kaylin

Minisérie „Chambers“ hraje hlavně na t, že je zde postupné odkrývání toho, co se Becky stalo, kým vlastně byla, a co st ojí za tím, že se Sasha necítí zrovna ve své kůži. Jakmile dojde na finále a odhalení, řeknete si, že je to až moc přeplácané, ale do té doby se daří – především – vykreslit zajímavé charaktery, kdy nikdo není bez viny, nikdo není dokonalý. A v tomhle směru seriál funguje.

Americký snímek „Upíři v Bronxu“ je ukázkou toho, co chce Netflix nabídnout v podstatě všem věkovým kategoriím. Jasně, pro ty nejmenší to opravdu není, ale jinak by se dala přístupnost snížit v podstatě na deset let. Násilí je zde minimum, nahota skoro žádná, jen sem tam se docela daří tvořit atmosféru. Jinak je ale „Upíři v Bronxu“ primárně zábavný film a bohužel nic víc.

Snímek „Příběhy duchů“ je za mě jeden z nejlepších indických horor, jaké jsem viděl. Ano ve srovnání s jinou produkcí to nemusí být ono, není to převratné ani objevné, ale je to místy hodně své, je vidět, že si jdou tvůrci vlastní, velmi specifickou cestou. A funguje to, je to ono. V takovém provedení bych indických hororů snesl mnohem více. Nevyrovnanost jednotlivých povídek nevadí.

Egyptský seriál „Paranormal“, respektive jeho první sezóna, ukazuje, že i v arabském světě mohou vzniknout velmi zajímavé horory, i když to rozhodně není oblast, odkud bychom jich dostávali nějak mnoho. Místy je seriál trochu překombinovaný a chtělo by to trochu méně počítačových efektů, ale hrůzu s dalšími emocemi se tu daří propojit způsobem, který z mého pohledu funguje.

Britský snímek „Jeho dům“ by se rozhodně neměl přehlédnou jen proto, že se věnuje tématu, které někomu může připadat prvoplánové. Vůbec to takové není, je to skvělé zachycení osobní tragédie a potřebou se s ní nějakým způsobem vyrovnat, protože jinak by se člověk zbláznil. O film podává skutečně velmi intenzivním způsobem, který dovede s divákem pořádně hnout.

Seriál „The Haunting of Bly Manor“ je rozhodně originální horor, to se mu musí nechat, jenže já jsem měl problém v tom, že vlastně vůbec nešlo o horor, ale o romantické drama s nadpřirozenými prvky, což pravda relativně zapadá do žánru ghost stories, které měly především atmosféru, nemusely nutně být děsivé. Ale u moderního seriálu mi to prostě nesedlo.

Norský snímek „Kadáver“ si rozhodně zaslouží pozornost. Jistě, není to vyloženě dechberoucí film, i když myslím, že slabším povahám ten dech přece jen vezme. Hlavně je to ale v tom, jak se zde dobře pracuje s celkem jednoduchým námětem, který byl využit nikoli k explicitním hodům, ale vlastně k emočně silnému snímku, kdy – pravda – finále už mi přišlo trochu moc na city.

Při sledování polského snímku „Dnes v noci v lese nikdo nespí“ jsem měl pocit, že jsem si pustil nějaký starší americký slasher. Není to nic jiného než kopie amerických filmů – úvod s partou, která někam jede, pak se baví, nechybí ani sex, a nakonec se to celé zvrtne. Není zde jediný moment překvapení. Přiznám se, nechci sledovat filmy, které jsem už viděl, jen trochu v jiné podobě.

Od první sezóny seriálu „Ratched“ jsem čekal něco napínavého, hodně psychologického. Toho prvního jsem se nedočkal, toho druhého relativně dost. Problém je i v tom, jak je seriál natočen. Ze začátku se zde hraje hodně na násilné scény, které fungují. Není jich tolik, ale jsou dobré. To se postupně vytratí.

Třetí sezóna seriálu „Dark“ je z mého pohledu pozitivní hlavně v tom, že je to zároveň sezóna poslední, která ukončila seriál, jenž začal celkem dobře, ale pak se stal zbytečně komplikovaným. Nemyslím si, že je až tak chytrý, je však možné, že jsem jen na něco podobného neměl náladu. Přesto jsou zde stále určité kvality, proč rozhodně stojí za to seriál dokoukat do konce.