castor

Otěže po režiséru Ivanu Zachariášovi převzala ostřílená Alice Nellis. To, že lehce kopírujeme severské depresivní kousky, samozřejmě vnímáme. První dva díly si diváky omotávaly zajímavými dějovými uzlíky, tady nám poprvé trošku povolily a jednoduše mnohé scény neměly takový tah na bránu. Ale věřím, že jde jen o prostor k nadechnutí. Platí, že pečlivá příprava se vyplatila, dějově je to hodně silné a zajímavé, na tuzemské poměry nadprůměrné. Třetí díl se hodně věnuje chlapcům z pasťáku a neustále napnutému Janu Cinovi, který herecky mile překvapuje. Dávám tři (ač silné), abych od sebe (pro sebe) jednotlivé díly trochu odlišil. Prostě Zachariáš se mi zamlouval o krapet víc.

Tvůrci dál vysílají několik matoucích stop, do popředí se začíná víc dostávat téma mladistvých delikventů, kteří mají hodně mizerné vyhlídky. Začínají se propojovat s pátráním po zmizelé dívce, což nabídne několik slušných scén. Víc prostoru dostává i rozvážný vyšetřovatel Leoš Noha, který stejně jako vesměs neherci z pasťáku herecky zaujme. Víc se postupně dostáváme do spletitých vztahů a některé postavy se dál propadají do bahna, které si pod sebou rozšlapaly. Velká spokojenost.

Neutěšená krajina, bordel, špína, prostitutky lezoucí do náklaďáků, obří těžební rypadla, neustále nasraní vesničané. Hlavní hrdinka současně bojuje na dvou frontách. Coby starostka odlehlé díry se brání developerům, kteří přemlouvají obyvatele k odchodu, aby namísto jejich domovů mohli těžit. Zároveň musí odolávat nečekané situaci: zmizení mladší z dcer, které má řadu neznámých a odhaluje nečekané vazby mezi obyvateli. Situaci nepřispívá duševně nemocný manžel ani výchovný ústav, ve kterém je uklizeno několik výrostků. Vše se začíná umně propojovat, tvůrci si s divákem začínají hrát. Potěší všichni, nejvíc zatím suverénní Zuzana Stivínová a Jaroslav Dušek vstupující na scénu coby výkonný divoch. Výborný start.

Asi nikdo nečekal, že se tenhle poutavý svět nebude rozrůstat. Vesměs asijská animovaná škola ukazuje, že má co říct a obohacuje svět bratrů (tedy sester) Wachowských o další motivy a linie. Samozřejmě platí to, co u hraných pokračování: zejména Reloaded není špatný, jen se prostě nesmírně povedl původní Matrix, ze kterého si můžeme několik scén pouštět neustále dokola. A furt nás budou bavit. Místy drsné, místy bizarní, jindy hodně originální, atmosférické a nápadité příběhy nenudí, některé bych mohl postrádat, ale jako celek velmi slušné. Každá část nabídne jinou animační techniku, některá je poklidná až poetická, jiná typicky dynamická. Je nesmysl je navzájem nějak srovnávat: každá si jde svou cestou.

Trošku se předvádíme, než abychom si pohráli s obsahem, ale příliš to nevadí. Patrně nejznámější část, protože pronikla do kinodistribuce. Stejná technologie jako u Final Fantasy, mohutný útok strojů, kouzelný svlékající souboj. Graficky nejlíbivější, animace dokonalá.

Asi nikdo nečekal, že se tenhle poutavý svět nebude rozrůstat. Vesměs asijská animovaná škola ukazuje, že má co říct a obohacuje svět bratrů (tedy sester) Wachowských o další motivy a linie. Drsný detektiv má v černobílém dobrodružství za úkol vystopovat hackerku Trinity. Leccos zvládne, přesto však vidí jen nepatrnou část spletité hry. Ponuré, stylové, sarkastické, atmosférické.

Prvních několik minut je docela děsivých. Když se na scéně objeví Emmy Rossum, říkal jsem si, že nemůže být hůř. Nikdo by nepřijal takové tele, nikdo by se nechoval tak roztržitě jako ona. Klišé střídá klišé. Pak se to zlepší, ale i tak.. Eddie Redmayne se sakra snažil, aby jeho ztvárnění člověka s nevyléčitelnou chorobou nevyznělo prázdně, ba dokonce urážlivě. Tady je to jiné. O amyotrofické laterální skleróze (ano, onemocnění, které na okamžik pobláznilo smetánku a pak zbytek stáda v podobě polévání se ledovou vodou) se (podle očekávání) přestalo mluvit. Tenhle dva roky starý příspěvek k neurodegenerativní chorobě je (pardon, tvůrci) odfláknutý. Je to takové klouzání po povrchu, které víc myslí na vytahování kapesníků než na důstojné pojmenování dosud nevyléčitelné nemoci. S diagnózou se setkáme hned na úvod, pouto mezi dvěma odlišnými ženami, o které tu následně běží, netáhne. O naší hrdince se navíc hovoří jako o nejstatečnější ze statečných, nicméně to z plátna necítíme. Zvlášť když má zvládání svého údělu ulehčené o luxus, ve kterém žije. Hilary Swank se své role zhostila solidně, jenže když nemá oporu ve scénáři nebo v režii, tak to jde špatně.

Kdo občas přivře jedno až dvě oči, bude se bavit náramně. Má talent na trapasy, kouří, chlastá, nevaří, nesnáší svou práci, manžel žádný, svěřuje se deníku, nad štíhlou linií si uchechtává. A přitahuje egoistická hovádka. Postavy, které ji obklopují, nejsou černobílé. Aby také byly, když se na nich podílel britský král romantické komedie Richard Curtis. Při každé příležitosti povzbuzující Bridget chutná i po letech. Sebeironická blondýnka komentuje svůj život nesmírně poutavě a trefně, má to atmosféru, není to jen sled několika deníkových stran, ale slušně poskládané a vypointované povídání o hledání toho pravého. Mnohokrát na nás tvůrci mrknou, mnohokrát nám předhazují, že k (mnohdy grotesknímu) výsledku musíme přistupovat s nadhledem. Přesto jsou trable téhle třicátnice autentické a uvěřitelné. Renée Zellweger pečlivě nacvičila britský přízvuk, dokonale zvládla všechny (zranitelné, neohrabané, zoufalé, oslavující) polohy své postavy a ta nominace na Oscara rozhodně není přešlapem. Ba naopak. Její dva pánové rovněž oba palce nahoru, Firthův záměrně upjatý suchar je kouzelný, Grantův Don Juan zase zatraceně šťavnatý. Dojemné, milé, trefné.

Solidní britští herci James Nesbitt, Natascha McElhone a Gary Lewis v nijak objevném dramatu, kterak bývalý workoholický burzovní makléř a nyní správce majáku k vykoupení přišel. Holt opuštěné duše budou vždycky táhnout. Jen tady to chtělo mnohdy víc péče.

Určitě tehdy nebylo snadné vystříhat velké množství materiálu, případně přeskočit mnohé linie z knihy. Výsledek není „pouhým“ velkofilmem postaveným na jasné milostné zápletce, dokonalé hudbě a nádherných záběrech africké krajiny, jak by se mohlo na první pohled zdát. Chemie mezi dvěma hereckými esy fungovala, emocí bych si přesto dokázal představit víc. Do nějakého blaženého pomlaskávání to mělo přeci jenom daleko. Legenda, kterou ale stavím úplně jinam než svoje skutečně oblíbené velkofilmy.