uodevr

Tenhle film je ošperkován tím snad nejhorším "oficiálním textem distributora" (alias zdejším popiskem), který jsem kdy četl. Z těch dvou hodin stopáže ten popis totiž směle spoiluje celou hodinu a půl. Tudíž, velmi VŘELE nedoporučuju jej číst a vrhnout se rovnou na film. Ten samotný je totiž velmi chytrý a důkladně promyšlený, a ta poslední půlhodinka, kterou si ofišl distributoři ze samé lásky nechali už pro sebe, je naprosto parádní (ačkoliv, vystřihnout z toho těch úplně posledních se7m minut, byl by ten konec ještě lepší a konkluzivnější). Nicméně tu jednu hvězdu si prostě odpustit musím, protože jsem si nedobrovolným způsobem dobrovolně zprznil většinu zážitku. Od teď si už fakt nic nečtu, je to zlo.

Naprostá povinnost pro všechny, kteří k rocku mají alespoň vzdálený vztah z třetího loktu. "What we got's gonna turn your brain into shit."

Totální úlet. Hudba neposlouchatelná, ale vidět tolik známých tváří v něčem takovým, to za trochu toho utrpení stojí.

Je to sice až nevkusně přeslazená pohádka s postavami too good to be human (dokonce i ta jediná postava oplývající jednou lidskou vlastností - chamtivost - se v dobrého obrátí), ale já si nemůžu pomoct. Ono se na to fakt kouká příjemně a já se u toho prostě musel culit jak nejapná ondatra. A v tom Puppu aspoň jednou taky přenocuju. >_>

Dva filmy v jednom. První půlku se odehrává tragické drama, které na nervy hraje přímo mistrně, aby jej v druhé půlce vystřídala lineární romantika, která sice probíhá zajímavě a končí hezky (slovo "hezky" má v tomto kontextu hned několik naprosto odlišných významů), ale nějak mi k tomu předchozímu ději absolutně nesedla. Nebýt toho úžasného soundtracku a těch vesměs výborných hereckých výkonů, nejspíš by se tahle takřka brutální nevyváženost odrazila v hvězdičkách.

S dechem zcela vyraženým a chvilkovou neschopností dát v hlavě dohromady jakékoliv soudržné myšlenky napíšu jenom jedno - Glass je bůh všeho slyšení, Daldry je bůh všeho vědění, a Julianne Moore už nikdy nebudu podceňovat.

Hollywoodu vévodí králíci, nesoudržnost je umělá, ze zla se rodí vina, z viny se rodí šílenství. Tolik k těm obecným motivům, které spojují většinu Lynchových filmů (alespoň tedy z těch, které jsem viděl). Inland Empire trpí na podobnou slabinu, jako Fire Walk With Me - alespoň základní znalost ostatních Lynchových filmů a jeho stylu natáčení je naprosto nezbytná (u FWWM to byla znalost seriálu). A proč? Protože Inland Empire je jako masivní koláč složený z naprosto každé individuální ingredience, kterou kdy mistr kuchař použil ve svých dřívějších pokrmech. Je v tom ten Mulholland Dr., Lost Highway, Eraserhead, a trochu toho Blue Velvet jakbysmet (a ti králíci, ulala). Úroveň symbolismu dosahuje závratných výšin, stopáž zase závratné délky. Příběh je uhrančivý, třebaže se v něm Lynch hodně opakuje. A Laura Dern podává, zejména v těch pouličních scénách, naprosto famózní výkon. Nicméně ta digitální kamera mým očím moc nelahodila, a ta stopáž je fakt zbytečně přepálená. A on ten celej film je vlastně zbytečně překombinovanej. On je ten film možná úplně zbytečnej sám o sobě. Ale je to Lynch, kurňa.

Byla asi velká chyba se na to koukat tak krátce po Dogville, ale co nadělám. Manderlay postrádá tu osobitost, tu sílu, tu scénáristickou dokonalost a hereckou excelenci, jimiž předchozí díl suverénně přímo přetékal. O krok dál šel akorát s nudistickou odvážností, která je ale nakonec úplně samoúčelná. Ostatně jako skoro vždy. A ta minimalistická forma tomuto příběhu nesluší ani zdaleka tak dobře, jako tomu v Dogville. Škoda.

Struhadlem natočená skupina extrémně nadaných herců (že jsem se při sledování musel sám sebe ptát, zda-li opravdu hrají, nebo prostě jsou sami sebou), kteří ze sebe dělají idioty. Důležitější ovšem je, že to každý dělá z úplně jiného důvodu, což je základem každého konfliktu. A že jich je. Smysl Dogme95 mi trochu uniká vzhledem k tomu, že jeho pravidla Tier už v tomhle porušuje, ale to už je fuč. Hodně silný snímek, i když místy to trochu nudí.

Zatímco s antikrysou mě Tier těžce dožral a s Melancholií si poměrně umně napravil reputaci, teprve s Dogvillem mi dokázal, že je to opravdu pan Filmař s velkým fff. Vzít totiž tak prosté, byť pravdivé poselství (že lidi byli, jsou, a vždycky budou svině, využívající jakékoliv příležitosti k usnadnění vlastních životů, je fakt známý po celá staletí) a následně jej předeslat v tříhodinových dialozích odkecaných mezi jevišťními kulisami v nevelkém studiu (tady je to jeden z těch vzácných příkladů, kdy minimalismus oceňuju a jinou formu bych si ve výsledku ani neuměl představit) a zpracovat to tak, že ty tři hodiny uplynou jak nic (ani si neumím představit ten o půl hodiny kratší theatrical cut, v tom co jsem viděl bylo všechno kompaktní, každá scéna měla své opodstatnění, nic nebylo navíc) a já v sobě po shlédnutí ani nemůžu ustanovit jednu jasnou emoci...to nevyžaduje jen notnou dávku odvahy, ale i setsakramentskou dávku talentu. Ono to totiž má i naprosto bezchybný scénář a co je nejdůležitější, naprosto excelentní herce a dokonalý casting. O své roli mě přesvědčil naprosto každý. I to protivný děcko. A zatímco ty první dvě hodiny a půl jsem skřípal zuby a toužil mezi oné kulisy vletět a všechno vystřílet a podpálit, poslední revelační (a krásně revendžní) půlhodinka mi přilepila na ksicht křečovitý úsměv, a do mysli jedinou myšlenku o tom, kterak se na každou svini voda vaří. A ačkoliv to všechno Grace sledovala v slzách, věřím, že uvnitř se radovala právě tak, jako já. Bez většího spoilování můžu říct, že to NEMÁ špatný konec v tom smyslu, že by se divákovi nelíbil. Naopak, má to přesně takový konec, v jaký člověk doufá už po prvních třiceti minutách. Kompletní satisfakce. Rovněž je to snad první film, jehož sledování bych se nebál relativně přesně přirovnat k čtení knížky - díky unikátnímu zasazení a již zmiňovanému minimalistickému zpracování totiž stále nechává dostatečně velký prostor divákově představivosti. Víc, než jakýkoliv jiný film, který jsem kdy viděl. Nepopsatelně zajímavý (už jenom pojetím) a DOBRÝ zážitek.