castor

Ludvík Ráža nám na počátku devadesátých let předložit dva kusy, které zvládly vyděsit hned několik generací diváků. Přitom šlo primárně o pohádky, které mají pohladit na duši. Jenže Sedmero krkavců a O Janovi a podivuhodném příteli nám spíš vtloukají do hlavy, že Vánoce u televize musejí být depresivní, chladné a místy až ošklivé. Sice dokázaly udržet naši pozornost, ale kdejaké dítě při vzpomínce před spaním na Chrta Borise Rösnera nebo dominantní Chýlkovou na straně jedné a znepokojivou atmosféru na té druhé, musí hůř usínat. Tedy alespoň v dané době.

Když někdo obdrží román inspirovaný společným životem od bývalého partnera, bude mít obavy se do řádků začíst. Rozmazlená prachatá hrdinka, jejíž bývalý nezapadal do jejího společenského postavení, je toho typickým příkladem. Nakonec rozkrývá temný příběh jedné noční cesty spokojené rodinky, která se na opuštěné texaské silnici promění v tragédii. V pozadí vzpomíná na střípky ze společného soužití a přemýšlí, co jí má kniha naznačit. Prostor na různé výklady je patrný. Vnímá totiž paralely, jak kdysi autorovi řádků podkopla nohy. Ano, je to temné a postavy jsou osamělé a depresivní, nicméně může být k diskusi, co si z toho máme vzít. Tvůrci se otřou o to, že vždy máme možnost volby, ale většinou se rozhodneme špatně, snaží se ukázat cesty, jak z životní pasti nebo jak odčinit vinu. Není to žádná hloubavá nuda, stylový Tom Ford dokazuje, že si dokáže dupnout; kamera, střih, zvuk, výprava, herci, vše je na špičkové úrovni. Jenže když se na to divák podrobněji podívá, tak tahle trochu hra na umění postrádá celkovou sílu. Té symboliky je na mě prostě trochu moc, třeba hrdinčiny výseky do vzpomínek jsou místy povrchní, její nejistota je natolik patrná, že to divák nepotřebuje několikrát připomínat. Satira, melodrama, ostrý thriller. Klameme tělem, ale kolikrát blbě. Nebo jsem blbej já.

Samozřejmě kdybychom výrazně porovnávali se „slavnou čtyřkou“ od Haralda Reinla, těžce narazíme. Po jejich úspěchu bohužel mayovky vznikaly jak na běžícím páse. Narychlo splácané, bez podpory alespoň průměrného scénáře a především bez kouzla a náboje těch příběhů, které jsme v dětství mlčky tolik hltali. Nyní do sedla nasedli jiní němečtí tvůrci, ubyla naivita, přibyly znepokojivé zvěsti a hlavně prvky sociálního dramatu. Dělníci pláčou za mzdy, prostitutky sní o kusu pozemku, zobrazení života je realističtější. Vadí ovšem odchylky od děje a hlavně úbytek akce. A to zásadně. Navíc (kupříkladu výbuch mostu z prvního dílů) je velmi televizní. Když ho (most) navíc rudoši obstarávají dynamitem, absolutně jsem postrádal napětí. Přestřelek je v prvním zastavení zoufale málo. Hlavní hrdina není romanticky vzhlížející dobrák Lex Barker a nemá tolik sex-appealu, rudé přátele učí o pokroku, o boxu, o čokoládě. Vinnetou je trochu víc divoch, hláškuje o vzhledu knírku svého nového přítele, jeho smíření s určitou situací je jak z rychlíku. Pokud nás chytne nostalgie, přispěje k tomu zejména fakt, že se znovu točilo v Chorvatsku a to bylo sakra dobré rozhodnutí, stejně jako hudební motiv. Potěší i herci. Old Shatterhanda hraje Wotan Wilke Möhring a jde mu to velmi slušně. Každopádně opakuju: nostalgie stranou, jinak bych musel být přísnější.

Postavy pronášejí věty, kterým ani tvůrci zřejmě nerozumějí, hlavně, aby to vypadalo záhadně a chytře. Příběh je komplikovaný až z toho začínají vstávat vlasy na hlavě. Triky jsou vypiplané, na svou dobu samozřejmě velmi špičkové. Hudba burácí, David Arnold se s ústřední melodií vytáhl. Roland Emmerich si bral inspiraci v klasických sci-fi kouscích i béčkových slátaninách, oproti kterým ovšem dostal zatraceně hodně peněz. Jenže je to právě německý řemeslník, který má mnohdy velké problémy s tempem, který s postavami pracuje tak, že se po čase stávají nezajímavými a chybí jim vývoj, a zaškobrtává také s tím, aby nám až na několik výjimek nabídl trvalejší napětí a zájem o dění v dalších minutách. Není to proto ta typická devadesátka, na kterou by se člověk při četném reprízování těšil. Já rozhodně ne, protože zmiňované tempo bylo zejména v první polovině hodně bídné.

Člověk, který v rozhovoru dokáže s neuvěřitelnou grácií a lehkostí v hlase spojit dva výrazy „krásné" a „nasrat" a na pódiu před zraky tisíců lidí zpívat o břidlicových střechách, o tom, že zná milion blyštivých měst i o svodidlech, co po tmě mu lžou.. Krajčo je nesmírně zajímavý umělec, který si oproti jiným nemusí na nic hrát. Koncerty a jiné projekty jsou kvapem vyprodané. A ostatní na něm jen (vesměs neúspěšně) hledají chyby.

Nenudil jsem se, to ne, ale jak řekla moje manželka, při jedné scéně ji víc zajímal dezert se zelenou polevou, než primárně to, co se odehrávalo na plátně. Když častokrát čteme, že v tom či onom snímku nebyla žádná scéna navíc, žádná zbytečná, u Toniho by se jich sakra našlo. Mnohé nebyly dohrané dle mých představ (narozeninová oslava coby nečekaně bizarní záležitost), nicméně platí, že humor tady jde mnohdy až na kost. Každému ale nesedne. Na druhou stranu, a hodí se, že nám skončily Vánoce, trefně ukazuje, jak se všichni předháníme v srdečnosti, přitom netušíme, co to slovo vlastně znamená. Tvrdá robotická manažerka a její praštěný a opuštěný otec. Jejich vztah se stal chladným, možná vždycky byl. Stejně jako je její pracovní náplň. Přetvářka, ve které nevede soukromý život. Tatík ji v rumunské Bukurešti chce připomenout, jak se dá život naplňovat a žít, jenže naráží na trapné situace nejen z dceřiného nedostatku času. Začne tak do jejího života pronikat skrze vymyšlené alter ego, tu konzultant, tu německý velvyslanec. V detailech jsou tvůrci poměrně silní, jako celek ale neobstojí. Navíc přicházejí s extrémní stopáží. A to byl pro mě další kámen úrazu. 70%

Je to trošku něco jiného, než na co jsme od Marvelu zvyklí a dá se říct, že se tenhle návrat k sólovým kořenům vydařil. Znovu velmi dobrý Benedict Cumberbatch vysekl dalšího génia, arogantního neurochirurgického zmetka, který nejprve přijde o cit v rukou, po veškeré snaze nakonec zkouší alternativu a volí cestu do Nepálu, který se samozřejmě polepší a který je solidně napsanou postavou, která kolem sebe nepotřebuje další comicsové posily. Zamrzí odfláknutý kouzelnický výcvik, který některé starší ročníky nemusejí ani zaznamenat, nefungoval příliš ani kosmický bubák a rovněž chybělo pečlivější vysvětlení pravidel onoho světa a veškeré to odhalování vyšších dimenzí. Scott Derickson je rutinér, ale s velkým balíkem peněz si dokázal poradit vcelku dynamicky a nápaditě. Prostě Marvel má pořád co nabídnout. I pro nás, jenž nikdy nebudou dychtivě vyčkávat další premiéru.

Beru to tak, že jsem měl lehce mezeru, kterou jsem zaplnil. Nicméně (a bohužel) jsem o nic moc nepřišel. Tenhle Allen je sice trochu jiný, protože jeho postavy hodnotí své osudy i tancem a zpěvem. Jinak tu máme opět New York, opět vztahy a problémy s láskou. Týkají se jedné velké rodiny, kde zejména dcery zkoumají, jak si najít toho správného partnera. Vše sleduje bývalý manžel a autor brakové literatury Woody Allen, který žije v Paříži, aby mohl mít ten svůj New York ještě raději. Opět je to hořké, znovu skeptické, cynické a odlehčené. Je to trochu žánrový chaos s velmi dobrými herci, který ovšem úplně nemyslí na tempo. Ano, těch 100 minut mi zdaleka neuteklo tak svižně, jako jiné mistrovy kousky. To se ale někdy prostě stává.

Bůh ho obdařil málem a v hlavě má piliny. Tak označuje žena, která se starala o jeho starého pána, našeho hrdinu. Jenže tenhle chlapík se nevědomky vydrápal až takřka nahoru, kde jednoduché myšlenky dokážou divy, což ostatně bývá naneštěstí mnohdy i v reálném životě. Víc mi sice sedly jiné satiry, ale zejména díky hereckým výkonům a nadčasovosti velmi dobré.

Nedokázal pomoci jednomu pacientovi, který to těžce nesl, temné myšlenky má i osmiletý chlapec, kterého děsí svět mrtvých. Našemu psychiatrovi se v tu dobu podle všeho rozpadá manželství, protože si až moc vyčítal někdejší selhání při léčbě, navíc tenhle uzavřený klučina bude tvrdý oříšek. Za vyzrazení děje/pointy by se měli v některých případech sekat ruce. Pointa, jak víme, je největším trumfem. Ale nejen ona. Shyamalan se hned ocitl mezi hollywoodským žádaným zbožím, vše vsadil na příběh, rafinované náznaky a atmosféru. Značnou zásluhu na tom má i kameraman Mlčení jehňátek nebo Philadelphie Tak Fujimoto. A pak samozřejmě herci. V první řadě klíčová volba dětského herce (palec nahoru, ač děti v jeho věku tak bystré a chytré prostě nejsou) i Bruce Willise, který ze sebe na oplátku coby skeptický a rozvážný psychiatr vyždímal slušný výkon. M. Night Shyamalan možná volí až příliš vlažné tempo, nicméně Šestý smysl nesází na digitální orgie, nýbrž na zatraceně chytrý scénář, takže k výsledku to tak nějak sedí. Jen bych to celé až tak nepřeceňoval.