Filmmaniak

Originálně a poeticky vyprávěné islandské drama vyniká skvělou kamerou a výkonem Ingvara Sigurðssona v hlavní roli, v němž se snoubí mužnost a zatvrzelost s jemnou citlivostí. Skvěle režírovaný a subtilní film se zabývá psychologickou proměnou vdovce, který při hlídání vnučky zahání smutek prací na stavbě rodinného domu, a jehož reakcí na šok při procházení manželčiny pozůstalosti, přicházející jako nečekaná náhrada za truchlení, je tichý vzdor, následovaný hlučnou erupcí.

Vizuálně působivý, leč chvílemi poněkud manýristický film o teroristickém únosu nahlíženém z perspektivy paramilitární jednotky náctiletých zfanatizovaných vojáků, kteří se po nechtěném zabití dojnice, o niž měli pečovat, a následné sebevraždě velitele oddílu utrhnou ze řetězu. Syrový a fyzický kolumbijský snímek-zážitek exceluje v rámci jednotlivých scén, pojednávajících prostřednictvím sugestivních hereckých výkonů o boji za svobodu hraničícím s bojem o přežití, jako celek ale nepředstavuje nic mimořádně výjimečného či strhujícího - k tomu mu chybí větší drsnost, zásadnější důraz na psychologii postav (neustále dělajících hloupé chyby, které se jim vždy vymstí) a sevřenější příběh, jemuž místy až zbytečně rozvolněná narace příliš nesvědčí.

Komorní nezávislý snímek, zasazený do netradičního prostředí dystopické budoucnosti, v níž vymřely skoro všechny ženy, se fungováním fiktivní společnosti a jejími pravidly zabývá vyloženě okrajově a z drtivé většiny stojí na vztahu a vzájemných hovorech dvou hlavních postav (otce a jeho jedenáctileté dcery maskované za chlapce), které zahrnují všechno možné od rozebírání rozdílu mezi morálkou a etikou po přednášku o menstruaci, nicméně nevynikají žádnou velkou scenáristickou bravurou, která by snímek dokázala při jeho malátném tempu a minimu děje podržet. Minimalistickému příběhu, který těží pouze z tábornického putování dvou diskutujících postav, které jen sem tam potkají někoho dalšího a v závěru akorát musejí obstát tváří v tvář ohrožení, aby mohly putovat dál, přesto nelze upřít silná atmosféra, přesné herecké výkony a lehkost Affleckova stylu vyprávění.

Příběhově triviální snímek záměrně nevyužívá nabízející se potenciál milostného trojúhelníku a od začátku do konce setrvává výhradně v žánrově nespecifickém tvaru, definovatelném jako esejistické konverzační drama na téma hovorů o lásce, životě a vztazích, přičemž hloubavé debaty postav probíhají povětšinou v duchu kamarádského plkání u piva s nádechem lehkého filozofování. Na první pohled snímku trochu podráží nohy zjevná lacinost (minimální rozpočet, absence svícení, vizuálně neatraktivní obraz), což naštěstí vynahrazuje režijní a scenáristická vyzrálost nadějného tvůrce, jehož silnou stránkou je důraz na přirozenost a autenticitu hereckých projevů i ze života odpozorovaných dialogů, díky nimž vznikl sympaticky působící malý autorský generační film.

Formálně vynalézavý (skvělá kamera a nápadité vyprávění obrazem) snímek o úniku z okovů svazujícího života do světa čarovné svobody, jehož mysticky snová atmosféra je sice uhrančivá a vtahující, leč záměrně loudavé tempo a matoucí symbolika budou patrně pro leckoho překážkou, stejně jako postupně přibývající množství podivností. Ve své druhé polovině se film totiž překlápí do čisté bizarnosti, která však svou interpretační mnohoznačností vyznívá poněkud samoúčelně.

Hutné drama o desetileté holce s agresivními záchvaty vzteku, které se její vlastní matka bojí, a sociální zařízení si ji předávají jako Černého Petra. S přehledem nejukřičenější snímek roku, jenž obstojí i jako celovečerní reklama na antikoncepci, se skvělými herci a empatickým náhledem do starostí sociálních pracovníků, jejichž pocit bezvýchodnosti, ohrožení a neustálého teroru se zdařile přenáší i na diváky. Film exceluje v budování obav z dalšího hrdinčina záchvatu a nabízí řadu překvapivě mrazivých scén, ve své druhé polovině se však příliš dlouho motá v kruhu, mírně bezradný to trápení nějak uspokojivě ukončit.

To, co si všichni mysleli, že bude v Avengers: Endgame trvat ty tři hodiny, je ve skutečnosti hotový za dvacet minut a zahalený do totální deprese. Zbytek je heist komedie ve stylu Dannyho parťáci feat. Návrat do budoucnosti 2 feat. Big Lebowski pod taktovkou Marvelu v nejlepší formě a s epickým finále, jehož poslední čtvrthodinu fanoušci na tuty probrečí. Závěr jedné éry jak má být, i přes trochu matoucí hry s časovými paradoxy. Letos jsem každopádně spokojenější z kina ještě neodcházel.

Řbitov zviřátek je v minulém století zamrzlou a rutinně režírovanou přehlídkou vyčpělých prostředků, jimiž se tvůrci marně snaží diváka vyděsit, zlověstně se tvářícím kocourem počínaje a pohřebním průvodem dětí v karnevalových maskách konče. Oproti Kingově předloze jde o psychologicky velmi plochý a řídký horor, trpící absencí napětí, zakletý v opakujících se nočních můrách svých hrdinů, jednoduchých záhrobních motivech a obligátních lekačkách ze čtvrté cenové, realizovaných bez známky vynalézavosti. Od předchozí, třicet let staré adaptace, se to liší jen minimálně - sporadické změny v ději dávají tušit, že tvůrci se aspoň snažili nenatočit úplnou kopii, tím (a kvalitním obrazem a současnými herci) ale ta modernizace bohužel končí.

Výrazně nevyrovnaná černá komedie, režírovaná spíš jako seriózní sociální drama, v němž se realistická dramatická rovina střetává s rovinou humornou v disharmonickém nesouladu a obě se navzájem potlačují, místo toho, aby spolupracovaly a doplňovaly se. Komediální nadsázka je přitom to jediné, co film zachraňuje před osočením, že oslavováním postavy bývalé učitelky, stylizované do takřka westernové bojovnice za spravedlnost, která se s ilegálně získanou brokovnicí v ruce rozhodne ochránit chatařskou osadu před zlým mafiánem, v podstatě obhajuje prosazování cílů střelnými zbraněmi. Záměrem tvůrců pochopitelně nebylo nebádat lidi, aby si vzali pušku na každého, kdo jim vadí v cestě, jakákoli nenásilná řešení však zároveň prezentují jako neúčinná, což zanechává hořkou pachuť z neexistence východiska pro všechny, kdo se kdy ocitnou pod nespravedlivým útlakem bezcitných či zkorumpovaných mocnářů. I jako od reality odtržená bláznivá komedie o mstící se důchodkyni (což vážně není tento případ) působí Teroristka dietně a neintenzivně. Mimo jiné hlavní hrdinka ani nemá svůj pokus o vraždu dost promyšlený - snímek je totiž podřízen tomu, že jde o křehkou seniorku, která zbraň v životě nedržela, ani za mák se nesnaží hlídat si záda a její plán na zabití je amatérský a lajdácký, kvůli čemuž se vyvrcholení filmu nese v duchu spíše rozvážného improvizovaného vaření z vody. Zároveň jde o film, v němž se ženy nechávají sexuálně vydírat jak na běžícím pásu, a kde dostatečným trestem za smrt psa má být kopanec do rozkroku. Většina diváků se v tom ale pravděpodobně šťourat nebude, vystačí si s tím, že Iva Janžurová dobře hraje, a bude se smát tomu, jak míří na lidi s brokovnicí, kterou tahá v nákupní tašce na kolečkách spolu s formou na bábovku.

Viděna necenzurovaná verze 146 minut. Zábavný a překvapivě i dost vtipný film (pro otrlé a velmi specifické publikum) se spoustou spoře oděných dívek a démonů s chapadly. Celkově to působí jako ujetá porno verze Akiry obohacená o romantickou linii, odehrávající se na pozadí zvěstí o nekompromisním konci světa, včetně apokalyptického depresivního finále. Základ každopádně tvoří temná městská fantasy s epickým příběhem o sjednocování tří světů a o pátrání po Vyvoleném, přičemž krvavé bitky a explicitní erotika jsou nevídanou přidanou hodnotou.