Scaevola

Podnětná myšlenka o věčné naději je bohužel prezentována motivicky plochým a příběhově nezáživným filmem, který sází na minimalismus chytrého sci-fi, aniž by však dokázal zakrýt svou hereckou i dramaturgickou prázdnotu.

Patrně jsem zbytečně přísný, ale poté, co mne navnadily náměť a trailer, mě samotný seriál zklamal. Nejde o to, že by nepřinášel zajímavé myšlenky či že by vystupující učenci nevěděli, o čem hovoří (byť mluví o věcech, které průměrného fandu vědecké fantastiky neoslní), ale celá koncepce jaksi neodpovídá sama sobě: Tvůrci slibovali barevné a patřičně promyšlené výlety na jiné světy, na nichž by byl modelován život v souladu s fyzikou a biologií, avšak výsledkem je spíše nahození nápadu, který je naopak ilustrativně přizpůsobován tak, aby vyhovoval pozemské analogii. A jakmile si uvědomím, že si každý díl vystačí se třemi, čtyřmi digitálními záběry, které neustále opakuje, pak se cítím poněkud rozlazen.

Hloupé rozhovory, hloupé postavy a nápady, nízký rozpočet a laciná sci-fi zápletka, za niž by se nemusel stydět ani Star Trek... a přesto jsem si snímek užil víc, než předchozí "áčkový" díl. Snad to je tím, že jsem nic nečekal, a kupodivu jsem dostal obstojně odsýpající dobrodružství s roztomilou opičkou, která mimochodem hrála nejlépe z celého osazenstva včetně digitálních hadů, kteří na Borneu vůbec nežijí. Což asi mluví za vše.

Zbytečné postavy se pitvoří nepromyšleným scénářem až k nepřekvapivému konci, který bohužel nepřináší tradičně pohádkovou katarzi, protože hlavní hrdinové ničeho nedosáhli a nic si nezasloužili. Princezna naneštěstí připomínající umrlce si vypomáhá psychickým vydíráním ("Jsi podobná mé matce!") a mlynářův hipsterský synek se pouze kdysi vzbudil ve šťastnou chvíli - od té doby je tažen situacemi, do nichž fakticky nezasahuje. Pohádkovou hloubku tak příběhu propůjčuje pouze protivná antihrdinka, jenže je předem odsouzena k neúspěchu, protože tu máme "vodní královnu ex machina". Ostatně motiv podvodního království je nevyužit a v rozsahu, v němž je prezentován, je pro příběh i (ne)vývoj postav postradatelný.

V rámci vánočních příběhů posledních let jde o nadprůměrnou záležitost, byť se samozřejmě jedná o pohádku se všemi z toho plynoucími klady i zápory. Sympaticky působí herecké obsazení i nápad se zářením, přičemž na sebe většinu pozornosti zaslouženě strhává ztřeštěná manželka Rambova, a též nápad s nebesy jakožto jiným prostorem zaujal. Všemu však vévodí O. Sokol a jeho nezaměnitelná kreace, díky níž se pohádka neztratí v paměti tak snadno.

Veskrze průměrná pohádka načichlá tehdy nově umožněnou mezinárodní spoluprací se nezaměřuje ani tak na pohádkové motivy, jako spíše pracuje s vykreslením morálního profilu hlavních hrdinů. Poté již jen splétá a opět rozplétá přednastavené charakterové vlastnost tak, aby na konci vše dopadlo podle očekávání, přičemž zábavně působí především pokus o typicky maloměstskou vzpouru, kterou (zase typicky) nikdo nebere v potaz. Nicméně jako kulisa pro vánoční vaření se pohádka osvědčila.

Formální odvážnost bohužel slouží pouze k umělému navýšení stopáže téměř až ke kritické míře, úvodní rozehrávka je až urputně korektní, jak současná Amerika káže, a tak nějak nevěřím, že by se někdo poslepu dokázal orientovat v úplně cizím prostředí, aniž by si neustále nelámal nohu, nicméně tím výčet negativ končí. Zbytek je totiž napínavým a psychologicky propracovaným hledáním úkrytu, který - jak dobře tuší hlavní hrdinka - už nikdy nebude dosažitelný vzdor pozitivně motivujícímu závěru. V zásadě tak nemám výhrad, a ještě k tomu je skvělé pozorovat J. Malkoviche, kterak si užívá svou nevraživou roli.

Scénář i náměť ničím nepřekvapují a upřímně řečeno ani překvapit nemohou. Snad pouze zasazení do australské buše poskytuje několikero zajímavých záběrů, a především umožňuje možná až příliš palčivě a se zbytečným patosem srovnat existenciální pozice domorodců a nedávných přistěhovalců, jenže mám pocit, že se tu jedná spíše o New Age poselství nežli o relevantní popis domorodé filozofie. Ostatek snímku včetně výkonu M. Freemana a domorodé dívky, která vypadá jako kluk a stejně se i chová, je však povedenou řemeslnou prací, takže se nebojím průměrného hodnocení.

Že se dlouhé noci a všeobjímající mrazivá temnota podepisuje na psychice lidí, už nám vyprávělo mnoho snímků, nicméně co si vzpomínám, žádný tak nečinil méně jednoznačně: Nejistá motivace všech zúčastněných, stíny minulosti, které jsou jen letmo naznačeny včetně matky v úplném závěru, a nejistá interpretace, jež nevěří ani svému vlastnímu vypravěči, pročež jej přeruší právě před tím, než se rozhodne vše vysvětlit... jednoduše svírající nádhera. To vše navíc podporuje jednoduchá a přímočará kamera, poklidné herectví a poměrně nečekané, a o to syrovější akční scény, jež nemají bavit, ale vysvětlit zřejmá traumata domorodců. Za mne jedno z nejlepší dramat, která jsem z produkce Netflixu viděl. (následuje spoiler) Co se týče děje, domníváme se, že jádrem příběhu je generační přenos psychických problémů a traumat podpořený incestem a post-traumatickým syndromem, což je vše zabaleno do lákavého indiánsky mysteriózního hávu, jenž chápe vlky jako regulátory slabých a nevhodných jedinců (požírání mláďat ve stresu). A upozorňuji, že tato intepretace není nadsázkou.

Těžko říci, zda to vzdávám příliš brzy, ale první čtyři díly mne jednoduše nepřesvědčily. Cením si zajímavého zasazení a bohaté výpravy včetně kostýmů, nicméně příběh je jaksi nijaký a ač se ústřední hrdina jeví jako sympatický ztracenec, všichni ostatní, taťkovitého Kublajchána nevyjímajíce, vystupují ploše a nezáživně. Přílišné spoléhání se na sexuální motivy navíc působí okatě a šroubovaně, což je škoda, protože samotný koncept měl jistě své možnosti.