Jenni

Motto: "Někteří majitelé cirkusů jsou neskutečně bohatí. Mají domy, diamanty, automobily. Ovšem... v Americe." Náhlédnutí do kočovného života cirkusu Alberti, výslovně principála Alberta a všech těch jeho žen (tu nejdůležitější hraje Harriet Anderssonová), můžeš brát co Bergmanův mezník, kterým položil základy své další tvorby. Na první pohled je to normální příběh (utrmácený cirkus směřuje do města, kde uspořádá večerní představení; předtím však musí být zavrhnut Albertův úmysl připojit se k tamější někdější manželce Agdě, jakož i obdobná choutka Albertovy nynější manželky Anny), ovšem příběh ne tak ledajký. Stejně jako Sedmá pečeť a Lesní jahody je plný symboliky, do níž Bergman halí své vlastní (tentokrát milostné) problémy. Agda je ve skutečnosti Bergmanova manželka Gun a milenka Harriet hraje milenku Harriet. Bergman píše: "Nad naším vztahem se stahovaly mraky: démoni mé retrospektivní žarlivosti ho otrávili. Přestěhoval jsem se do malého hotýlku v nejvyšším patře Söderského divadla... Tam jsem v záchvatu neobyčejně silné misantropie napsal film, který jsem pokřtil na Večer kejklířů." Jako vždy se však tomuhle syčákovi daří mnohem více. Četl jsem, že Večer kejklířů je jakási antibajka, kde místo zvířat chovajících se jako lidi se lidi chovají jako zvířata. Svět putujících maringotek je také velkou alegorií života, mimo nějž je jenom smrtelný únik v podobě živobytí Agdina ("Pro mě je to naplnění" - "Pro mě je to prázdnota.") nebo hněvivá nenávist falešného Franse. Život je opravdu stezka mezi smrtí a ďáblem. A jít po ní dál je skutečným happyendem. Taky bych se často chtěl proměnit v plod, vlezl si do břicha a tam v klidu spal tvrdě a mírumilovně jako by mě někdo houpal v kolébce. Byl bych menším a menším, až by ze mě bylo jenom zrníčko a nakonec bych zmizel úplně. Jenomže na to je vždycky ještě čas. Asociace: Silnice, Sedmá pečeť, Lesní jahody

Motto: "Ženy by měly mluvit s každým více otevřeně. Měly by sdílet své zkušenosti. Neměly by být ovlivněny směšnou mužskou prestiží a jejich tajuplností." Jeden z nejlepších Bergmanových kousků (a navíc autorský, což zatím nebývalo pravidlem), složený z mozaiky tří až čtyř samostatných "scén z manželského života". Manželky čtyř bratrů z rodu Lobeliusů - Anette, Karin, Rakel a Marta si čekání na příjezd (svých) mužů krátí vypravováním vlastních zážitků, a ty si díky tomu skládáš obraz jednotlivých postav a celé rodiny. A nejen to, Bergman má tyto scény jako didaktickou pomůcku pro všechny Maj, které si myslí, že budou "milovat pořád jako teď". Maj je Martina mladší sestra, jakož i očekávaná Anettina snacha a čekání se také účastní. Vlastně je jedinou, která svůj příběh "vypráví" reálně v čase. Ona nemusí mluvit "více otevřeně", ona má totiž všechno ještě otevřeno. Největším mementem by jí měl být Martin vztah, který také započal jako láska do růžova odděná, ale nějak se to pokazilo (nikoli jistě náhodou hrají Martu a jejího partnera Maj-Britt Nilssonová a Birger Malmsten, tedy stejně jako v Letním snu). Marta má dvojitou porci vzpomínek, neboť tu vzpomíná, jak vzpomínala. Tu spatříš i Paříž. První scéna (Rakelina nevěra) a scéna poslední (Karinina výtahová anekdota) pak představují dvě varianty lásky pokročilé, ze které zamilovanost dávno vyprchala. Tedy manželství jako peklo a manželství viděné střízlivýma očima. K tomu jsem chtěl dodat, že jde asi o první a poslední Bergmanův film, kde nikdo neumře, ale teď mě napadá, že umřel otec Lobelius a Eugen se pokusil o sebevraždu. Nicméně jinak naprosto pohodový film. To, co říká Marta, jsou jenom slova: "Měla jsem pocit, že u dveří čeká Smrtka, aby mě vzala s sebou. Byl to podomní prodavač nebo přítel mých rodičů, který nevěděl, že tam nejsou. Ale já byla paralyzována strachem ze smrti. Má samota byla změněna ve smrtelnou samotu. Bylo to jako sen, v němž chcete křičet, ale nemůžete." Asociace: Scény z manželského života, Lesní jahody, Úsměvy letní noci

Motto: "Bylo by lepší, kdybychom se nikdy nepoznali. Protože teď vím, co je štěstí. A o to horší to bude později." Vcelku neorealistickým Přístavním městem (Hamnstad), svým pátým filmem, zastavil Bergman jistou sestupnou tendenci a připravil si půdu pro opravdu skvělé filmy následující - Vězení, Žízeň a Na radost. Nicméně už v samotném Přístavním městě máš vše, co si od rodáka z Uppsaly přeješ. I kdybych neřekl "pokus o sebevraždu, potratářka, smrt, beznaděj", ty bys věděl, že to tam bude (přesto se nejedná o Bergmanův počin ryze původní; scénář napsal spolu s Olle Länsbergem podle Länsbergovy synopse Zlato a zdi). Podobně jako v druhém Bergmanově filmu na lásku mladého páru Berit a Göstu prší a znovu to má výrazný sociální rozměr. Jak říká jedna z postav: "Věřit? Čemu? Ženám? Ve spravedlnost? V přátelství? Všechno je v troskách! Je jen sobectví." V hlavních rolích spatříš Nine-Christine Jönssonovou a Bengta Eklundu, kterého Bergman ve stejném roce obsadil i do vedelejší (mírně záporné) role Hudby v temnotách. Kameramana Görana Strindberga pak poprvé zastoupil Gunnar Fischer. Přístavním městem je Göteborg, kde 11. října 1948 proběhla i premiéra filmu. Asociace: Hudba v temnotách, Prší nám na lásku, Zloději kol

Motto: "Nebudeme nešťastní. To jsme jenom bez sebe." Čtvrtý a podle mého názoru nejslabší Bergmanův film ze čtyřicátých let (neviděl jsem Loď do Indie), ale nikoli slabý natolik, aby mu bylo třeba ubírat absolutní hodnocení. Z přehnané kritiky mě vždy vrátí na zem, když si uvědomím, co se točilo tehdy, a hlavně, co se točí dnes. Přestože se adaptace stejnojmeného románu Dagmar Edqvistsové (scénář napsal Bergman spolu s ní) může zdát přeslazená, Ingmarův fanoušek rozhodně nezapláče. Příběh osleplého klavíristy Bengta Vyldekeho, kterého ztvárnil osvědčený Birger Malmsten, je poctivě vystavěn a herci hrají tak, jak od Bergmana čekáš. A i scénář, tentokráte chudičký, nabídne správné bergmanovské chvilky - ať už je to úvodní pasáž spolu se surrealistickým snem nebo bloudění na nádraží. Jako u jiných Bergmanových filmů té doby lze očekávat jak sociální dimenzi ("Ubozí se mají spojovat. To je to, co říká Ebbe."), tak závěrečný happyend. V epizodní roli houslisty Klassona vystupuje starý známý Gunnar Björnstrand a jakožto "muž ve vlaku čtoucí noviny" (podobně jako v pozdější Žízni) prý sám režisér. Hudba v temnotách je taky první a na dlouhou dobu poslední (do Úsměvů letní noci o osm let později) Bergmanův film, který měl výrazný mezinárodní přesah. V Laterně magice o tom Bergman píše: "Můj čtvrtý film měl díky moudrosti, péči a trpělivosti Lorense Marmstedta skromný úspěch. Marmstedt byl producent tělem i duší, který za své filmy bojoval a žil pro ně od scénáře až po propragaci. To on mě naučil dělat filmy." Jak již zde uvedeno, v Benátkách roku 1948 bojovala Hudba v temnotách o cenu za nejlepší film (předchůdce Zlatého lva). Každý si může vyhledat s kým tehdy prohrál, kdo však nechce, pak ať slyší, že to byla tragédie muže, který se nedokázal rozhodnout. Asociace: Přístavní město, Vězení

Motto: "V celé věci jde pouze o tohle. Jde o dva lidi, kteří měli říct: Nic se nás netýká, protože jim bylo řečeno: Vy se netýkáte nás." Druhý film Ingmara Bergmana, filmová adaptace divadelní hry Hodní lidé od Oskara Braatena, se oproti premiérové Krizi rozkročuje kouzelně více do komična. Obdobně jako Krize má film svého vypravěče, který je tentokrát personifikován a do příběhu významně zasáhne ("možná je to anděl"). Jako u všech prvých (poválečných) Bergmanových filmů má film sociální podtext, zde okořeněný (či spíš silně umocněný) láskou Davida a Maggi, na níž bez ustání prší. Jak řekne státní zástupce, tito mladí lidé měli příležitost usilovat o poněkud hubené, nicméně ještě vážené živobytí, o jednoduché, nicméně upřímné místo ve švédské společnosti, ale nějak se jim to nepodařilo. Film je plný znamenitých (až hitchcockovských) pasáží - ať už je to nástup ďábelského pana Haakanssona na scénu, kočičí byt, telefonát do zahradnictví, soudní přelíčení nebo jen prosté přání šťastného nového roku. O bandě ze zahradní kolonie (Hanna Ledinová, tuláci Metla a Tkanička) ani nemluvě. Do titulní role propuštěného vězně Davida Lindella byl obsazen Birger Malmsten. Poprvé se tu rovněž objevuje Bergmanův dvorní herec Gunnar Björnstrand (jakožto neoblomný úředník Purman). Asociace: Úsměvy letní noci, Přístavní město, Krize

Motto: "Nemohu se zamilovat do nikoho. Miluju jenom sebe. Ale Nelly je tak nějak opravdová, pokud víte, co myslím. (...) Ona je reálná tak, že se stávám tím více nereálným a začínám přemýšlet, proč žiju svůj přízračný život." V Bergmanově prvotině z roku 1946, vzniklé podle divadelní hry Mateřské srdce od Lecka Fischera ("Hru jsem přečetl, byla to hrůza. Ale kdyby to tenkrát po mně někdo chtěl, byl bych bezpochyby zfilmoval třeba i telefonní seznam. Tak jsem tedy během čtrnácti nocí napsal scénář," píše Bergman v Laterně magice, kde se na str. 70-76 lze dočíst o podrobnostech vzniku Krize), sice neuvidíš žádného z jeho dvorních herců očima dvorního kameramana, ale nic z toho ti vadit nebude, neboť už Krize nabízí všechno, co lze od Bergmana požadovat. Do zapadlého městečka, které je světové jen tím, že na plese hrají Na krásném modrém Dunaji, přijíždí cizí paní pro svou osmnáctiletou dceru Nelly, o níž se nikdy nestarala a která tu vyrostla u dobrosrdečné učitelky na klavír Ingeborg. Dívka má svou pěstounka ráda a elegantní matce říká teto, přesto se rozhodne s matkou a jejím milencem Jackem z městečka odjet. Nemocná Ingeborg se s tím však nemíní smířit, neboť bez Nelly nemůže žít. Z této docela banální zápletky Bergman vyzískal příběh prvotřídní kvality, rozhodně nečekej film "pro památníky", ale takový, který by se mohl natočit i dnes. I dnes by obstál. "Dřív jsem byl šťastný, teď jsem v pohodě, ale ne šťastný," říká neúspěšný herec Jack, který jinde cituje z Romea a Julie: "Seč láska jest, to láska podstoupí; a příbuzní nejsou mi překážkou!" Jack je zvláštní postavou, říká Nelly, ale klíčovou a ryze bergmanovskou. Ryze bergmanovští jsou všichni. Něco se stane, ale nevím co, strachuje se Ingeborg. A ty se, laskavý diváku, boj, že to bude pravda. Asociace: Žízeň, Přístavní město, Hudba v temnotách, Dogville

Motto: "Mám rád tuto zemi a její lid. Jsou to inteligentní lidé, kteří se do ničeho nenamočí. Krásní náměsíční lidé. Typ lidí, kteří po zjištění, že se kolem něco děje, neublíží. Ozve se pouze skeptický hlas: Tady se to stát nemůže!" Jistě si někdo při tom, když se bude dívat na filmovou adaptaci románu Během dvanácti hodin (I löpet av tolv timer) od Waldemara Bröggera, pomyslí: oč horší může být předloha, když Bergman natočí tohle? (Nutno dodat, že nikoli podle scénáře svého, ale scénáře Herberta Greveniuse.) A co já vím, třeba se naopak někdo bude domnívat, že nejlepším Bergmanem všech dob je, když agenti z jakési orientální země Liquidatzie pronásledují v jakési jiné, "velmi malé zemi, která by chtěla být, co nejmenší, až k hranici neexistence" (hymnu má podobnou jako Švédsko, hlavní město je docela podobné Stockholmu a na konci - světe div se - dokonce řeknou, že jsme na "švédském území") své vlastní uprchlíky a dvojité agenty, jejichž jméno zní pozpátku Satan, a ukážou tak že ani neutrální Skandinávci nejsou před bolševiky v bezpečí. Neříkám, že je na tomhle filmu špatné všechno (kupř. "Pamatujete na člověka, který se jmenoval Hitler?"), dal jsem mu ostatně hvězdičky dvě, což značí podprůměr a nikoli odpad. Jenomže ač ten pán řekne, že "musíme ukázat, že jsme lepší než oni", Ingmar nic takového neukázal. Ne tak jinde. Když ve Scénách z manželského života říká Johan "Svět jde do hajzlu a já se starám sám o sebe", víš, že to říká Bergman. A po shlédnutí právě komentovaného taky děkuješ, že to říká. Pokud totiž přistoupíš na Maupassantův závěr, že "umění nikdy nemoralizuje", kdykoli bude moralizovat, nebude to umění. Asociace: Hanba, Únos