otovickypatriot

Only lovers left alive meets American Honey meets Raw meets Badland.

Not like other movies, ty kentusácká smažko. Začátek bo(m)bovej.

Když se svět (opět) řítí do pekel, když všechno přestane dávat smysl, nezbývá než se oddat hudbě, poezii, lásce a drogám. Dekadentní, cyničtí, nihilističtí umělci. Nic jim neberu, ale přece jen má Ava ve své poslední scéně ve filmu pravdu, když křičí na Adama a Evu "jste jen povýšení snobové". Magický, opojný bizár, na který se těžko napojuje, zejména úvodní část je hrozně zdlouhavá, mrtvolné tempo podobné naturelu postav se zadírá až do masa a v krvi drtí kosti.  Ale líbí se mi, co a jak ten film říká, prostřední část s Avou je skvělá, soundtrack bomba.

Nemůžu si pomoci, Amélie je pro mě především nafouknutá bublina. Každá postava, ale absolutně každá, musí mít interakci právě s ní. Vše se točí pouze kolem ní. Takovou sebestředností "netrpěl" snad ani Truman Burbank v Truman show, kterého Amélie vzdáleně připomíná. Ale narozdíl od ní, která si v ní libuje a je v podstatě spokojená, Harry nás učil bojovat a vzepřít se. Sejmout okovy a být svobodný. Vzepřít se předurčenosti. To Amélie neumí. Šmíráctví a bezohlednost, která spočívá v neustálém zasahování ostatním do životů, vydává za přednost, bere to jako něco samozřejmého jako něco, co zlepší lidem automaticky život. Dost možná by neuspěla ani v polovině případů, nebýt vychtěného scénáře.  Bez Amélie nemají postavy žádný život. Slouží jen k tomu, aby s nimi Amélie mohla mávat, jak se jí zachce. Šmíruje, aktivně zasahuje, mění. Úkolem ostatních je vše v podstatě submisivně přijmout. Podle mě se jakákoliv imaginace, napětí a nevšednost smutně vytrácí. Takový Michel Gondry s ní umí pracovat daleko lépe. Tohle je midcult, který jakoukoliv nevšednost a drobnou poťouchlost, na které je film postavený, otrocky zobrazuje. Je to až příliš vymazlené, příliš dokonalé. Skutečný život tomu chybí.

Povinnost pro všechny art perverse freaks. Hned jedna z úvodních scén z mejdanu posetém nablýskanými bouráky, vnadnými tanečnicemi a Doing it to death od The kills je za pět. A podobných momentů je tam víc. Ale marná sláva, dokud se Julča nenaučí lépe pospojovat jednotlivé scény a dodat tak ději i filmu větší hloubku a smysluplnost, zůstane na půli cesty. Pak z ní klidně může být nový Gaspar Noe nebo i ten Cronenberg.

Je to jako rána pěstí, kterou člověk dostane při otevření internetové diskuse na libovolné žhavé téma. Ta míra bezohlednosti a nedostatku pochopení děsí. Jasně, je to místy schválně over the top a hezky to exploatuje. Vlastně kdybych chtěl být zlý, Jude tu působí jako dejepisář/historik, kterýmu přeteče kýbl a začne se bezuzdně trefovat do jednak dávných křivd jako v Barbarech, jednak do stavu zoufale zmatené společnosti dneška, která se čím dál víc utápí ve vulgaritě a vlastní nekompetenci. Je to nádherně jízlivý, až morbidní film, který je intelektuální, ale v žádném případě suchopárný a didaktický. Jude prostě jede a baví mě. (Už podruhé)

Brutální dekonstrukce a detailní analýza spousty aspektů (rozpadu) manželského i mezilidského vztahu. Ale zároveň průvodce ženskou emancipací, turbulentními proměnami vedoucími k sebeuvědomění a sebepoznání. Vlastně ženská perspektiva si tu projde největším tragičnem, bolestí, katarzí a následnou obnovou. Ne, že by k tomu muž neměl co říct, i on je všeho součástí a zažívá nesmíra muka také, přesto tu působí značnou část jako ten plošší a o něco méně ohledný partner, který v ten nejméně vhodný okamžik selže. Přesto nás paleta emocí spaluje dál, příběh se neuzavírá a pokračuje ke konečnému souznění. Je v tom celá škála od nenávisti až k největší upřímnosti. A to je snad třeba ta láska, což se nám pozitivní konec snaží sdělit.

Jízda evokuje poctivou pohodu devadesátek, kdy se nic neřeší, čas se zastavil, protože konec dějin, problémy skončily a najednou se všichni máme dobře. Já to mám rád, je v tom určitá melancholie a pohoda nicnedělání, ale bohužel i trochu nuda a neúplně sympatický postavy v čele s Pastrňákem, kterej od starýho dobýho slintalství  přechází pomalu až k znásilnění. Ale i tak si "najdem míísto, kde se dobře kouří.." a Svěrák mě se svým nenuceým indíčkem baví skoro víc než pozdějc. ( baví=nuda, znáš to)

Přesně jak píše Kejzlar, do useknutého prstu je to intimní příběh o krizi dospívání, hledání identity a objevování sexuality. Není to tolik atmosférický, ale spíš francouzsky perverzní a přeestizovaný, toho se film naštěstí drží do konce, takže pořád se můžeš pleskat, jak se na to hezky dívá. Kejzlar má pravdu i dál, na Noeho si člověk vzpomene, ale ta podivná tajemnost se brzy promění do splatterové béčkovosti a nepříčetné cákance a zakousávání těl začnou otravovat, protože se to moc nehodí. Sleduješ vetřelce v cizí společnosti, kterej se snaží přežít, ale ty chceš cítít jeho bolest, ne se mu smát:(

Bezmála tragédie o samotářském železničáři, jenž se vlivem náhody dostane do svízelné situace, ve které jsou mu nedobrovolně odebrány hodinky, jedna z mála věcí o kterou je ještě schopen bojovat, a nakonec i důstojnost. Sympatické je, že autoři nikomu nenadržují a ukazují obě znesvářené strany ( investigativního novináře a PR manažerku) jako pouhé oportunistické prospěcháře, kterým nevadí zneužít bezbranného člověka téměř za jakoukoliv cenu. Cosi to vypovídá o přístupu většinové společnosti k neúspěšným, zdaleka nejen v Bulharsku. Až groteskní výjevy (svlekani kalhot a košil) ostře kontrastují s drtivým závěrem..