Bubble74

Truffautův nejosobnější film, natočen krátce po jeho léčbě klinické deprese, která byla vyústěním velmi bolestného rozchodu s Catherine Deneuve. Svému hrdinovi Claudeovi vložil do úst slova, která pravděpodobně vystihují jeden z důvodů, proč tento další snímek podle Rochého novely vůbec vznikl. „Cítím úlevu. Když jsem knihu psal, byl jsem nešťastný. Teď se mi zdá, jako kdyby místo mne trpěly postavy příběhu.“ Každý emocionálně založený člověk, který někdy vášnivě miloval nebo si prošel krutými útrapami v nemoci zvané zlomené srdce, jeho vzkaz vyrozumí. Nádherný, esenciální film. Pro mě jeden z jeho nejlepších.

Pánové přiznejte si, že jak jde o ženský nebo nedejbože o city, tak jste neuvěřitelní slaboši. Truffaut, ač k této sortě populace sám náležel, tak se tohoto doznání nezdráhal. Hebká kůže je klasický manželský trojúhelník. Krásná manželka, ještě krásnější milenka, manžel rádoby chlapák, ale je jenom ubohý srab a dle mého názoru nádavkem slizoun. Co ale vybočuje od klasiky je nepřehlédnutelný fakt, že jejich milostný příběh je založen na tématu náhody s klíčovou otázkou co by (ne)bylo, kdyby...Je to Truffautův snímek s největší hloubkou kontextu, bez ironie, přímočarý, srozumitelný a s jemným citem pro filmové vyjádření.

Obezřetný a diskrétní portrét soužení jedné nadobro ztracené duše, jíž Truffaut s citem a bez přehnaného melodramatického srdcebolu vyjádřil svou náklonnost a porozumění. Ačkoliv se skutečná Adèle dožila úctyhodných 85 let, její psychický stav se již nikdy nezlepšil a sám Victor Hugo o své dceři napsal, že je „mrtvější, než mrtví“.

Hodně svérázná adaptace klasické tragédie čiší originalitou a to ani Kaurismäkiho odpůrci nemohou popřít. Jeho fanoušci si opět smlsnou na režisérově vynalézavosti. Finský Hamlet neusiluje o královský trůn, nýbrž o prezidentské křeslo rodinného koncernu a je to bezcharakterní, nadržený ničema. Shakespeare se pravděpodobně obrací v hrobě a literární konzervatisté zelenají vzteky. Tím se ale Kaurismäki netrápil, zůstal věrný své stylové absurditě, povolal dvorní herecký ansábl, tradičně šetřil s dialogy, nevynechal sarkasmus ani nevybíravou kritiku - v tomto případě je na paškálu kapitalismus - a samozřejmě jako ve všech jeho filmech se to neobejde bez přetékajících popelníků. Vidět či nevidět? Jednoznačně vidět.

Kaurismäki ve svém, po všech stránkách odvážném unikátu dokazuje, že k velkému kinu není třeba finančně náročných technických vymoženin. S patřičnou drzostí se vrací ke kinematografickým kořenům a zdárně používá všech klasických prvků němého filmu. Upouští jen od silných make-upů a přehnaných grimas. Obrazy, stylizace a pohyby vystihují všechno a předčí i prostý, melodramatický příběh a vsuvky s nápisy. Dlouhé dialogy beztak nebyly nikdy doménou jeho filmů. Mně se Kaurismäkiho lakonická filmařina velmi zamlouvá. Ani Juha není výjimkou. Ač nechybí pověstná ironie, tak na mě působí dojmem, že nemá v úmyslu zesměšnit němou éru, ale poklonit se tvůrcům této doby.

Ženská sice vydrží víc než člověk, ale co je moc, to je moc. A když dojde trpělivost finský ženský, pak neradno s ní popíjet…

Přesládlá agitka, která zasadila Amíkům před vstupem do války koncentrovanou dávku patriotismu. Mě bohužel John Doe nepřesvědčil tak jako jeho předchůdci. A to i přes mou slabost pro roztomilý kukuč Garyho Coopera i Caprovi idealistické vidiny. Sáhodlouhé moralizování a nemotorná propaganda obalená nuceným sentimentem postrádaly hlavu i patu a já postrádala to klasické Caprovské zahřátí u srdíčka. Prostý Pepík z davu bojuje svou dobrosrdečností proti nemilosrdnému buldozeru. V pořádku, to je osvědčený muster. Jenže to, co mi učarovalo v Mr. Deedsovi nebo v Mr. Smithovi zde vůbec nefungovalo. Chyběla lehkost a nadhled a scénář notně pokulhával. Chtělo to prostříhat a vyházet zbytečné scény. Nesmyslné fiktivní hrají baseballu v hotelovém pokoji mělo umožnit divákům, aby si odskočili na toaletu? Jiný význam této scény nenalézám. Především rozuzlení mohlo být duchaplnější. Srdceryvné breky Barbary Stanwyck potřebovaly přepsat, nejlépe vyškrtnout. Capra natočil pět závěrů, škoda, že vybral právě tento. Ostatní už horší být ani nemohly. I když on se vlastně ten konec hodí, protože působí stejně vyumělkovaně a nepřirozeně jako celý film.

Sexy Cooper, sexy Dietrich a síla jejich vzájemné chemie a šarmu je pro obě pohlaví skutečně neodolatelná, protože je navíc zvýrazněna patřičným nasnímáním. Pak už je příběh jen druhotná záležitost a i ten nechutně slušňácký konec je stravitelný.

Von Sternbergerova originální, pečlivě vytvořená atmosféra a jeho stejně důkladně promyšlené, smyslné záběry zobrazující bohyni Dietrich v tom nejerotičtějším světle. Díky tomu uvízlo Maroko v paměti diváků a nezapadlo úplně v plejádě tuctových romancí 30. let.

Miriam Hopkins mi připomínala Evu Nataši Gollové a tropila necudné hlouposti na jedné hodně zaprášené posteli. Rozpustilá americká konverzačka z 30. let.