech 1998-99 získal Lee Kwang-mo se Spring in My Hometown z deseti nominací osm vítězství na festivalech po celém světě. 7/10

Romanticke komedie puvodem z Jizni Korey maji mnoho unikatnich vlastnosti, diky kterym se neustale zvysuji zastupy jejich priznivcu. Jednim z nejsilnejsich, do oci bijicim faktem je absolutni vypusteni jakehokoliv sexualniho napeti. Drtiva vetsina takovych filmu dokaze cloveka fascinovat daleko vic nez zapadni filmy podobneho razeni, aniz by mezi hlavnimi hrdiny behem dvou dejem nabusenych hodin k cemukoliv doslo (byt jen k polibku). Nejspis prave kvuli tomu ty filmy tolik miluju, dokazi zobrazit ciste city a lasku tak, jak o ni lide sni. Love in Magic ale vsadila na pravy opak; sex v ni tabu rozhodne neni, vsechno se kolem nej toci uz od uplneho zacatku a je na nem postavena cela zdlouhava ale originalni zapletka. Nebyt mezer ve scenari, je tenhle film pecka.

Take Care of My Cat je film, ktery se prece jen od (temer) vsech ostatnich korejskych filmu (pominu-li Kim Ki-dukovu tvorbu) lisi jednim velkym, neprehlednutelnym faktem, ze ktereho si od sameho zacatku dela, a musim podotknout ze uspesne, ohromnou prednost. Ukazuje Koreu a korejsky zivot beznych, ne zrovna bohatych lidi z mest tak, jaky skutecne je. V Seoulu je velice vysoka nezamestnanost, coz obycejny clovek nema sanci postrehnout, pokud nezabloudi do zakazanych ctvrti, kde takovy zivot buji. Vsechny filmy, ktere jsem doposud videla, se takovemu tematu vyhybaly. Mozna ze v tom zamer nebyl, ale kdo vi.. Zivotni uroven je v Koree velice vysoka, je skutecne hodne jinde nez ta nase a presto tam vladne i takove podsveti, ktere v mnohych pasazich Take Care zobrazuje, az jednoho zamrazi. Clovek, co zdejsi pomery aspon okrajove zna, musi zasnout, jak se nezavazne na sobe tyhle dva elementy tlucou a zaroven jsou schopny na jednom stejnem kousku pudy v souladu zit, aniz by se jedna strana v zakladu sebe sama vyrazne odlisovala od te druhe. Take Care of My Cat je film o ceste k dospelosti, ktera prameni v obycejne snaze prezit s hlavou aspon trochu vztycenou .

Za uplny vrchol poetiky v romantickych filmech povazuju, a myslim, ze jeste minimalne dlouho povazovat budu, Harmonium in My Memory. Film, ktery me pokazde, kdyz ho vidim, spolehlive citove odboura a nas nefilmovy okolni svet se razem zda jeste daleko zasedlejsi a nesnesitelnejsi nez normalne. A prave tohle kouzlo se do My Little Mermaid podarilo vecpat taky. Vzhledem k predchozim reziserovym, dos artove zamerenym filmum, mi neni jasne, jak to dokazal, ale atmosfera, kterou stvoril, je nepopsatelna a hodna toho nejvetsiho uznani. Obsahuje vsechno to krasne, co si jen je clovek schopny navymyslet a dal o tom jen snit. Atmosfera, ktera cloveka nuti s filmem dychat. Kdyby bylo v pribehu ohleduplneji zakomponovano fantasy, ktere se celym filmem prolina, byla by to jedna z nejkrasnejsich veci, co jsem videla. Takhle je to jen jedna z nejkrasnejsich vzpominek na prostredni polovinu, kterou zabil zacatek i konec.