Tosi

Procenty hodně podceněný film s charismatickým Martinem Freemanem, který umí dát filmu emocionální dopad. Nečekejte zombie horor, spíš jde o rodinné drama se zombíkama, kdy se nakažený otec snaží využít dvoudenní lhůtu na záchranu své malinké dcerky. Tempo je pomalejší, ale děj je přehledný a jeho poselství je jasné, všichni rodiče chtějí vědět, zda jejich děti budou v bezpečí. Tři a půl hvězdičky.

Sociodrama, ze kterého hluboká chudoba jen srší a poměrně jednoduchý, ale zato zcela důvěryhodný příběh 19leté obyčejné holky, která chce začít žít trochu zodpovědněji. Hlavní hrdinka, i když byla jen amatérskou herečkou a nafasovala obtížnou roli, předvedla citlivý i drzý výkon zároveň.

Norský voják Jan Baalsrud v tomto epickém dobrodružství po zmrzlém norském venkově dokázal, že zázraky se dějí.

Pro někoho možná není nic děsivějšího než stará indonéská bába, samozřejmě mizerně nasvícená a rozmazaná, ale to se mnou bohužel nic nedělá. Indonésany věřící dodnes na duchy tohle rodinné prokletí nejspíš omámí strašidelnou atmosférou a děsivými zvuky, ale pro protřelého evropského barda je to spíš pěkně natočená nuda.

Nic víc, než že to byl bohémský malíř si o Paulu Gauguinovi nevybavuji, alespoň se nemusím nimrat v tom, nakolik se příběh držel pravdy (později se dočítám, že moc nedržel). Zfilmované období jeho života zachycuje opuštění rodiny a odjezd do exotické Polynésie. Díky lokalitě i melancholické hudbě je to film opravdu velmi krásný. Představa malování v míru a souladu s přírodou Gauguinovi sice kapsu ani žaludek nenaplnila, ale tahle revolta k jeho sebedestruktivnímu způsobu života asi patřila. Pomalé tempo vyprávění i absence dramatické linky mně naprosto vynahradily okouzlující barvy a výkon ztrhaného Vincenta Cassela.

Hollywood točí rád komedie pro idioty, což naštěstí není případ Noční hry. Servíruje se zde hodně vtipných scén a i když ne všechny dopadnou dle plánu, je se alespoň v první půli opravdu čemu smát. Čím víc se ale děj začal opírat spíše o thrillerové spiknutí, než jen o komické situace, tím slabší byl.

Po bezchybných Revizorech mě Nimród Antal díkybohu nezklamal. Tenhle příběh slavného mad'arského bandity má slušnou dávku napětí, dokonce i humoru a dobře zvolenou hudbu. Aby jsme pochopili morální pozadí loupeží, tak to vzal rejža pěkně od smutného dětství až do současnosti a já tušil složitý příběh Jánošíka. A tady je ten zakopanej pes, protože takovejhle příběh by ani chvilku neměl působit monotónně a přesto tak chvílemi působil, škoda, klidně to mohlo bejt za pět. Ale abych byl férovej, vizuální stránka byla skvostná.

Skvěle obsazená minisérie popisuje kontroverzní konflikt mezi náboženskými fanatiky a FBI. Pro diváka je to příběh plný dezinformací pohledem klíčových osob na obou stranách, tedy vynikajícího Taylora Kitsche i Michaela Shannona. Trochu se tam ovšem motaly i osoby, které to tak zkomplikovaly, až se to kurevsky vymklo z ruky. Plné hodnocení mě donutil dát až závěr, který mně znechutil večer.

Pár dní jsem nechal hodnocení uležet a nyní si troufnu odborně tvrdit, že Hostiles si nejlépe vychutnají diváci středního věku. Nepotřebuje zbytečnou krutost ani násilí a soustředí se hlavně na duši a utrpení lidí, kteří utrpení způsobili a ted´ sami trpí. Film jede pomalým klusem, což možná neposedné diváky vyčerpá, ale Baleova role je na rozjímání a pomalém rozkvétání charakteru postavena. Bale ve westernech náramně umí a společně s výbornou kamerou i scénářem připravili žánrovou lahůdku, jaká se letos nebude opakovat.

Elegantně a bez jediné skvrnky natočený detektivní příběh, který si předsevzal, že napětí vytvoří bez krve, mrtvol a násilí. Dívalo se na to opravdu dobře, ovšem naprostá absence originality způsobila, že jsem netíhnul vůbec k žádné postavě a na to, jak se film tvářil vychcaně, mně na konci brada nespadla.