Bubble74

Opomíjený, režisérský debut vystudované fotografky Agnès Vardy bývá označován (ne neprávem) jako impuls zrodu francouzské „Nouvelle Vague“. Tento netradiční polodokument ovšem vyniká především estetikou poetického neorealismu. Příběhová linie je v podstatě zanedbatelná. Dva nesouvisející děje, dokumentární a fiktivní, se nerušeně střídají až nenápadně splynou v jeden ucelený prvek. V středu zájmu je jedinečná práce s kamerou, která v každém přesně daném momentu zachytí tu nejvýstižnější rezonanci. Naprosto precizní, vizuální kompozice působí tak dodnes pozoruhodně a experimentální originalita je stále čitelná. Možná se na tom podílí i fakt, že film sestříhal později významný, progresivní režisér Alain Resnais.

Lidé si začnou vážit života teprve až když prozří svoji smrtelnost. Mladá, krásná a sebestředná Cleo prošla procesem uvědomění a vyrovnání během necelých dvou hodin a provedla nás přitom známými i neznámými kouty Paříže šedesátých let. Charakteristický reprezentant francouzské nové vlny navýsost uspokojil všechny mé vjemové smysly a závěrečné krátké, ale o to intenzivnější love-story něžně pohladilo moji duši.

U Mony převažovala touha po svobodě a nezávislosti nad pudem sebezáchovy. Věděla přesně co nechce a existence podle jejích lehkomyslných potřeb ji dovedla až k tragickému konci. Chladný a depresivní film, jenž mi dlouho zůstane v paměti i díky srdečně zábavné scéně s „pařící“, uhihňanou babčou. Toto uvolněné intermezzo prozářilo celkovou sklíčující atmosféru jak bengálské ohně.

Válka jako pouhý, škodolibý hon na člověka, který postrádá jakýkoliv smysl a pravidla. Kdo má zrovna navrch, ten mučí, ponižuje a zabíjí. Ale jen do té doby, než se situace obrátí a on sám musí vzít do zaječích. Kdo uteče, přežije. Pech jenom, že není kam utéct.

Čerstvě napadaný, bělounký sníh jako symbol počáteční nevinnosti. Idyla spojená s očekáváním lepší budoucnosti se však záhy rozplyne v sociální drama, které je stejně silné jako vůle Jihoitalů udržet svou rodinu za každou cenu pohromadě. Stůj co stůj. Láska, vlastní obětování, zrada ani smrt nesmí stát v jejich trnité cestě. Neboť rodinná soudržnost musí být nepoddajná a s její intenzitou svítá i nová naděje.

Grandiózní intro představuje Viscontiho velkou lásku – operu. Jeho první historický film pak vyniká především opulentními záběry, vyjadřující jeho vlastenectví. Léta páně 1866, severní Itálie se zdárně vymaňuje z rakouské nadvlády, pouze v Benátkách se ještě Habsburkové drží zuby nehty. Ve svém manželství znuděná italská hraběnka, doposud odhodlaná bojovnice proti znepřátelenému národu, propadne náhle kouzlu mladého, rakouského oficíra a vrhá se střemhlav do tohoto osudového vztahu a postupuje tak vstříc neodvratitelné zkáze. V této tragické figuře je nepřehlédnutelná paralela k Truffautově Adele H. V Senso mi však nijak neučaroval šarm hlavních představitelů a jejích neurotické přehrávání mě nechalo úplně v klidu. Což asi nebyl ten kýžený efekt.

Blaho rodinného krbu nadevše aneb jak se řeší nevěra s nejvybranějšími manýry. Chabrolova sarkastická lahůdka z jeho vrcholného tvůrčího období 60. – 70. let, kde opět zlomyslně pitvá povrchní charaktery buržoazní smetánky.

Ani za mák to není taková zoufalost, jak tu někteří popisují. Ocejchování horor i thriller by se však měla smazat. Ta trocha krve už dneska nikoho neporazí a v duchu těchto žánrů současný otrlý divák očekává něco zcela jiného. Výsledkem je pak automaticky znuděn a zklamán. Le Boucher je sice maličko časem zaprášené, přesto stále výborné, psychologické krimi. Simplistické vystavění zápletky a nulová nabídka potenciálních podezřelých mě donutily k závěru, že nemá smysl pátrat jako slečna Márplová, neboť o vrahovi není pochyb a ve hře je něco jiného. Psychologické vykreslení hlavních postav – dvou osamělých ztroskotanců, kteří se potkali, což se nemělo stát. Jejich břímě z minulosti jim nedovolily většího sblížení a sexuální frustrace pak spustila vražedný mechanismus - nevyzpytatelné zlo, které se probudilo nejen v jednom z nich...Nedivím se, že byl Hitchcock tímto filmem, obsahujícím řadu jeho vlastních, oblíbených motivů nadšen.

Hypnotická, unikátní vidina apokalypsy podle mýtických proroctví australských domorodců. „Sen je stínem něčeho skutečného.“

Podmanivá odysea s gradující výstavbou děje a důmyslnou dramaturgií barev. Wenders si nechává spoustu času s odkrýváním karet, aby pak připravil závěr, který nás smete neuvěřitelnou silou, zvlášť pokud vlastníme nějaké nezahojené rány...