kwietitze

Animovaný snímek vtipným způsobem (a beze slov) vypráví o vzniku hraného filmu. Ve dvaceti minutách je zobrazeno mnoho z problémů, které pronásledují filmové tvůrce odjakživa. Počáteční boj scénáristy s tvůrčí krizí, který se střídá s chvilkovými polibky od múzy, končí napsáním scénáře. Scénáristu pak navštíví neurotický režisér, aby se spolu se scénářem vydali na maraton trpělivosti ke schvalovacím komisím. Když se jim konečně provede film prosadit, nastává ta nejtěžší chvíle – najít správné filmové architekty, střihače, výtvarníky, lokace a herce a začít konečně natáčet… Kouzlo tohoto svižného snímku spočívá v jeho animaci, kdy jsou pomocí kresby, pohybů a vizuálním metafor rychle a jednoduše představeny jednotlivé profese a prostory - scénárista je bojácný dlouhán s brýlemi, skladateli při komponování projíždí ateliérem tanky a masy lidí, pro které skládá hudbu, paní s klapkou je dobromyslná obryně a celé filmové studio vypadá jako nekonečné bludiště se spoustou tvarů a světel.

Tento geniální/infarktový počin, reflektující jednu z přelomových událostí moderní historie z pohledu jedné rodiny a jejich mladé dcery Věry, spojuje několik žánrových rovin, z kterých může interpretován - rodinné drama, sociální dokument vypovídající o povaze života na ruském sídlišti před pádem sovětského svazu a otevřený politický film, ukazující dekadentní rozpad/dopad už zahnívajícího režimu. Film ve své době zlomil veškerá cenzurní tabu ohledně otevřené sexuality, alkoholismu podanému v negativním vyznění a obrazu sovětské rodiny, který se změnil v depresivní ru(t)inu, bezvýchodnost a neporozumění. Nejvíc šokující na Malé Věře podle mne není samotná explicitnost některých tabuizovaných témat, ale způsob, jakým se s těmito tématy zachází. Snímek ukazuje následky komunistické režimu v Rusku bez ohledu na záměry režimu nebo rozdělení na viníky a oběti. Všichni jsou totiž obojím. Divákův vztah k postavám je od začátku do konce ambivalentní – Věra je líná, ale zoufalá z neporozumění si s rodiči, otec je alkoholik a skorovrah, ale jen proto, že je stejně jako jeho žena lapen v pasti předsudků a dávno minulých tradic. Nejděsivější jsou pak scény, kdy zvláště matka vyvíjí snahu tyto oživlé mrtvoly stereotypů přimět k životu zlehčováním závažnosti situace předstíráním, že se nic nestalo. Předstírat se však nedá donekonečna.

Lidská, natož ještě dětská mysl si nepamatuje všechny události chrono(logicky), sny častokráte později splývají s realitou, vzpomínky se prolínají s představivostí… Pohádka pohádek je spojením sekvencí, které na sebe navazují symbolicky, střetávají se a nakonec splývají dohromady, neboť konec pohádky může být i jejím začátkem (nebo naopak). Film používá několik rozdílných (i různě animovaných) postav, které spojuje postava „malého šedého vlka“ z ukolébavky. Smysl scén zůstává někdy ukryt za obrazy a často i za slovy. Nejzřetelnějším poselstvím je zobrazení smutku a utrpení v sekvenci s mizejícími tanečníky, kteří se pak jako stíny plouží do války, aby pozdější titulky novin a úryvky z dopisů oznamovaly jejich smrt. Když se v roce 1984 rozhodovalo o nejlepším animovaném filmu všech dob, byla mezi mnoha kandidáty vybrána právě Pohádka pohádek, stejně tomu tak bylo o osmnáct let později na Záhřebském festivalu animovaných filmů, na důkaz, že čas neubral nic z ponuré stínové krásy Norštejnovy animace.

Nikdo o tom nechce slyšet, nikdo to nechce vidět…to nepatří do diskuze – o dobru a zlu. Nenáviděl jsem svoje rodiče. Nenáviděl jsem, jak se podobám otci. Nenáviděl jsem svoji nenávist. Astenický – slabý, neduživý, netečný. Zoufalá. Zoufalá žena po smrti manžela. Její příběh nekončí jinak. Konec promítání. Lidé odcházejí hromadně ze sálu - nechtějí se bavit o filmu. Jejich životy jsou nudné a ubohé, chtějí se při filmu smát, ne uvažovat. Usínají v metru. Učitel. Spí v metru. Lidé přes něj netečně šlapou – další zoufalá situace zavání slovanským cynismem… od učitele děj neustále odbíhá - sleduje další události -….někde zabili nějakého Kolju....dvě dvojice se vášnivě líbají…učitel vzdělává netečné studenty…venku se strká fronta o ryby …netečný žák rozbaluje rybu a učitel propadá melancholii. Učitel se ptá, co bude žák dělat po maturitě, odpovídá mu střih na bezdomovce co vypráví jak okradl dívku o kabelku…střih zpět do třídy, třída se směje. Později učitel vidí toho žáka obhajovat týraného idiota... Učitel usíná. Má narkolepsii? Je tohle svět, kde je lepší být jen divákem, netečným pozorovatelem sugestivního proudu informací, ohromujících skrytých pravd, odkazů a věcí, bezděčným voyerem životů, které se stejně točí v kruhu či se pokusit… ale o co se pokusit? A proč, když stejně všichni zůstávají slepí. Nenávidím vás, protože jste živí. Opravdu?

Ve všech těchto odlišných oblastech se filmový či fotografický obraz mění z okna rozevřeného do znázorněného světa v plochu, na níž se jedna obrazová vrstva skládá na druhou nebo vynořuje z druhé a vytváří tak kolážové efekty, které spíše než efekt hloubky prostoru navazují efekt tloušťky obrazové plochy a vzájemnou koexistenci, kdy je střih vnesen dovnitř obrazu a prostoru za účelem vrstvení či klíčování významů. Neb vázáním listů vzniká kniha, stejně jako chronologií stran a namáčením brku do kalamáře, když dojde roztřesené ruce v návalu inspirace inkoust či dech. Love it.

Nebudu tu tvrdit, že toto dílo oplývá těmi největšími estetickými hodnotami, ani že je nadčasově zajímavé. Po neznámých stezkách je však pro mne hodnotné kvůli tomu, jak dobře se na něm ukazuje specifický ruský smysl pro humor a nadsázku. Někdo by řekl, že jde jen o nehorázný slepenec všech klasických pohádek (plus troška z Mrazíka), připomínající v závěru pokus o západní fantasy. Ale to je jen kus pravdy. To můžu jistě tvrdit zvláště, když jsem viděla Nepolapitelní mstitelé a vím tedy, jak takový slepenec vypadá (spojen s ideovou propagandou). Ale malý Míťa vstoupí do pohádky, v podstatě velmi lehce, jak při jízdě z kopce (on jede z kopce a dokonce v lese a dokonce na kole). Avšak ve chvíli kdy na něj z chaloupky na kuřích nožkách (má dvě) vyskočí místo baby Jagy babička Jagorovna je jasné, že se jedná o ryze umělou pohádku, která je sice slepencem, ale i s vysoce originálními prvky. Ony vysoce originální prvky (slušně řečeno) nespočívají v porušování žánrových klišé, ale v jejich ještě větším nakupení, zhuštění a zparodování tím nejednodušším způsobem - pomocí vpuštění prvků reálného světa. („Můj vnouček je poslušný a v tom je problém, řekla jsem mu ať tam na mne počká a on tam určitě sedí a čeká, nemehlo jedno. Dnes je horší být poslušný než neposlušný.“) Děj je zhuštěn stejně jako samotný žánr – za jednu hodinu se stane tolik věcí, které by zvládla západní fantasy za 3 díly, čímž jsou zvraty rychlé a nečekaně čekané, že by se nikdo ani nedivil, kdyby hlavní záporák Kostěj na konci nebyl poražen, ale dal se na stranu dobra a všichni si zazpívali častušku (A: „Vzdej se Kostěji, car tě pak zajme, udělí milost a omilostní.“ B: „Cože? Udělit milost, to ne. Ať přijdou sami a já, já jim udělím milost! Nebo taky ne..“) A jsou tam kamna. Jezdící. Jmenují se pícka samochodka.

7 min. x 10 = zkouška mentální výdrže, psychické stability, freudovské lability a filmové deprese (larvy, rozpadlá emulze, černé tečky místo očí, bubliny, kontury, točící se Turek, nekonečná sekvence s jeptiškami, zoufalé hledání děje a obrazu, smršť rýh, západ slunce, zničená perforace, blikání, nic, mihotání, nic, ruka sahá na dlouhé černé moře filmových pásů, konec).

Když se podaří Fanny a Alexandrovi uprchnout do Izákova domu, ocitají se z pekla biskupových hradebních kobek ve světě, který jakoby stál mezi světem rodiny Ekdahlové a biskupovým hradem, ve světě mezi rájem a peklem, mezi zemí a podsvětím – očistcem. V tomto světě se stírají rozdíly mezi skutečností a zdáním, uzavřený prostor domu s nekonečnými chodbami je autonomním vesmírem sám pro sebe a skoro to vypadá, že každá loutka Alexandra mlčenlivě pozoruje a stěny dýchají. Právě zde se Alexandr setkává s šíleným Ismaelem, mužem, kterého však ztělesnila žena, herečka Stina Ekblad. Jeho androgynnost umocňuje jeho zdánlivou (ale možná i skutečnou) nadpozemskou moc. Setkání s Ismaelem je skutečným klimaxem Fanny a Alexandr. Alexandr se musel vypořádat se smrtí svého otce a s ďábelským biskupem a nyní se musí vypořádat sám se sebou. Musí nakonec konfrontovat své vlastní sny a fantazie, a Ismael je ten, kdo mu pomůže porazit sám sebe. Zdá se, že některé momenty z Bergmanových filmů – co se týče jak stylu, tak obsahu - se objeví v tomto filmu. Tím spíše se rozhovor Ismaela a Alexandra podobá rozhovoru z Persony. Persona neustále naznačuje podobnosti mezi dvěma ženami, až narace dojde do chvíle, kdy jsou si totožné a musí se s tímto faktem vypořádat. Ismael a Alexander jsou přesně to, co obě ženy v Personě. Dva lidé, jedna osoba. K tomuto poznání divák ani Alexandr nedochází dlouhodobým vývojem, ale náhle, kdy ve zvědavosti Alexandr nachází bytost, která říká, že je jeho (sou)částí. Ismael zůstává jedinou záhadnou postavou filmu, nikdy se nedozvíme, zda vše, co řekl či co snad z dálky ovlivnil, nebylo jen zkresleno a spojeno dohromady fantazií malého Alexandra, který si vývoj událostí takto představoval, aby se de facto sám pro sebe stal nástrojem zkázy biskupa.

"Ingmar Bergman přijíždí do Říma, aby se setkal s italskými filmaři .." a tihle dva nemají, kam hlavu složit. Přestože doba neorealismu byla hudbou minulosti, v dílech od De Sicy z druhé poloviny 50. let je zdání o návratu ke svým kořenům největší. Avšak Střecha (stejně jako Horalka nebo Zázrak v Miláně) není neorealistickým dílem v pravém slova smyslu, ač operuje s naturščiky a sociálně společenským téma, její sonda do příběhu už není nezaujatě dokumentární, ale autor v ní postupně odkrývá své názory a postoje. Ani postavy nejsou pro režiséra (a diváka) jen objekty lítosti, nýbrž je vidět, jak je De Sica "miluje kamerou" a nenechá na ně dopustit (stejně jako já, když mi při scéně "šetření s elektrikou" vyvstala před očima přímo vystřižená realita mé vlastní rodiny, ehm kdysi dávno). Pokud se ale chcete dívat na Střechu ve srovnání s italskou kinematografií let čerstvě poválečných, tak vám bude připomínat takovou Země se chvěje po deseti letech. Snad že bych chtěl Sica navázat na Viscontiho? Imho ne, ač jistá návaznost dějová by tu byla – Visconti ukazuje čistě nestranně neschopnost vymanit se z dluhů u početné sicilské rodiny za musolliniho diktatury a De Sica fabuluje s příběhem partnerů, co se zas chtějí vymanit z onoho početného rodinného kruhu o nějaký ten rok později, kdy se ona "pošpiněná" Itálie staví opět na nohy. Narozdíl od Země.. nedovoluje krutosti reality pronikat všude a lehká deus ex machina scénáristovy ruky připouští činit pozitivní zvraty na poslední chvíli, což neubírá na věrohodnosti, jen ji nabízí nový rozměr, kdy nemusí všechno končit bezútěšně zoufale. Možná to byla právě ona naděje na lepší zítřky, která ukončila éru neorealismu a Il Tetto ukazuje cestu do budoucna. (i v budoucnu se ale budu udivovat nad tím, že ženy podle De Sicy jsou krásné i po sedmi dětech a samotný porod jim nedělá žádné problémy viz.)

O bože, kde začít? Bratr byl pouhou neoriginalitou festivalového typu, nudně vážnou podívanou jakpak došel Danila "Hood" k vyčištění Leningradu (é Petrohradu) neb zpráva o současné ruské drsné škole. V naprosté hrůze, jaká palba sociálna a sebevykrádačtví mě čeká v druhém dílu (jakýkoliv film, který v nemá dnešní době uzavřený konec si o něj říká), jsem čekala zločinnost, co mi ukradne dvě hodiny života.. .Eh nešť, vše se zdálo přesně špatně podle očekávaní, tedy až do té doby, než Rusákům na letišti odcvakají falešné pasy a letí se za oceán.. Víte, v Americe byl každý ničitel dobrého vkusu (Major Meisner budiž příkladem) a buď ji letěl dobýt nebo být ji dobyt. Na první pohled by se zdálo, že Danila má namířeno k dalším čistkám ve jménu dobra (a zábavy?). Jenže tady není doma v Rusku, aby vyprazdňoval do zdejší mafie zásobník hřebíků.. Konfrontace dvou světů (můžu říct ještě bloků?). Západ a východ. Satyra a pravda? Zábava a vážnost? Zručné podobenství nebo jen prachobyčejná vykrádačka akčních filmů z NDR? Ono je to vlastně všechno dohromady. „Zmačkneme ji.“ „Kde žiješ posledních 12 let? Odkdy můžeme někoho slavného zmáčknout? Napíchneme jí telefon.“ „Jste gangsteři?“ „Ne Rusové.“ A konečně s pořádnou hudbou (i v té se střetává americký pop a ruský Nautilus). PS: Ryze slovanský film-dává facky sobě i tobě a ještě si pěkně zarecituje, he.