Scalpelexis

Tohleje klasa, která mě nepřestane bavit. Suchetovi zobám z ruky, protože jeho Hercule Poirot je naprosto dkonalý a nedovedu si představit kohokoliv jiného. Příběh a ztvárnění Anglie je chytrý a šarmantní, hudba vhodná. Klasické shrnující finále je třešnička na dortu a ať se snažím, jak se snažím, tak během děje ty podstatné detaily nezachytím, kvůli čemuž mě konec vždy dostane.

Co si budeme povídat, je to ztřeštěná pitomost největšího kalibru. Kupodivu jsem se ale sem tam uchechtnul nad nečekaně vytasenou absurditou. A-kun s Yoshino mají takovou zvláštní jiskru mezi sebou, dokud teda A-kun nepraktikuje na ní až přehnané násilí, které Yoshino s abnormální hloupostí svou samou toleruje. Očekávejte spoustu křiku a řvaní, bulení, karikatur a banánů. Podobně začal i Renai Bokun z jarní sezóny, kde mě vtípky brzo omrzely a tak jsem čekal, kdy se to zlomí zde. Nezlomilo. Seriál stále neoslaboval v nákládání dalších a dalších absurdních vtípků a frků, kde některé se dostaly až na hranici legendy ("Tvůj polibek je tak sladký, že ze mě bude diabetik", "Říkáš, že jsi stará? Ne, i banány jsou nejchutnější těsně před zkažením"). Hodně tomu pomáhá krátká stopáž a k tomu ještě kratší trio epizodek na díl, které neustále mění rytmus a prostředí tak, aby na obrazu bylo stále něco nového, což k mému úžasu dokázalo udržet mou pozornost. Nejlepší recept, jak si tuto blbost užit, je vypnout, oloupat si banán a nic nečekat. Yoshiko a spol. mě určitě mile překvapili a slabou 3* za vcelku povedenou taškařici musím nechat stále pověšenou.

Již máme z Disney tak poničená očekávání a zásobu tolik zbabraného, že dobře natočený nefalšovaný Star Wars fanservis, napíchlý na rozumný scénář, udělá zázraky. Funguje nostalgie a celkově se díl opouští s dobrou náladou.

Nemám to srdce tomu dát míň. Slečinky mi příjdou mírně nešikovné, naivní a hloupé, nicméně to je dělá roztomilými a o to hůř člověk pan snáší jakékoliv útrapy s nimi spojenými. Brnkačka na city je silná, často zasáhne až k srdci a měl jsem poté chuť to nechat být a věnovat se jakékoliv zábavnější činnosti. Poslední epizoda to doslová trhá na kusy. A právě kvůli tomu vydírání mi není seriál úplně sympatický, tak či onak má jistou magii a vsunutou abstrakci. Nejoblíběnější postava je tutově mamka.

Zábavné Yonino dospívající dobrodružství v partě slušivých chlapíků je zajímavé tím, že jeho největší devíza je i tou největší slabinou. Akatsuki no Yona totíž je výjimečné anime v tom, že netrpí defakto žádným neduhem krom mírně opadajícího a poté násilně ufiklého závěru. Proč je toto právě ona slabá stránka? Inu, on totiž seriál nenabízí ani žádný do nebe volající pozitivum, které by čnělo na pozicích nejvyšších svých kategorií. Dostáváme umně vyprávěné a poctivě základy budující putování hrdinů, kteří všeobecně roznáší dobrou náladu, plynule se charakterově vyvýjí (zvlášť červenovlasá dáma) a na shoujo se vyhýbají přehnaně klišoidním vystupováním či snad reverzním harémováním. Nicméně opět, nebyl jsem z toho nikterak opařený. Jistě, ženy určitě budou z bishounen společnosti nadšenější a budou s Yonou snadněji souznit, ale i jako muž si nemůžu postěžovat, že bych si drobné romantické odbočky či chvilky dámské emancipace neužil; velké množství tam toho nebylo. Rozhodně na to, že se tohoto díla ujalo ne moc chválené studio Pierrot, se téměř vůbec nefillerovalo, což považuji za drobný zázrak. Nepřehání se, vtípky jsou povětšinou milé a když dojde na akci, je tak akorát dlouhá a náročná. Postavy sice plní jisté stereotypy tsundere chlapíků, nonstop flirtujích extrovertů či zapšklých správňáků, ale většina z nich dostala velmi barvité backstory a dokazovaly, že nejsou závodnící v plochodrážních vlastnostech (Hak + Jae-Ha); ba i hlavní antagonista není ani zdaleka černobílý mrchoň. Animačně oku lahodící (oči), hudebně přijatelné, ale celkově, jak už jsem zmínil, nic extra strhujícího. Bylo to příjemné potulování se po jednom královstvím, které by si velmi zasloužilo pokračování. Za každého draka po jedné *.

Nejsem fanda studia Trigger. Kill La Kill byl pro mě čistokrevným utrpením o tom, jak si tvůrci vybili své choutky a zapadlé kouty jejich nevybouřeného já. O Tengen Toppa Gurren Lagann je z mého pohledu vůbec škoda mluvit, protože jsem to po pár dílech poslal k ledu. Nechci tím urazit diváky, kteří právě tuto tvorbu vyhledávají, ale pro mě to není. Přistupoval jsem tedy k LWA opatrně, skepticky, s velmí nízkým očekáváním. Animace se od Kill la Kill vůbec v ničem nezměnila, stále působí nedotaženě, rozmazaně, jako kdyby se to pustilo na kameru po 10 letech blednutí na regulérním papíře...ale zvykl jsem si. Postavy, než přijdou na plátno, tak obdrží základní kurz ztřeštěnosti a děj už několika brčky nasává první prvky přehnanosti. To je všechno, co jsem čekal, ale narozdíl od Ryuko je Akko postava jakž takž v normě (napínám svoji toleranci a měl jsem po ruce špunty do uší) a jako hlavní element překvapení a zvratů přináší znatelně více vtipu a hlavně menší destrukce okolí. Inspirace z Harryho Pottera je tu znát a pokud máte na něj pozitivní vzpomínky, tak vás mrkání z vítací ceremonie nebo postavy až moc nápodobné McGonagallagové příjemně zahřeje (ale těch narážek na jiné filmy/seriály je tu hromada). Epizodický počátek o menších dobrodružstvých čarodějek mě nijak nevytrhl; účel seznamování s postavami úplně nezafungoval a několika dílům by slušela i jejich absence. V půlce ale LWA přehodila na novou, serioznější ne-epizodní příběhovou kolej, děj nabral spád, hloubku a napětí; Akko se nám se schopnostma posune znatelně vpřed (i když je to stále milé nemehlo) a překvapivě mě to začalo bavit nad míru dosti. Triggeráci vzdali hloubání a přemítání nad nějakým zapeklitým komplotem; cesta Akko je přímočará, jednoduchá, má tah na branku a domnívám se, že to tak bylo nejlepší. Škoda dosti naivního (a, co si budeme povídat, zde už se povolovaly uzdy přehnanosti nadoraz) konce, ale je mi jasný, že namířeno to má na tu nejmladší audienci a tam LWA zaboduje známkami nejvyššími. Ta radost ze všech těch obrázků číší, strašně ráda by se rozdala a jako celek toto anime působí neuvěřitelně hřejivě. Nemužu nezmínit oba OP a ED, které jsou fantastické (oba ED jsou pro mě nejlepší téhle sezony minimálně) a postavu Diany. Jo, Triggeři, porazili jste mě na hlavu, vysmáli se mi a já si to zasloužil. Tleskám. Velmi pěkné a kouzelné 4*. P.S.: Všimli jste si, že Constanze na konci promluvila?

Krásný příklad, jak bipolární reakce muže anime vzbudit. Budu stát na té straně těch zklamaných a považovat Akame ga Kill! jako silně přeceněnou záležitost. Problém je, že tomu tak vůbec nemuselo býti! Seriál se zpočátku stylově kroutil z pozice barevně milého fantasy o sympatické bandě zabijáků do příjemně napínavé rubačky o nekonečných chodech nových soupeřů až to salto mortale dopadem neustál a skončil v bahenní kaluži trapně naporcovaných těl s těžce přidanou hodnotou senility. Po výborném začátku si člověk pochvaluje, jak se Akame ga Kill! uspěšně snaží vyhýbat zaběhlým klišé šónenů, nabízí dobré gagy, smysluplný děj a jasný cíl. Postavy se nám netváří, že by měly být jen umělým a plochým nástrojem k nekonečnému předvádění dalších a dalších nových schopností s misí "Najít a zničit". Jistě, přerod z rozmanitých barev hlavního města do temných zakoutí potřísněné krví by stále nic nenaznačoval a i klasická nesmrtelnost u jinak nedoknutelných hlavních představitelů nám byla nezvykale, ale vítaně odepřena. Jenže jakmile nám pár pozitivních a hodně negativních protagonistů opustí scénu a začnou je nahrazovat zbytečně jiní, tak víte, že je o průšvih zaděláno. Akame ga Kill! si začne idiotsky podkopávat svou hlavní ideu (kdy se postavy snaží si získat vaší přízeň, aby byly následně necitlivě oddělány) přeřazením na vyšší stupeň rychlosti, kdy si pak nestíháme udělat ke komukoliv vztah a tím se stáváme k smrti i těch nejmilejších naprosto apatičtí. Scénář si doslova začne dělat z celého světa naprostou legraci, zavedené principy položí na hlavu, logika doposavadního chování všech hrdinů nabere nesmyslné obrátky a nechá se zaplavit všema těma klasickýma klišé, kterým se tak doposud bránila (vskutku nesnáším, když každý lotr musí pochválit hrdinu, kterému se podaří uhnout jeho úderu). Konečný Battle Royale připomínajíc souboj Ryuko a Satsuki z Kill la Kill byl už pro mě emočně vyprahlý, protože se nemužu zbavit dojmu, že přeživší postavy byly snad vybrány hodem mincí (proč se seriál jmenuje po postavě, která se celou dobu na plátně minimálně vyskytuje?). Co naplat, že se na to hezky kouká? Znechucení po finalních dílech je nezměrné a s opravdovou nelibostí tomu nechám průměrné hodnocení, i když si ho z mého pohledu nezaslouží.

Simon Pegg a romantika je pro mě jako Michal Bay bez výbuchů, takže jsem byl přirozeně zvědavý, jak tento experiment dopadl. Resumé zní: Pegg to zvládl, ale celkově to byla poměrně sterilní a vlažná podívaná. Když postavu Sidneyho Younga napadne jedna z jeho pravidelných vyšinutostí, je o zábavu postaráno, ale v romantických pasažích to silně skřípe a ani střihy s Felliniho Dolce Vitou to nijak nenapravují. Moc se mi líbila nevýrazná postava Kirsten Dunst, jen od Bridgese bych si dokázal představit pevnější a jistější roli. Scénář ok, režie průměr, konec nenáročně a nepřekvapivě klasický.

Velmi milý počin, pohádka, jak má být a v modernějším hávu co se týče CGI triků. Dráček mi osobně přišel naprosto úžasný, hlavně jeho gestikulace, taky bych takovýho chtěl doma. Děj je dost přímočarý (i když mě pár nápadů příjemně překvapilo), oproti tomu hudba je hodně barvitá a vykreslení vikingského městěčka opravdu půvabné. Ač tento animák určitě není z kategorie nejdražších a ja už jsem nějaký ten rok dospělý, tak jsem si to náramně užil.

O něco slabší pokračování, ale stálé kouzelné, barvité..a severní. Jak to bývá zvykem, příběh utrpěl mírné šrámy a už tak nesviští. Velký boss to nemá v hlavě úplne v pořádku, jeho monstrum na otežích (promiňte, ale tohle není drak!) je trochu bez nápadu a Skyťákovo "překecávání" je trošinku trapný, nicméne mě překvapila roztomilá romance, fantastická hudba i animace. Na pokračování skvělý počin.