Eterninox

Pravděpodobně nejdospělejší z „rodinných“ animáků co jsem zatím viděl. Už od prvních momentů zaplavuje Rango diváka značně sofistikovaným metafilmovým humorem - prorážení „čtvrté stěny“, aluze na předchozí filmy režiséra i herců, nebo pocty žánru spaghetti westernu i jiným filmovým klasikám. To všechno podporuje skvostná animace, která je zároveň roztomile stylizovaná i podivuhodně realistická, a také rozverný soundtrack od Hanse Zimmera, který se nezdráhá mísit klasické westernové melodie a popěvky s útržky z Wagnera, Schuberta či Strausse. Špičkové je i hlasové obsazení, v čele s charismatickým Johnny Deppem v roli hlavního rádoby-hrdiny a vždy distinktivním Billem Nighym jako ďábelským kulometným chřestýšem. Navíc ač je základní kostra příběhu poněkud schematická, jeho jednotlivé části jsou plné myšlenkového a interpretačního potenciálu, jaký se máloky vidí i u Pixaru. Jen je mi trochu líto všech těch rodičů, kteří na Ranga vzali do kina děti, a pak místo vychutnávání výborného filmu museli poslouchat svoje ratolesti, že je to nebaví…90% (Rozšířená verze)

Těšil jsem se na imaginativní Shakespearovskou adaptaci, dostal jsem veskrze tuctový a nijak vizuelně oslnivý family flick s hvězdným hlasovým obsazením, který se o britského Barda opírá jen velmi velmi povrchně. Škoda. 55%

Na svůj žánr překvapivě inteligentní a velmi sympatická romantika na pozadí tvorby toho nejpokleslejšího, čeho je kinematografie schopna. Základní příběhová kostra je bohužel celkem americky předvídatelná a všudypřítomné vulgarity občas působí trochu samoúčelně, ale díky povedenému scénáři a dialogům zdaleka ne tolik, jako v jiných "adolescentních" komediích. Největší devízou Zacka a Miri jsou nicméně právě ústřední postavy – Seth Rogen a Elizabeth Banks do svých rolí padnou skvěle, a jejich vzájemná chemie je bezmála perfektní – například jejich "postelová scéna“ je rozhodně jedna z nejvydařenějších, které jsem kdy ve filmu viděl. Pokud tedy člověka neodradí (nebo dokonce láká) těžce obscéní premisa a diskurz, jde o hodně pěknou, ač ne-příliš realistickou "rom-comovou" podívanou. 70%

Řím byl přinejmenším pro mě takovou malou kinematografickou revolucí - poprvé mohly být zásadní dějinné události zobrazené v plnější šíři díky štědrému časovému obdaření mnohadílného seriálu, aniž by byly výrazněji poznamenány omezeným rozpočtem televizní produkce. Pravda, rozpočet Říma nebyl nekonečný, a proto jsou ty dražší aspekty často znatelně uskromněny (symbolicky zobrazené nebo úplně přeskočené bitvy, desítky nebo stovky lidí kde by měly být tisíce atp.), nicméně díky výborné práci scénáristů, režisérů i herců může divák vnímat jak výpravné historické gravitas předkřesťanské velmoci, tak osobní rozměr příběhu pro jednotlivé postavy. O to větší je škoda, že tenhle skvost byl v půli druhé série zrušen, a tvůrci tedy museli trochu kostrbatě tak nějak všechno zakončit. Snad něco podobného nepotká nynějšího následníka Říma, Game of Thrones... 95%

Až na poměrně pěkně zachycený společensko-kulturní rozměr světa Dragon Age a místy působivé animace (například Pride Demon na konci) celkově dost mizerná fantasy. Příběh i postavy jsou silně schématické a dějoví aktéři často jednají i mluví naprosto nesmyslně a hloupě. Mě osobně také velmi iritovaly anime tropy navrstvené kolem hlavní hrdinky, jako její schopnost provádět nadlidské akrobatické kousky i v těžkém brnění, s přehledem přemáhat nestvůry, které by měly být schopné klestit armády a ničit města, a také její tendence vyrážet do bitvy bezvýhradně s odhalenými stehny. Celkově tedy Dawn of the Seeker možná potěší skalní fandy Dragon Age nebo teenagerského anime, ale málokoho jiného. 45%

Pro mě jeden z nejpůsobivějších filmů vůbec, a přes absenci téměř jakéhokoliv emočního vyděračství či grafické drastičnosti nejspíš nejdepresivnější a nejznepokojivější kinematografické dílo, jaké znám. Aronofskyho vypravěčská gradace, podpořená distinktivním střihovým tempem, skvělými hereckými výkony, unikátní kamerou a Mansellovou geniální hudbou, je naprosto strhující, a její vrcholná sekvence scén katarticky zničující. Mimo Fontánu a Černou Labuť (obojí ne náhodou také od Aronofskyho) je Requiem for a Dream jediným filmem, jehož titulky jsem poprvé shlédl s očima vytřeštnýma a bradou pokleslou, a který ve mě dokáže nadlouho zanechat hluboké dojmy i po mnoha dalších shlédnutích. 100%

Jako moderní reimaginace starého televizního šlágru to vůbec není špatné, ale jako film od Tima Burtona bohužel celkem zklamání. Burton se zřejmě snažil uctít předlohu nejen dlouhými předramatičtělými dialogy, ale i nadměrným množstvím vypravěčských linek pro jednotlivé postavy. Ty by sice mohly fungovat v mnohasetdílném seriálu, ale v rámci jediného celovečerního filmu vyznívají poněkud do ztracena a ve výsledku působí trochu bezpředmětně a samoúčelně. *** Co se nicméně podařilo výborně zachytit ve scénáři, režii i hereckých výkonech, je Barnabasova konfrontace s moderní dobou - momenty jako "Mephistopheles!" nebo "the ugliest woman..." se tuším budou hojně citovat. Kdyby film tedy více exponoval Barnabasovy vylomeniny a tolik se nesoustředil na výrazně méně zajímavé rodinné a romantické narativní oblouky, byl by jistě mnohem atraktivnější jak pro Burtonovy příznivce, tak pro dnešní diváctvo vůbec. 65%

Ač mi DKR nepřišel být takovou bombou jako předchozí díl, Nolan se svým temným rytířem stále mohutně boduje. Asi největší posun oproti fenomenální dvojce je v Batmanově protihráči. Ač se ke konci filmu situace velmi zajímavě zamotá, Bane samotný není zdaleka tak výrazným nebo charakteristickým záporasem jako Neesonův Ra's al Ghul nebo Ledgerův Joker. Jeho maska a mechanický hlas navíc zabraňují tomu, aby Tom Hardy jakkoliv využil bestiální potenciál, kterým mi vyrazil dech ve Warriorovi. *** Trochu paradoxně filmu škodí i Nolanův ohromný narativní rozmach. Velké množství postav se svými vlastními dějovými linkami, celý Gotham jako dějiště hlavní zápletky (namísto temných uliček a zákoutí jako v předešlých dílech), a k tomu ještě lehký exkurz do sociopolitické rétoriky a poněkud Inception-ovské audiovizuální symboliky - to všechnu rozhodně není vyloženě na obtíž, avšak ubírá filmu na tempu a poutavosti, aniž by to cokoliv měnilo na faktu, že jde o akční blockbuster. *** Hodně bodů u mě však získal konec, který mi svou zdařilostí a silou vehnal slzy do očí a velmi pěkně uzavřel celou trilogii, aniž by hatil možnost na ni nějak navázat. Potěšilo mě i množství vypravěčských fines jako realisticky "kočičí" charakter Catwoman nebo aluze k předešlým dílům skrze repliky a postavy. Očekávání splnil i tradičně brilantní Hans Zimmer. *** Vcelku tedy (především v rámci žánru) výborný kus filmařiny, který však sám sebe trochu podkopává svými ambicemi. 85%

Když v tom má prsty Joss Whedon, tak zřejmě funguje úplně všechno. Ač slasher/survival horror není mě nikterak blízkým žánrem, Cabin in the Woods je spíše jeho hravou dekonstrukcí, navíc vypravovanou tak, že divák do poslední chvíle v podstatě neví, nač se to vlastně dívá. Film tedy šikovně manipuluje nejen se žánrovými konvencemi ale i s diváckým očekáváním, a k tomu ještě kreativně využívá mytické metanarace. Je jen celkem škoda, že během konečného rozuzlení se do té doby velmi pěkně fungující narativa pod tíhou vší té pseudo-epičnosti v mnoha ohledech značně rozklíží. I tak ale jde o poměrně unikátní film, jehož shlédnutí bych určitě nepovažoval za ztrátu času. 65%

Cohen a spol už poněkolikáté vybalují vzorec provokatérské satiry založené na kulturních rozdílech, a i tentokrát to funguje více než dobře. Obdobně jako u Borata, Bruna i Aliho G je nicméně kvalita i trefnost humoru značně nekonzistentní. Zatímco některé scény a fóry (jako Wii Terrorist, vrtulníkový dialog nebo Aladeenovy proslovy) jsou opravdu skvostné, jiné jsou spíš než cokoliv jiného trapné. Například celá "masturbačně-romantická" příběhová linie na mě působila jako takové nutné (i celkem nudné) pojivo, které z Diktátora dělá film a ne jen sérii skečů. Celkově bych tedy hodnotil asi na úrovni s Boratem. 75%