Argondia

Daniel Auteuil si s Gérardem Depardieu zahrál už ve filmech "Jean od Floretty" a "Manon od pramene" (1986) kde ale rozhodně nemá tak roztomilou roli, jako v téhle bezvadné komedii, kde byl naprosto k sežrání. Kondomedie je optimistický, milý film s klasickou, francouzskou jiskrou a vtipnými, sympatickými herci.

Kam až jsme schopni v zamilovanosti zajít? Trocha klaustrofobní, psychopaticky bezohledné romantiky s hezounkem Desmondem Harringtonem ve středu dění. Místo, kde se odehrává většina příběhu, mi připomínalo seriál "Ztraceni", kde uvízl také Desmond, ale Hume a měl relativně větší štěstí. Zajímavá, neotřelá zápletka s povedeným soundtrackem.

Napínavý a dojemný příběh manželů, kteří si prošli bolestivou ztrátou a než se z ní stačili vzpamatovat, okolí už jim nemilosrdně zasazovalo další rány. Média, nespravedlnost a lidská zloba umí pořádně zamávat životem, ale naděje umírá poslední.

Arnie mě baví, ale Running man je jeden z jeho slabších filmů. Total recall je jen o 3 roky novější a přesto v něm triky a dialogy nepůsobí ani z poloviny tak nízkorozpočtově a prkenně. Hudba, kromě závěrečné "Restless heart" (Running away with you) od Johna Parra, zní jako z dramatické scény seriálu o Gertrudě a Helmutovi. Film mi trochu připomněl Mortal Kombat, ovšem s cheaty. Objevilo se tu Arnieho neodmyslitelné "já se vrátím" a pár vtipných momentů, jako například jeho stylově zakončený autogram, cvičme v rytme s kapitánem Freedomem v zrzavé paruce, nebo technika boje s gladiátory, které stačilo cvrnknout do nosu a v tu ránu bylo po nich.

Všichni víme, že Liška je borec. Umí nás rozesmát i vzbudit lítost. Ale tenhle film byl opravdu divně a nepříjemně depresivní. Připadala jsem si jako lapená v časové smyčce, kde stále dokola hrála hudba z hororové, hrací skříňky v zakleté komnatě šíleného černokněžníka. V podstatě nic se tu celou dobu neděje, objevuje se tu jen klasický řetězec nešťastné lásky, a zmatený zoufalec s kulichem a čůrkem krve u nosu. Ne, tenhle film opravdu není pro mě, ocenění může dostat kolik chce a líbit se mi stejně nikdy nebude.

Co mi to jen připomíná? Prime je jeden z mála nezidealizovaných, romantických filmů ze života a ne pohádkou o tom, jak spolu dva lidé žili šťastně až do smrti. Umu Thurman nijak zvlášť ráda nemám, ale její zamilovanost byla roztomilá a přesvědčivá. Hláška o upletení čepičky mě fakt rozesmála. A židovská maminka, co přehnaně hlídá svého syna? Paní Wolowitzová z The Big Bang Theory by Umě jako tchýně dala určitě větší čočku a její terapie by byla léčba šokem.

Začátek je okopírovaný Přístav naděje, který se točil o rok dříve. Dokonce tu nechybí ani ten nechutně přeslazený typ chlapa a kromě něj se tu zjeví ještě cíťa s kytičkou, co to myslí upřímně. Dvě hodiny učitelka Roberta fidlá na housle, učí děti a jak je pro Meryl typické, už zase za něco bojuje, tentokrát za výuku hudby. Bylo to jako propojení Nebezpečných myšlenek a Školy rocku, ale bez vtipu, nebo napětí. Děti byly roztomilé, hezky hrály, koncert povedený, Streepová jako vždy v roli silné ženy, co se nevzdává. Film byl celkem nudný, až příliš dlouhý a lehko zapomenutelný. Dalo se od příběhu o učitelce houslí čekat něco víc?

Strýček Al se stává Flashem a za pouhých 88 minut s chladnou hlavou vyřeší čerchmantsky zapeklitý případ. V tom všem shonu mu stále zůstává svůdně načechraný účes a umí si najít i důvěrnou chvilku na vylíčení tragické vzpomínky. Škoda, že tu chyběla Jessica Fletcher, mohla to vyřešit dřív.

Nepřikrášlený válečný film, kde se hrdinství odráží v činech a ne v řečech. Místo statečných a vlasteneckých proslovů tu zazní například " když vám budu moct pomoct a neohrozím tím vlastní život, rád to udělám", nebo "Jsi tvrdej jako křemen! Jakej je křemen? Tvrdej! Tvrdej jako co? Křemen! Si piš, seš tvrdej jako křemen!", což možná trochu zní jako z jiného filmového žánru. V jedné z hlavních rolí kopie kung-fu pandy, hudba jako ze starých DOS her. Atmosféra a herci perfektní.

Jako první jsem viděla remake, který na mě udělal opravdu silný dojem. Originál se mi ale líbí ještě o něco více. Jen bych možná prohodila páry a zkusila skamarádit švédského Oskara s americkou Abby. V téhle původní verzi byla hezčí, dojemnější hudba, citlivěji a celistvěji vylíčený obsah i vztah dvou hlavních hrdinů. Scéna u bazénu byla působivější, stejně jako zneškodnění slídiče, který se Eli vkradl do bytu. Větší prostor byl dán i nakažené oběti. Tomu, jak se se sama změnila a jak na ni reagovalo okolí. Naopak více se mi v novější verzi líbil představitel stále zoufalejšího a znepokojenějšího "otce", jeho nová podoba v nemocnici a napínavější průběh druhé vraždy. Ale jeho situace, vztah s okolím a sousedi zase vítězí v originálu. Obě verze mají svoje "pro" i "proti", ale o malý kousek jsou u mě lepší Švédi.