sha.piro

Jestli patříte mezi fanoušky Richarda Geera a stejně jako já sázíte hlavně na něj před pouštěním, nebo koupí, tohoto filmu, tak vězte, že on je v tomto snímku jen "malý" herec. Ten, kdo vás tu rozpláče (ale i rozesměje), bude hlavní představitel psa Hachika. A pokud si myslíte, stejně jako já, že vás tenhle příběh nechá naprosto v suchu a klidu (např. proto že se vám v minulosti podařilo ustát nějaký ten Titanic, či něco podobného), dobrá. Jen se pak nedivte, že budete mít oba rukávy celé mokré, jako je mám teď já. Ono když si po zhlédnutí filmu navíc ještě uvědomníte, že se tento příběh skutečně stal, pláč se ještě znásobí. Příběh je to vskutku dojemný, dobře natočený a vřele vám ho doporučuji. Škoda jen, že originální DVDčko, neobsahuje nějaké bonusové materiály, ale pouze samotný film... Jen doplním, že (A TOTO ČTĚTE JEN POKUD UŽ JSTE FILM ZHLÉDLI, NEBO VÁM NEVADÍ ZNÁT KONEC): Hachiko zemřel v březnu roku 1935 na onemocnění způsobené srdečními červy. Jeho tělo bylo nalezeno právě před železniční stanicí, kde na profesora denně, po dobu více než 9ti let po jeho smrti, marně čekával. Ostatky Hachika jsou se všemi poctami uschovány v japonském Národním vědeckém muzeu v Ueno v Tokiu, kde mu byla věnovaná dokonce vlastní výstavní expozice a před železniční stanicí Shibuya, kde při čekání na páníčka Hachiko zemřel, mu japonci postavili bronzovou sochu. Na rozdíl od nás, Čechů, mu však tuto sochu nepostavili až po jeho smrti, ale ještě za jeho života. V roce 1932, kdy o něm vyšel článek v novinách Asahi Shinbun, se stal díky své vytrvalosti, přátelství a oddanosti symbolem těchto hodnot a celonárodní celebritou. Začali se vyrábět jeho figurky a jeho kresba byla na mnoha pohlednicích. V dubnu roku 1934, pak byla slavnostně odhalena již zmíněná socha. Této slavnosti se účastnilo mnoho obyvatel včetně profesorových pravnoučat, zaměstnanců železnice, přátel a přítomen byl i sám Hachiko, pro kterého se v jeho čekání stále nic nezměnilo a ještě rok chodil na toto místo pánovi naproti. Každý rok na 8. dubna se před sochou pořádá malý obřad, jež pravidelně navštěvují stovky milovníků psů. V současnosti je náměstí se sochou oblíbeným setkávacím místem pro mnoho Japonců.

Právě jsem se vrátil z kina a musím říct, že mě film v mnoha směrech hodně zaujal. A to nejen herecky, kostýmově, dobře zvolenými lokalitami na Šumpersku a Jesenicku, ve kterých se natáčelo, ale také po hudební stránce, která nebyla "sterilní" a elektronická, ale byla nahrána živě za pomoci filharmonického orchestru. Ondřeje Vetchého, jako herce, mám hodně rád a vážím si ho i jako člověka. Vica Kerekes se mi také ve filmu velice líbila, stejně jako většina účinkujících herců. Lidicím, nebo Zdivočelé zemi se tento snímek sice rovnat nemůže, o tom asi není sporu, ale i tak nese své tiché poselství napříč časem, které není asi pro každého, ale o to více si ho cením. U mě 65%

Jeden z nejpůsobivějších filmů, který jsem za poslední dva roky viděl. Až téměř pohádkový příběh, lynoucí se z úst jednoho muže, který přežil nemožné, vás doslova vtáhne nejen vizuálně, ale také pocitově a vy z kina nebudete odcházet s tím, že to byla zase jedna z dalších klasických "odrhovaček", kterých jste už viděli za rok spoustu. Prostě fantazie! A rozhodně svých peněz za vstupenku nelituji. Fantastické herecké výkony, skvělý scénář, i hudba, efekty, zvířata... Vřele doporučuji.

Pro mě, jakožto člověka, který zrovna nemusí "brány shaolinu", docela příjemné překvapení, neb příběh je opravdu slušný a líbí se mi, film nenudí, bojové scény tu jsou, ale není to stavěné pouze na nich a hlavně, co se týče konce, mile mě překvapil. Náruč Budhova tě přijme... Ten "pomalý" konec, spolu s působivou písní, a všemi těmi detaily (např. jak do toho déšť začne smívat z tváře padlého hrdiny a schodů shaolinského chrámu krev apod.) ve mě probudil pocit, jako bych zrovna pročítal řádky v knize, kde je vše důkladně popisováno. A to se mi nestává u podobných filmů často. Dávám necelé ****

Všichni o filmové trilogii Pán prstenu mluví jako o dokonalé. Já z ní tolik unešen nejsem. Triky jsou sice mnohdy dokonalé a berou dech, jindy jsou ale jako z laciného "B"čka. To ale nelze filmu, vzhledem k jeho dějové rozsáhlosti a fantazii, zazlívat. Navíc, tohle nenatočíte za měsíční gáži. S čím si však mohli tvůrci filmu více pohrát, to je logika některých scén. Celé tři díly tam všichni hobiti běhají bosí po kamenech ostrých jako sklo, jindy se brodí bahnem, utíkají lesem, a pan Frodo se v poslední své scéně (při nastupování na loď) rozhodne nazout přeskáče? Proč jako? Nebo proč se prsten ani po více než 2500 let nezavrtal do země, ale zůstal po celou tu dobu viditelný na písčitém povrchu dna jezera? Jak se Glum, který zjevně žil zahrabaný a ukrytý v podzemí skoro celý svůj život, dozvěděl jako jediný o všech tajných cestičkách vedoucí přes půl světa a Mordor zná ze všech stran? V zajetí Mordoru byl, ale že by šel domů třemi cestami? Proč čaroděj Saruman vůbec nic nepodnikl, když na něj zaůtočil Stromovous se svých roštím? Žádné kouzlo od tak mocného čaroděje? Ani paty ze své hlídané věže nevystrčil a zůstal jen tak sedět doma a četl Čtyřlístek? Tomu se mi nechce věřit. Pipinovo několikanásobné upozorňování na to, že Faramir žije, nezajímalo zjevně vůbec nikoho. Proč? Nazgul odhodí koně i s Theodénem, nejdřív dopadne na zem kůň, pak Theodén, ale kůň leží na Theodénovi. Další kůň si pro změnu odskočil z bitvy, aby jen tak, o sto mil dál, našel zraněného (a málem i utopeného) Aragorna a dovezl ho zpět domů? A kde vzali Aragorn s Theodénem na vrcholku panství (v síni) najednou sedm koní, aby z ní mohli vyjet? V dalším záběru už je koní navíc ještě o dva víc? A vůbec... Proč temný pán Sauron poté, co přišel o prst a o prsten explodoval? Vždyť on byl ten, kdo ho ukoval. Mohl žít i bez něj, jen by neměl takovou moc, a byl by devítiprstý. A to je jen zlomek podivností, které mi utkvěly v hlavě. Jak vidíte, beru to od konce. Začátek si už tak dobře nevybavuji. Ale vím, že je to jen pohádka a že ta by se takhle neměla pitvat. Tam, kde mě vůbec nebavila knížka, tam film odsejpal (hlavně to putování samotného Froda a Sama bylo v knížce vleklé a o ničem, jen o lembasu, lembasu a zase jen lembasu) - a obráceně. Dobře se to doplňuje. Jinak ale ano, Pán prstenů, jako celek, super koukatelná záležitost.

Po shlédnutí tohoto snímku jsem si začal klást otázku, čím jsou pro mne jihokorejské filmy tak přitažlivé? Možná tím, že oproti většině snímků, pocházejících z jiných zemí, dokáží naprosto geniálně, věrohodně a s citem podat křehkost, hloubku a podstatu lidského života tím nejprocítěnějším způsobem, který se jen tak ve filmu nevidí. Film …ing mi toho dal (opět) mnohem víc, než jsem očekával – a to nejen po herecké, nebo režijní stránce. Ukázal mi (ostatně jako spousta dalších jihokorejských filmů) pomíjivost života a sílu lásky v takové dávce, že mám hned chuť užívat si svého života, a toho co mám, naplno. Nechápu proč se takto kvalitní díla nemají téměř žádnou šanci dostat k běžnému divákovi. Kdyby bylo více takovýchto filmů na našich obrazovkách, možná by se pak lidé dokázali snadněji těšit z úplných maličkostí a užívat si života - bez nutnosti nejdříve pokouřit nějakou marihuanu. Nikdy bych netušil, že jihokorejské filmy mě uchvátí natolik, že je začnu vyhledávat a upřednostňovat před ostatními, ale mě to prostě připadá, že co korejec, to skvostný herec. Mi-suk Lee se zhostila úlohy matky stejně bravurně, jako Im Soo-Jung role dcery a Kim Rae-Won jejího přítele. Vedle snímků jako je The Classic, nebo …ing vypadá americká představa romantických dramat jen jako vyhaslé a opuštěné ohniště a kdo tyhle filmy neviděl, nikdy nepochopí rozdíl...

Vždy, kdy sáhnu po nějakém jihokorejském filmu, tak dopředu nevím o čem bude a kam mne jeho děj zavede. Nepátrám po tom, neboť jsem si už zvykl, že všechny jihokorejské filmy mají vždy hlavu a patu, že výkony hlavních představitelů jsou téměř pokaždé na mnohem vyšší úrovni, než je tomu u filmů amerických a že, ať už jde o jakýkoliv žánr, jejich tvůrci vždy čerpají z reálného života. A v tomto filmu o procitnutí, sebeobětování a lásce nazvaném Ba:Bo (Miracle of Giving Fool) tomu není jinak. Cha Tae-hyeon v roli potiženého chlapce je v tomto snímku skvělý. Vcítil se až neuvěřitelně do své postavy a vdechl jí dojemně dětskou duši. A Ji-won Ha? Ta vedle Chaa Tae-hyeona působí tak sladce a něžně, že je radost se na tyhle dva dívat. Právem se tento film může pyšnit tolika hvězdičkami a hodně vysokým hodnocením. Divil jsem se jen, že i přes výborné zpracování tohoto snímku se zde našli lidé, kteří filmu dali jen jednu, či dvě hvězdičky. Nevím, zda jim šlo jen o to ublížit filmu jako takovému, už jenom proto, že je korejský, nebo jen nikdy nepřišli do kontaktu s postiženým člověkem a nesnažili se ho poznat a pochopit (a pokud takového člověka nepochopíte, nikdy pořádně nepochopíte ani tento film), ale ať už je to jakkoliv, mé hodnocení to nikterak neovlivní. Mě film dal mnohem víc, než dal zkrátka jim (a to je dobře), proto dávám plný počet a tleskám...

Tento působivý snímek z jihokorejské produkce patří mezi mé nejoblíbenější filmy hned z několika důvodů. Předně je postaven na výborném scénáři a skvělých hereckých výkonech (nejen) hlavních představitelů Ye-jin Sonové, In-Seong Joa a Seung-u Joa , ale také na překrásné a podmanivé hudbě, která doprovází celý tento film. Také ony dvě navzájem se rozvíjející časové linie, v kterých budete svědky zrození lásky v tom nejryzejším slova smyslu – projdete se po loukách, svezete se po řece na loďce, navštívíte „strašidelný“ dům, nahlédnete do divadelního sálu, budete chytat světlušky a taky párkrát zmoknete… zkrátka zažijete to, co jakoby už dávno z obrazovek i lidských srdcí vymizelo (vztah bez sobectví a krutosti, bez pomluv a intrik) - to je tím dalším, co vás na filmu uchvátí. A tohle režisér a scénárista v jedné osobě Kwak Jae-Yong dokázal pospojovat tak dokonale, že tenhle film z paměti a hlavně ze svého srdce jen tak snadno nevymažete. Donutí vás nejen smát se i plakat, ale také vážit si více života a lidí v něm. Škoda, že v dnešní době jsou kina a televize plné laciné americké produkce, která je pravým opakem tohoto filmu a život člověka nám předkládají jen jako špinavou a bezvýznamnou existenci hodnou kulky.

Film má jistou atmosféru, (mužští) herci špatní nejsou... ale, bohužel, film je natolik předvídatelnej, prázdnej a stupidní, až to nudí. Navíc je tam těch "jak a proč, nebo kde" až moc. PROČ všichni stáli takovou dobu na mostě a dívali se všichni jen tupě do vody namísto toho, aby tam skočili také, KDE vzala hlavní představitelka po měsíci bloudění nahá po lese oblečení (navíc pesně v její velikosti), KDE přišla k autu téměř na samém konci filmu, JAK naložila s dcerkou šerifa a PROČ nechala jeho ženu jen tak, samotnou doma, JAK mohl vědět jeden z frajerů, že "retard" dostal za zpravení toalety pusu, když tam posedával takovou dobu s kamarádíčky a od nikud nepřišel (atd. atd.)? Tohle mě vážně nezaujalo a hodnocení filmu ani trochu nechápu. Leda že by všem už dělalo dobře jen samotné koukání na tyhle prasečinky, násilý a úchylnosti a nic víc (jako například originalitu, nebo zajímavý příběh) od filmu ani nechtěli (nepotřebovali). Vážení, "Plivu na vaše hodnocení" : )

Po dlouhé době konečně naprosto precizní český film, který nevyšumí do zapomnění. Co mě na filmu zaujalo nejvíc (kromě bravurně napsaného scénáře, hereckých výkonů, hudby, kamery, dobové atmosféry atp.) bylo celkové obsazení lidmi, kteří jsou ve své herecké branži velice, velice dobří, nicméně (až na Trojana) žádní "komerční masáci". To fimu ještě dodalo na jeho filmové jedinečnosti, neotřelosti a neokoukanosti