Filmmaniak

Moc dobrodružství v tomto pomalém a pocitovém filmu nenajdete. Hlavní hrdina je málomluvný loser s nudným a stereotypním životem, který se zamiluje do podivně se chovající dívky, jenž zneužívá jeho introvertní povahu a naivitu k jemné manipulaci. Snímek se zabývá vývojem zprvu kamarádského vztahu obou hrdinů, ti však nejsou dostatečně sympatičtí na to, aby divákovi na jejich osudech záleželo. Kompletní děj filmu by možná vydal na třicetistránkovou povídku, nicméně zde je natažen na bezmála celovečerní délku a subjektivně působí ještě zdlouhavěji, než ve skutečnosti je. Spousta jeho scén je nedějových a je nutno se jimi prokousat, protože nejsou zajímavé v jakémkoli ohledu. Řada zbytečných motivů, zbytečných postav a zbytečných pasáží dělají z Dobrodružství poněkud nudnou a neatraktivní záležitost.

Skvostný dokument, pečlivě sestříhaný z archivních materiálů a záběrů ze současnosti, které se chytře prolínají a utvářejí velmi komplexní obraz osobnosti zpěvačky, herečky a bojovnice za svobodu Marty Kubišové. Film se každému tématu věnuje tak akorát, nic v něm nechybí a zároveň nic nepřebývá. Hlavní protagonistka v něm přitom není glorifikována, možná i proto, že skromná Marta Kubišová se ohlíží za svým životem s nadhledem a vtipem, přestože jí často do smíchu nebylo. Velice zdařilý snímek a jeden z nejpovedenějších a řemeslně nejprofesionálnějších českých dokumentů za poměrně dlouhou dobu. Jsem v podstatě nadšený, přestože jsem toho o paní Kubišové moc nevěděl a její písničky jsem znal asi dvě. A teď si představte, jak musí asi film působit na její fanoušky a fanynky.

Film pracuje s velice zajímavým námětem, kdy se kanadský mladík nabízející erotické služby a eskort homosexuálům nastěhuje k obéznímu dobrosrdečnému gayovi-pekařovi na trvalé bydlení u něj doma (aniž by předem tušil, jak jeho chlebodárce vypadá). Série zápletek, které se po jeho příjezdu do belgického městečka odehrají, sice nepostrádají zdravou dávku občasného humoru, ale chybí jim tah na branku a dynamičtější tempo. Čím blíže konci, tím více ubývá komiky a drama nabývá na vážnosti. Snímek ale celou dobu klopýtá ze strany na stranu a končí způsobem, který v divákovi zanechá řadu nejasností a nevyřčených otázek. Představitelé obou hlavních rolí jsou vynikající, samotné postavy a jejich společné eskapády ale za srdce nechytnou.

Post-apokalyptická komiksová sci-fi, nebývale kvalitní a fungující na atraktivním principu - hrdinové procházejí ze zadních vagónů dlouhého vlaku do těch nejpřednějších a v každém z nich na ně čeká překvapení. Svou strukturou film připomíná počítačovou hru a vydrží bavit téměř celé dvě hodiny, a to zejména díky kvalitním hercům (to obsazení je neuvěřitelné), vynikajícímu vizuálu a bravurnímu výkonu režiséra. Zkrátka efektní, nápaditá a inteligentní jízda s filozofickým podtextem, které bohužel ke konci trochu vychladne kotel.

No to je ale bizarnost. Určitě to tedy není film z pohledu koní (jak je snímek prezentován), přestože těch je v tomto filmu více než svérázných Islanďanů (kteří jsou ve filmu podáváni jako opravdu velcí idioti). Občas je to komické, občas je to smutné až tragické a v každém případě to je divné. Určitě se však nejedná o film vhodný pro milovníky koní (ti by asi během scény s vyhřeznutím koňských vnitřností utekli z kina, jak se ostatně na mé projekci také stalo). Nejlepším předpokladem pro to, abyste si film užili, je mít smysl pro opravdu, ale opravdu velmi černý humor.

Psychologické drama, které je těžko stravitelnou sondu do myšlenkových pochodů postav, jejich vztahů, motivací a konfliktů. Vynikající herecké výkony Petry Špalkové, Jiřího Schmitzera a Taťjany Medvecké se snoubí se skvělým scénářem debutující autorky a s přesnou režií Zdeňka Tyce, kterému se evidentně podařilo nekompromisně realizovat svou vizi. Postavy jsou mimořádně dobře napsané a dialogy inteligentní. Jako nikdy je výjimečný český film nebývalých kvalit.

V gay komunitě v první polovině 80. let to neměli lehké. Drama Ryana Murphyho z produkce HBO se ale nesnaží hrát na city a orodovat za práva homosexuálů, naopak poměrně přirozeně zobrazuje tehdejší náladu, atmosféru a pocity těch, které se první případy úmrtí způsobené čerstvě vzniklým virem HIV týkalo. Velké množství postav a délka přes dvě hodiny je mírně na škodu, hvězdné herecké obsazení v čele s Markem Ruffalem, Julií Roberts a Alfredem Molinou to ale bohatě vynahrazuje. A jednoho z gayů hraje i Jim Parson (Sheldon ze seriálu The Big Bang Theory).

Excelentní sólo Toma Hardyho, který 90 minut jede v autě a kromě něj se ve filmu nikdo další neobjeví. Hroutí se mu život, milenka rodí, zhrzená manželka brečí a zvrací a do toho mu má 218 kamionů za devět hodin přivést tolik betonu, kolik je potřeba na největší betonovou výstavbu v dějinách Evropy. Dialogy probíhají v rovinách postupně gradujících telefonních hovorů a jsou výborné (na druhou stranu, Hardyho monology mírně váznou a nejsou tak zajímavé). Formálně to trochu připomíná snímek Pohřben zaživa (který se pro změnu odehrává celý v rakvi). Režisér a scénárista Steven Knight si dokázal s nesnadným námětem poradit nadmíru dobře a na minimálním prostoru rozehrál plně funkční a realistické drama, které vydrží celou dobu obstojně bavit (a má i své vtipné momenty).

Tak až takové překvapení jsem nečekal. Naprostá pecka, která je výborně natočená, skvěle zahraná a výtečně napsaná. Dialogy jsou realistické, postavy plně uvěřitelné a příběh, jehož hlavním motivem je střet materialistického a duchovního uvažování, až zaráží svou promyšleností a inteligencí. Okouzlující a dojemná zápletka je vlastně jednoduchá, ale realizovaná s chirurgickou přesností. Škoda, že trailer z ní nebetyčně vyzrazuje tři čtvrtiny, děj je totiž nepříliš předvídatelný a filmu se celkem daří tajit jeho směřování až do poloviny (podobné téma zpracoval výborně třeba Atlas mraků). A rozhodně si počkejte na úplný konec titulků, jinak byste se připravili o roztomilou pointu.

Je zřejmé, že natočit celovečerní film s pouhými třemi střihy muselo být nesmírně náročné. Nepřeberné množství postav, divoké párty, noční cesty tramvají a demonstrace v ulicích, to všechno funguje mnohem lépe, než jsem čekal (a když srovnám Hany s jinými snímky ze zahraničí, natočenými s minimem záběrů, tak český zástupce jasně vede). Je trochu škoda, že Hany postrádá výraznější dějový oblouk a místo toho nabízí "jen" krátké střípky z různých situací, jimiž nastavuje zrcadlo současným generacím, a prostřednictvím banálních dialogů se vyjadřuje k zásadním tématům (násilí ve člověku, znuděnost kulminující v agresi). Ty pak zpracovává způsobem, který bývá v českých filmech o současné mládeži spíš trapný, což ovšem není tento případ. Pokud někde v současném českém filmu vězí naděje a čerstvá krev slibující příliv nadšením pulzující energie, tak rozhodně v tvůrčím týmu Michal Samir a Matěj Chlupáček.