MaMitti

Přestože nemám ráda TC, tady jsem ho skousla, horší to bylo s NK – tu jsem překousávala do půlky filmu, pak už to bylo OK a zdálo se mi, že ve finále hrála dokonce velmi dobře (její herecký výkon ale například oproti Hodinám velmi podprůměrný). Film na mě byl moc rozvleklý, myšlenka neuvěřitelně zajímavá, ale celkově to bylo navzdory rozvleklosti a preciznosti víc povrchní, než jsem čekala. Víc studený a odcizený, víc analytický než lidský. Má to bezesporu mrazivou atmosféru, ale pro mě takovou nějakou s laboratorním přídechem. Hudba úžasná. Za čas to zkusím znova. Teď hodnotím třemi hvězdami.

Sledovat Ospalou díru v ospalém stavu není zrovna ideální. Hlavně je to škoda. Ale když už to tak vyšlo, tak na druhou stranu, když jste místama opravdu hodně ospalí a na pár vteřin spánkově klopýtnete, hned následovně si kladete otázku, jestli se vám to předtím jen zdálo, nebo to v tom filmu opravdu bylo....Typicky Burtonův rukopis, který je sympatický svou tajemnou, fantaskní atmosférou i tím, co je za ní.... Burton a Depp se hezky našli.

Jako bílá stuha, pečlivě připevněna a umístěna na těch nejčernějších dveří dobře hlídané třinácté komnaty onoho prasvědomí našich předků, září tato hlubinně bolestná sonda mezilidských vztahů z počátku minulého století nad všechny barvy jiných filmů jasněji, vypreparovaná a vyselektovaná z té nejbělejší běloby, jejímž protipólem nemůže být nic jiného než ta nejčernější temnota, snad proto, aby se kruh souvisejících, ze sebe vycházejících a do sebe zapadajících příčin a následků mohl uzavřít, snad proto, aby se mu mohlo dostat relativního počátku a ještě relativnějšího konce. Kam se na tohle hrabou horory typu Přichází Satan…Pro mě nejsilnější zážitek z Hanekeho, ještě teď se celá třesu…

Takový praprapradědeček Útěku do divočiny a jako takový se vyzráleji nese v duchu střelcovského archetypu Moudrého starce. Úchvatné a odzbrojující. Mám před očima RR ve dvou zcela protichůdných rolích (tady a pak Velký Gatsby) a musím si ho posunout v Topce výš, herec fakt (téměř) bezkonkureční.

Viděla jsem poprvé před lety v kině, kde jsem se tomu pravda zas až tak nevěnovala – měla jsem tehdy svůj vlastní čas „před soumrakem“. Takže jsem to původně ohodnotila spíš na základě jedničky, která se mi líbila (nápadem i celkovým provedením). Teď jsem si náhodou (cestou autobusem) střihla Před soumrakem znovu a byla jsem dost nemile překvapena. To je ono? Tak to je bída…Myslela jsem, že je to víc duchaplnější. Slova, slova, slova… o ničem, mluví sice hezky a tak jak je to dneska in – ale povrchně a k vnitřkům se bojí dostat a když, hned se to bere jako slabost (joj, ono to bolí) a utíká se pryč. Snižuji hodnocení a víckrát už to zkoušet nebudu.

Jsem zasažena. Tenhle film pod režijní taktovkou Paula Newmana (takže on nejenže báječně vypadal, hmm…, nejenže uměl mistrovsky hrát, ale i bravurně točil !) mě ohromil. Trpce laděný příběh matky a jejích dvou dcer je vykreslen tak věrohodně, tak křehce a s takovým řekněme pochopením, že právě k režisérovi získávám čím dál větší obdiv. Po celou dobu jsem se nemohla zbavit pocitu, že film vůbec není americký, cítila jsem na něm značně evropský rukopis. Postavy jsou vykresleny a zahrány dokonale, linie jde nenápadně do neuvěřitelné hloubky a člověka už při sledování a ještě nějakou dobu po něm napadají zvláštní myšlenky…nejen o gama paprscích a měsíčku zahradním…Pro mě osobně je zajímavá i skutečnost, že jsem tento film viděla jako první po Chaotické Aně a musím říct, že díky Měsíčku Ana celkem bledne a ztrácí ze své síly… (filmy ale v žádném případě nechci srovnávat, to ani nejde). Závěrečná slova Matildy jsou prosvětlená nadějí tak, jak už pro mne dlouho nic nebylo - …. Díky vlivu gama paprsků na měsíček zahradní jsem objevila slunce a hvězdy…

Co si budu nalhávat, Medem to se mnou celkem umí. Tady si toho můžu namlouvat poměrně dost, proč tenhle film nebyl vlastně dokonalý a že se mi toho na něm vlastně spoustu nelíbilo, ale….ale uvnitř mě, to moje zastrčené cosi – kus mého já – je nadšené objevením a probuzením všech těch (archetypů) žen, kterými jsme…. Energie odžitých příběhů žen minulosti se vždycky bude odrážet v jejich přítomnosti, aby formovala budoucnost – pojem času dostává jiný rozměr, než na který jsme zvyklí. Jedna ze základních myšlenek filmu je něčím sympaticky a jednoduše unikátní. Nápad s hypnotizováním mladé ženy a postupným vynořováním minulých příběhů (je jedno zda životů a je jedno zda přímo jejích či jiných žen) je pro tuto myšlenku přijatelný, vlastně je hodně zajímavý a přitažlivý. Pro mě bylo trochu nutností se v tomto Medemově „případě“ malinko povznést, pomohlo mi brát to všechno spíš jako napůl snové než zcela reálné, vžít se trochu osobně do hypnozy, což bylo řekla bych i zjevným režisérovým záměrem…Film má opravdu dost věcí, které mi úplně neseděly, ale jsou vyváženy jinými záležitostmi – např. ani jednou mi nevadila hudba, naopak líbila se mi, seděla mi. A to je co říct. Chaotická Ana přináší chaos, který však trpělivě ukotvuje jistotu v nás, že znát sebe samy - dospět k sobě samým je jednou z nejdůležitějších cest našeho putování. Beru ji celou, tak jak jsem ji dostala, i s tím koncem, který leckomu „nevoní“.

Opravdu jsem si nemyslela, že znám Příběh Lidic – sama ta uvozovací otázka lákající na film je tak sugestivní, že bych se to neodvažovala. Konkrétní apokalypsa druhé světové války na konkrétním místě v konkrétním čase a s konkrétními osobami. Síla. Téma, které bude lidskému jedinci s rozumem a srdcem na správném místě vždycky mít co říct. Film jako takový se drží. Je pravdou, že hodně na tom má zásluhu právě síla tématu. Nicméně kýč (jak tu někteří píšou) si představuji jinak. Postavy pro mě nebyly ploché, herci byli velmi dobří. Zajímavě dechberoucí byla scéna v závěru s odmítnutím postavy Rodena coby člověka Lidic… Pár věcí mi matně kazilo zážitek – jednou z nich (jako tomu bývá v mém případě poměrně často) byla hudba. Bylo jí tam moc. Uvítala bych víc „hluchých“ míst, která sama zapracují a umějí tak více vyznít. Místy mi neladila, neseděla, v mých uších mi znělo něco odlišného. Co se týče atentátu na RH, řekla bych, že působí v celku tohoto filmu ne zcela profesionálně. Je dobře, že ta díra minulosti v nás nás volá a že ji slyšíme, že o ní víme a snažíme se s ní popasovat. Filmy s touto tématikou (potažmo celé druhé světové války) v ČR se točí, můžeme je srovnávat a děláme to. Věřím, že pro samotné kritiky a hodnocení a srovnávání těchto příběhů (kupříkladu který je víc kýčovitý) nevylijeme s vaničkou i dítě – to co se v Lidicích stalo, ať je mementem. To, co se stalo tehdy tam, se od té doby dělo i jinde ve světe a děje se i dnes…Ale to si lidská společnost včele s domněle vyspělou civilizací na úrovni rozhodně na vizitku dávat nehodlá.

Ty bláho...

Tady jsem měla jistá očekávání. No, dostala jsem, co jsem čekala, ale o nic víc ani méně. Mám trochu problém s celkovou kompozicí filmu – první třetina filmu je jiná, než další dvě třetiny, závěr filmu – no co k tomu dodat….ještěže byl v roli přiznavšího se ´charakterního´ hrdiny Martin Huba, jinak by to vyznělo o dost tristněji…. Co se dalších hereckých výkonů týká, velmi zdařilá byla volba pana Chudíka do role bývalého STBáka – joj, to jsou nervy! Duo Vlasáková – Mikulčík mě nějak neoslovilo, ale v tom bych viděla spíš můj problém. Je to Hřebejkův lepší film za poslední léta – přesto si myslím, co se mé maličkosti týká – zrovna na poli psychologických dramat u mě Hřebejk prostě bodovat nebude…