piranha

Bylo to o trochu lepší než úplně nejhorší. Snaha vylíčit český venkov a jeho fotbalovou ligu byla velmi dojemná, až mi skoro ukápla slza. Nakonec mi ukápla nad tím, že se tomu vlastně vůbec nedá říkat komedie a že se z toho nakonec vyklubala snůška trapných vtípků a hlášek. A když jsem se snažila sledování filmu přežít stylem "přece nejsem tak intelektuální a náročný divák, prostě o tom nebudu přemýšlet a všechno bude v pohodě", tak jsem se šíleně nudila. Tak mám zase na pár let s českou komedií vystaráno, než opět sesbírám odvahu k takovému heroickému činu, jakým je JÍT NA TO DO KINA!

Ach, tak dojemné! Ale jo, ani tak ironicky bych to nemyslela, vždyť vprostřed filmu bylo pár silných scén, ale proto není důvod nevidět ten zbytek. Například velmi trapný zbídačelý začátek, kdy se asi ve štábu nevědělo, jak začít, a dialogy psal nějaký vyhořelý diletant ještě narychlo před první klapkou. Pár trapasů v průběhu se přidalo, třeba velmi nicneříkajícím způsobem vysvětlený původní problém hlavní protagonistky, kvůli němuž se rozkmotřila s rodinou. "Hledání vlastního já" je jistě velmi vážná věc a já to nechci nikterak zlehčovat, ale popravdě se na to ve filmech svede skoro všechno a nikdo pořádně neví, co si pod tím představit. Chtěla bych sakra jednou jako divák, aby mi byly předloženy nějaké rozumné a logické argumenty! "Nečekaným" a uměle nastavovaným happyendem to tvůrci zabili. Kdyby to skončilo o deset minut dřív, možná by to filmu přidalo hvězdičku. Ovšem stejně bych se nezbavila dojmu, že film stojí pouze na sympatiích, které v divačkách vzbuzuje trpící Channing Tatum. Ááách... ale to je zoufale málo!

Člověk by se rád po víkendu plném psaní bakalářky trošku rozptýlil starou dobrou francouzskou komedií, a tak si pustí něco, co vypadá jako tutovka a navíc je to výborně hodnocené. V prvních minutách se pousměje nad tou originální absurdností, ale pak už jenom kroutí hlavou, otvírá ve volných místech obrazovky další okna a přemejšlí, jestli by náhodou radši nešel zase psát. Bože, to byla hrůza, neviděla jsem v tom jedinou souvislost, logiku ani zábavu!

Velice příjemný začátek, vtipný a milý, byť jeho skóre poněkud ohlodala přehnanost předmanželské situace ústředního páru. V prvních scénách filmu se mi Paříž skutečně zamlouvala a vzrůstalo ve mně pokušení vypravit se tam třeba na dovolenou. Ale to bylo na docela dlouhou dobu poslední, co se mi na filmu líbilo. Další vývoj událostí bych popsala asi jako nekoordinované střetávání se s historickými osobnostmi, bez ladu a skladu, a rozhovory, které ne vždy zaujaly. Oproti tomu kontrast se skutečným světem byl v průběhu filmu divákovi předhozený fakt brutálně, až mě ta teatrálnost děsila. Nicméně jsem bez větších potíží byla schopná udržet pozornost až do pěkného zakončení, kdy si hlavní hrdina velmi atraktivním způsobem uvědomil, že by měl vzít za vděk vlastním životem v době, v níž se narodil, protože je to nakonec to nejlepší, co ho může potkat.

Málokdo umí vypadat tak inteligentně, zatímco se pohybuje na druhé straně zákona. Dokonale pevnou linku příběhu obohacuje hlavně chytrost, s jakou si počíná hlavní hrdina, a to všechno vyvrcholí na konci. Nechat ho dojít až k letadlu a pak to skončit, tak to asi mělo být. V opačném případě bych měla strach, že děj bude ještě někde jinde pokračovat a já o to přijdu. A to by mi kdovíproč v tomhle případě dost vadilo.

Z toho si snad všichni herci dělali při natáčení srandu! Ale jestli tak nepřirozeně hrajou normálně, tak se budu jejich filmům intenzivně vyhejbat.

Některý filmy ne a ne překvapit!

U tohohle kousku jsem si opět oživila ten Iñárrituovský paranoidní pocit, že jsem prošvihla nějaký detail, který by zaplnil některou mezeru v příběhu. Citlivě propletená mozaika lidských osudů je pro Mexičany svým zpracováním typická. A já ji zbožňuju! Jediné, na co se nepříjemně koukalo, bylo ohrané klišé rozumného, samostatného polosirotka a jeho znovuobjeveného uplakaného, psychicky labilního rodiče. Já se těm filmovým dětem vůbec divím, že jsou nakonec ochotné takové individuum přijmout do svého života.

Zajímalo by mě, jak dosáhli toho, že na začátku krajně odpudivý chlapec v průběhu filmu spolu s nalezením smyslu svého života pozbyl i své odpudivosti, aniž by se na něm udála jediná výraznější změna. Zdá se, že Islanďani nepotřebujou mraky a stohy bohapustých kydů k tomu, aby bylo jasné, že se tu probírá smysl života. K tomu dobře poslouží i pár úderných perverzních scén.

Chcete vědět, jak se z takového hodného oaxackého hocha stane vrah? Pak je El Traspatio určitě nejlepší volbou. Kam se hrabou Amíci a jejich přehollywoodštělé a umělé thrillery! Tohle vám zaleze pod kůži. Jako předpůlnoční rozptýlení pro osamělou dívku ve ztemnělém bytě ale nic moc.