factoryBrick

Tohle je táák krásný, upřímný a pozitivně laděný film, že k tomu snad netřeba více dodávat. Je sice pravda, že smysl pro humor je v dnešní době asi někde jinde, o čemž nejsem do teď přesvědčena, zda je to dobře, ale tento snímek z roku 1959 je důkazem toho báječného poválečného, amerického, kinematografického rozptýlení. A i když si u toho někdo zrovna nepotrhá bránici, minimálně ho to příjemně pohladí po duši.

Člověk je před puštěním snímku Call Me by Your Name poměrně skeptický a řekla bych, že právem. Homosexuální drama z italského prostředí, které má navíc skoro dvě a čtvrt hodiny je, bezpochyby, nelibě znějící uvedení. Doporučuji všem, na duchu prostých, aby se na to buď nedívali, nebo nehodnotili film na základě toho, že se ve filmu muchlují dva muži. A to tak, že neuvěřitelně. Neuvěřitelně proto, že vás to zpočátku pobuřuje. Neuvěřitelně proto, že byste to chtěli zažít také. Neuvěřitelně proto, že jim to nakonec věříte. Neuvěřitelně proto, že na konci pochopíte, že TOHLE je láska. Doposud jsem neviděla film, kde by láska byla vyobrazena tak silně, tak čistě, tak jasně, tak jednoduše, tak milostně, tak emočně, tak věčně. A ať je to jak chce, ať už by byl na místě hlavních protagonistů kdokoliv, nenalhávejte si nic do kapsy - TOHLE je láska, kterou chce zažít každý. Do jednoho.