castor

Víra, selhání, otázky viny či sexuality, přijetí sebe samého… Hollywood prostě comebacky miluje. Zatažené rolety, propocený gauč, pizza za dveřmi, černé okénko při on-line kurzech. Svou jedinou kamarádku (a zároveň zdravotní sestru) neposlechne. Vymlouvá se na zdravotní pojištění. Oba si ovšem uvědomují, že další kyblík kuřecích křidélek v kombinaci s obří nadváhou na hranici tří set kil může být Charlieho poslední. V sebedestruktivní životní etapě chce vysokoškolský lektor jediné: napravit jedno ze svých klíčových selhání. Už dávno totiž z Charlieho života vypadla (nyní) dospívající dcera Ellie plná nenávisti. Nasupená puberťačka je v jeho očích (jen) poraněné mládě, které potřebuje zachránit a ukázat své lidské kvality. A nebude jediná. V jeho samotářském tmavém kutlochu se vystřídá víc takových duší. Nicméně právě dialogy s dcerou jsou afektované a místy neautentické. Přepálené emoce, které se z nich měly vytěžit, na mě nepůsobily. A asi mi to celé vadilo víc než tlačení na city, za mě byla totiž hranice patosu pořád docela snesitelná. Darren Aronofsky znovu pracuje s tématy sebedestrukce či odcizení (a opět nechybí motiv náboženství) a následně i s jistou formou vykoupení. Samozřejmě se mluví a mluvit bude zejména o Brendanu Fraserovi, který splynul s rolí a s vrstvou tuku (maskéři velký palec nahoru) natolik, že o autentičnosti postavy nikdo pochybovat nebude. Ty jeho oči, to jeho zdůrazňování kladů, ty jeho grimasy při bolestech na hrudi… naopak oscarovou nominaci pro Hong Chau úplně nechápu. Aronofského kousky Requiem za sen, Wrestler či Černá labuť byly víc vtahující, komplexnější a dospělejší. Přesto mi tohle vypocené drama sedlo.

„Nikdo nepracuje se mnou. Lidi pracujou pro mě!“ Tommy se rozhodl rozšířit své aktivity o dostihy, ale nebude to snadné. Stejně jako kličkování mezi konkurenčními kočovnými Leeovci a irským inspektorem, který přijel pro ukradenou zásilku zbraní. Britský Birmingham léta páně 1919. Chudoba, bahno, továrny, hmatatelné odrazy skončené války, ulice plné nebezpečných mafiánů, naštvaných členů IRA či čím dál vlivnějších sympatizantů komunismu. Steven Knight (sám v průmyslovém Birminghamu vyrůstal), který před 20 lety napsal atypickou lovestory Špína Londýna, ale od té doby v mých očích scénáristicky tápe, vsadil na několik antihrdinů, mě ovšem ostrovní atmosféra a zejména tempo zatím nevtáhly. Přidal bych napětí a ubral předlouhé monologové pasáže.

Do Birminghamu dorazil policejní inspektor, kterého provází nemilosrdná pověst a který se nejprve „seznámí“ s nejstarším z početné rodinky Shelbyových Arthurem. Za nitky v gangu Peaky Blinders ovšem tahá jeho mladší bratr Tommy, který si chce rok po konci války ukousnout díl svého koláče. A špičkou ledovce určitě není to, že ve svých bekovkách členové gangu nosili žiletky, kterými často řezali své protivníky přes oči. Thomas má ambice s koňskými dostihy, ovšem do svých plánů nezasvětil vekou rybu Billyho Kimbera, který má závodní dráhy pod palcem. Sága rodinného gangu Shelbyových, která i posledním pochybovačům ukázala velký herecký rejstřík Cilliana Murphyho, mi roky unikala, ale zatím si nadávat nemusím. Kamera, výprava s působivými exteriéry, kostýmy, to všechno šlape, ale chybí tomu šťáva i tak trochu přirozenost.

U Alana Parkera jsem vnímal to, co u Mikea Nicholse, který rovněž patřil k pilířům Hollywoodu: herci je museli milovat, protože pod jejich vedením získávali řadu hereckých cen. Žánrově univerzální Parker s rozmanitými závažnými náměty se vrátil k hudbě, jeho dílo má skvělou výpravu a dynamický střih. Celkově ale nesedne úplně každému. I já měl problém se do příběhu položit a nedokázal úsilí tvůrčího týmu docenit. Ostatně Evitu provázely vyčerpávající peripetie a dlouhá léta příprav. První klapka nakonec padla jen díky železné vůli Madonny.

Naposledy Florian Zeller „rozebíral“ vliv nemocného člověka na jeho blízké okolí. Ani tentokrát rodinné prostředí neopouští a zabývá se kromě jiného tím, jak pohled na výchovu dětí ovlivňují osobní zkušenosti z výchovy rodičů. Hugh Jackman opustil Lauru Dern, se kterou má dospívajícího syna. S mladší novou ženou Vanessou Kirby se těší z nedávno narozeného potomka, má stabilní zázemí, luxusní byt na Manhattanu, daří se mu v práci. Rovnováhu naruší prosba syna, který by rád vyměnil dosavadní matčinu přítomnost za otcovu. Frustrovaný teenager ovšem nadále kašle na školu a jeho emoční nestálost začne nabírat na síle. Tvůrci nám na jeho příkladu předkládají, jak závažným a hlubokým problémem duševní zdraví adolescentů v současnosti je. Stejně tak, jak důležité je volit „správná“ slova i při vypjatých momentech. Ve výsledku mi pomalé tempo nevadilo, a to hlavně díky celkové náladě, hercům (pasáž, která rámuje vztah Jackmana s jeho otcem, je skvělá, protože Anthony Hopkins je skvělý) i melodramatickému závěru, který mi sednul. Tohle komorní drama sice působí v několika ohledech méně vyrovnaně než jeho předchůdce, každopádně se těším na završení trilogie. Silné tři hvězdy.

Nadšení bych krotil. Minule po momentu pokousání vše nabralo rychlý spád, tvůrci odhodili Riley na vedlejší kolej (takže znovu žádný vztah, znovu pramálo emocí) a vrátili se do promrzlé místnosti s Joelem na pomezí života a smrti. Když je však třeba, zázračně (á la neprůstřelní hrdinové z 80. let) vstane a bije se za lepší příští. S dírou v břiše, proti přesile, je to jedno. A pak kráčí směr „nepřátelskou“ osadu jako by se nechumelilo, nikde nikdo, najde emočně rozloženou Ellie a odcházejí vstříc novým dobrodružstvím. Vůdce skupinky přeživších David je určitě zajímavě znepokojivou postavou, své vyděšené ovečky vede pevnou rukou, záhy pochopíme, nad ztrátou koho právě skupina truchlí. Ovšem záhy se David nechá jak nějaký školák několikrát přelstít. Bella Ramsey (ano, divák si na ni musel chvíli zvykat) je v roli v nitru citlivé a nejisté Ellie moc fajn. Nijak silné čtyři hvězdy...

Budu se opakovat, ale v posledních letech se setkáváme s akčními látkami, kterak i dámy potřebují své hrdinky. Známé herecké tváře ukazují nejen hezky tvarovaná pozadí, ale chtějí nás přesvědčit o tom, že umí pořádně kopat a držet bouchačku. Navíc zrovna tahle (rovnou) čtyřčlenná parta má mezi sebou tři držitelky Oscara a jednu laureátku herecké ceny z prestižního festivalu v Cannes. Hrát tak děvčata umí, ale zrazuje je scénář i zbrklé uchopení akčních scén. Celé je to o velké kybernetické hrozbě, které mají (zpočátku pracuje každá sama za sebe) zabránit ostré holky z agentské branže. Scénář ovšem s postavami pracuje poměrně chaoticky a povrchně, takže jsou nám tak nějak ukradené. A pak je tu akce, se kterou je to nahoru dolů. Jednou nabízí neotřelý nápad, jindy ji pošlapává střih či roztřesená kamera. A to druhé bohužel převládá.

Nedožila se padesátky, ale život měla kromě hudby sakra zajímavý a místy poměrně drsný. Hlas měla výjimečný, se zdravým úsudkem to bylo na štýru. Režisérka Kasi Lemmons (která je mimochodem tou policajtkou, které v Živém terči provrtá břicho Arnold Vosloo) si nevybrala nějaký úsek Whitneyiny kariéry, ale pojímá ji celkem komplexně, ač tedy do problematických témat zase tak moc nevrtá. Jak závislost na drogách, tak toxické rodinné prostředí či chování jejího osudového muže jsou spíš o klouzání po povrchu, protože většinu času trávíme na pódiu, v nahrávacím studiu nebo v pozitivnějších momentech její kariéry. Necítíme ovšem, že bychom seděli v první řadě nadupaného koncertu, ale spíš někde vzadu, a navíc s Wikipedií v ruce. Prostě si odškrtáváme důležité milníky jejího života a opatrně našlapujeme okolo citlivějších témat. I třeba její vztah s asistentkou Robyn je nedořečený. Lemmons se holt až zbytečně drží v okoukaných kolejích. Dna dosáhl třeba i Freddie Mercury (Bohemian Rhapsody) nebo Elton John (Rocketman), ale v obou případech měly filmy atmosféru, energii, hloubku, živelnost… pak bych šel i na čtyři hvězdy. Každopádně Naomi Ackie odvádí solidní práci, nastudovala řadu detailů, naštěstí ale (při vší úctě by to stejně nedala) slyšíme v drtivé většině písní hlas skutečné Whitney. Škoda jí.

Divácké masy mají smůlu, přiznám se, že jsem tuhle ambiciózní nechronologickou hutnost taky docela těžce dával. Ostatně debutující Vojtěch Mašek se už podílel na divácky nesnadné Okupaci či Křižáčkovi a je mu evidentně bližší cesta nad rámec stávajícího očekávání. Okultista a intelektuál s geniální pamětí Jiří Arvéd Smíchovský sympatizoval s fašisty, platil za protektorátního udavače, spolupracovníka StB. Základem vyprávění je komplikovaný vztah s vyšetřovatelem státní bezpečnosti Plačkem, kterému pravidelně sloužil jako svědek ve vykonstruovaných procesech. Tak či onak, na tragiku Arvédovy postavy se těžce dívá a ještě hůř „napojuje“. Místy dost pomalé i dost ubíjející. Nicméně klobouk dolů před výrazným výkonem Michala Kerna, který svou vůbec první hlavní roli v životě chytil pořádně za pačesy (a na Českých lvech ve velmi silné mužské herecké sestavě bral hlavní sošku právě on).

Filmové ceny Český lev slavily třicetiletí, nabízelo se velké vzpomínání. Hned úvodní hravý průřez byl skvělý, stejně tak nápad s bývalými moderátory. Většina potěšila. Pak ovšem přišel Martin Zbrožek, který dal vzpomenout na svá vrcholná absurdní představení, která šla na přelomu tisíciletí za rámec snesitelnosti. Začal fajn, ale skončil, no… I soudě podle výrazů diváků se přitom první polovina nesla v uvolněném duchu, čemuž pomohli i první ocenění (bezprostřední maskérka McDonald, vedlejší ceny pro Bendiga nebo Issovou…). Jenže někdy po polovině se to zlomilo, předávání se začalo zoufale natahovat a přes dvě a půl hodiny je prostě moc. Solidní Jiří Havelka trefně připomněl, že televize, respektive streamovací platformy, se ve velkém vracejí a ukrajují si, čím dá víc. Jinak vkusný hudební doprovod, milé (ač samozřejmě zbytečné) vystoupení Markéty Irglové. Ovšem zas a znovu opakuju: minimálně herecké kategorie (a pár hlavních z technických) bych doprovodil alespoň patnáctivteřinovými ukázkami (nominovaní postávající v kulisách jsou úplně mimo). Mimochodem hodně silná (mužská) herecká sestava nominovaných za hlavní roli. PS: Produktivní Klára Melíšková má už pátou cenu a dohnala Aňu (ta má samozřejmě víc sošek za hlavní role).