Naranyan

Ovíněn, přesto píši.. Exploitation factor = 4/5, gore factor = 1/5, final point factor = 3/5, revenge factor = 4/5. Hlavní představitelka je vskutku sympatická a ve chvíli, kdy započné své vystoupení, opravdu ji fandíte na celé čáře a v mém osobním případě jsem si vychutnával vše, co přišlo, bez špetky "provinění", ale skutečného užívání si, co vymyslí. Snad úchylné, přesto úderné.

I když nerad, jednu hvězdičku navíc za neskutečně líbeznou, křehkou a smyslnou Lynn Collins. A tím končí pozitiva, které jsem ochoten a schopen na Wolverině vidět. Nejnže mi byl naprosto ukradený osud všech postav až na Lynn, ale vlastně mi bylo tak nějak ukradené celé dění. Efekty úplně špatné nejsou, námět také ne ale výsledek nudil a kvůli absenci humorných scén, nadsázkových nebo zkrátka takových, u kterých se člověk směje neví ani pořádně proč pak nelze mluvit ani o guilty pleasure. Nebýt všech ostatních X-menů, snad by i obecně měl Wolverine vyšší hodnocení, ale drtivá většina z nás má v paměti předešlý (né příběhově samozřejmě) svět X-menů plný řízné akce, nápaditosti a dobře konstruovaných postav + nelze samozřejmě zapomenout na faktor ohromně charizmatického Patricka Stewarta, který celou konstrukci vesmíru X-menů posunul do smysluplné roviny hodnou k zamyšlení. Řekněte mi, nad čím se chcete zamýšlet u Wolveriny ? Pokud jste se s X-meny ještě nesetkali, rozhodně doporučuji začít tímto a následně pokračovat ostatními díly.

Neudržel jsem se a prolétl komenty. Nevěříčně kroutím hlavou až do Enšpíglova. Začínal jsem si říkat, že budu jediný, kdo nejenže chce, ale skutečně viděl až filosofický rozměr filmu. V mnoha okamžicích jsem cítil nadsázku nejen v předimenzované vizuální stránce ale i přetavené akci s ostenativním slow-motion. Možná to tak sám Snyder nebral a chtěl vzbudit jiné pocity, ale to mě v téhle chvíli ani tak nezajímá. Už od začátku, stejně jako u některých jiných fantazy, svět Baby Doll ve všech podáních mi přirostl k srdci se vším, co k němu patří -> nepředstírané ale nadnesené strasti a slasti běžného života. Můžeme začít vést úvahy, nakolik je život každého jednoho z nás v určitých okamžicích přeneseně levelovitý a co všechno se odehrává v našich myslích, ty nejniternější tužby a boje. Konec filmu samozřejmě plná palba, kde se Zack s ničím nepáře a servíruje hodně tvrdé sousto. Je jedno, jestli jen po dobu sledování filmu, teď či pár dalších minut ve mě pocity zůstanou, ale každý okamžik, kdy místo tlachání, hledání smyslu života a usmíření se se smrtí dostanu chuť na - ALL WEAPONS YOU HAVE, FIGHT... Okamžik, a stál za to.

Filmy o delikátních záležitostech, těch nejsilnějších emocionálních životních zážitcích mají nelehkou úlohu hned ze startu. O to radostněji přivítám snímek, kterému se výše zmíněné úspěšně podaří. Tady v podstatě končí má vyjadřovací schopnost, zbytek by byl strojený promluv typu Vesmírná Odysea.

No co toto....Knižní předlohu neznám. Viděny první dva díly a jak jinak než absolutorium. Zapomeňte na korektnost žánru fantazy především v rukách USA. Vidím snad až smutný obraz skutečnosti ve všech svých konturách. Podobné vyznění bych opravdu nečekal, HBO mě zkrátka dostává do kolen. Jestli tohle démon jménem sledovanost nepošle do věčného zapomnění, začnu věřit v diváka, který neohrnuje nos nad netradičním pojetím žánrové tvorby.

Nechápu, kam mi zmizly mé staré komentáře. Teď se na film budu muset podívat znova. No tak či onak co si velmi dobře pamatuji (i když je to víc než rok zpátky) je opravdu kvalitní gore a atmosféra. A to jsou defacto klíčlové záležitosti, které na explotation/horor filmech hledám.

Kdo rád stručnější verzi, přeskočte text až k nápadně početnému nakupení hvězdiček..... Ještě než vůbec začnu něco vypouštět z "úst", dovolím si jednu poznámku spíše osobního charakteru nežli souvisejícího s hodnocením. Jestli někdy nabydu dojmu (sám!), že jsem Odysseu uchopil nejen za špatný konec, ale vůbec nepochopil či svým způsobem zprznil myšlenkové pochody, jenž by jinak měly vyvolávat až filosofické úvahy, dojde buď ke značné změně hodnocení, komentáře nebo výmazu (hodnocení nebo komentáře) s výjimkou právě tohoto úvodního sdělení. Protože v žádném případě nepatřím mezi /bohem?/ osoby obdařené nadprůměrným intelektem ani jinak filmově vzdělané (či bohatě sečtělé), nezbývá než dovolit si přemýšlet třeba i způsobem sklízejícím posměch. ******* Osobně mě s přehledem nejvíce vzala poslední část filmu. Fér by ale nejspíše bylo začít popořadě od počátku. Ačkoli vážnou hudbu rád poslouchám a Star Wars i staršího data hltal doušky plnými, zde ani jeden z oněch dvou aspektů nepatří mezi kulervoucí. Kombinace je to nejspíše originální a velmi zajímavá, pravdou ale zůstává, že vyjádřím-li svůj názor bez bázně a hany, u prvních fází filmu jsem si s navozením meditativní nálady musel pomáhat vydatně sám. Naštěstí úspěšně. Kubrikův miniaturistický fetiš dovedený k dokonalosti zaslouží mnoho obdivu, obzvláště uvážím-li datum vzniku. Neodpustím si zde jeden rýpanec. Tak jak efekty perfektně fungují většinu filmu, musím zmínit značnou rozmrzelost ze záběrů, na nichž už je "stařinka" patrná a vyhnout se jim, rozhodně bych se nezlobil. Zabolelo a né málo. Přesto vizuální stránka dokáže uchvátit ještě i dnes a mnoho okamžiků se vám zcela jistě bude tajit dech. Neodvratně se blížím k tomu, na co nejspíše nejeden horlivý fanoušek či kritik, filosof či znalec čekají nejdychtivěji. Jak na mě Odyssea zapůsobila, v čem vidím její poslání ? Nejsem si jist, jestli brát záběr po záběru, jednotlivé části, celek, a tak to vezmu po svém nehledě na případné typické zvyklosti. Rád zapomínám, co přesně chtěl básník říci a i když to pro mě někdy může být zábavné srovnání, nerad stavím vzdušné zámky na prohlašování více či méně očekávaného. Při sledování už od začátku mi hlavou probíhalo mnoho myšlenek a především těch z kategorie vznešeně nazývané „existenciální“. Monolit vržený mezi předchůdce lidské civilizace zcela jistě mohl skrývat bohatou symboliku, nicméně zrovna tou se mé myšlenkové pochody neubíraly. Co skutečně odstartovalo vývoj lidstva ? Je v tomto ohledu Odyssa tak moc sci-fi ? To by už bylo na příliš rozsáhlé debaty. Přesto nadešel den, kdy bylo uchopeno, zapáleno, pochopeno a nastartoval se proces, který vytvořil to nejúžasnější i nejstrašnější na planetě Zemi – člověka. Ambivalentní vztah univerza k člověku z pohledu Kubrika mi ladně vyplynul ne v podobě souboje o vodu či prvního masa v ústech, ale drcení lebky zdechliny kostí. Ať už monolit byl spouštěčem či pouhým pozorovatelem a zapisovatelem, představuje, co vždy trápilo nejen myslícího člověka, ale celou zemskou přírodu – něco nového tam, kde jsme dosud vše dobře znali. A hlavně záležitost nejtypičtější už jen pro člověka – až chorobnou touhu poznávat pramenící v možná jednou sebedestruktivní výsledek bádání. Je to špatné ? To netvrdím a i když tato myšlenka provází celý film, neřekl bych, že by Kubrik vynášel kategorické soudy, jako spíš určité představy rizik promítající se v Hala 9000 ale započaté a překonané už od pradávna. Které „střetnutí“ s monolitem bude pro člověka tím posledním a jestli vůbec kdy posledním ? Smějte se, ale právě to je jedna z mých hlavních myšlenek. Rovnou přejdu k závěrečné části, která mě dokázala dokonale odvařit, jak jinak při mém snadném opojení netradiční vizuální stránkou, v opětovné přemýšlení nad smyslem života vůbec. *********************************************** Cesta vykonaná Davem vedla do jeho mysli, skrz vesmír k jeho počátku či snad do „jiných dimenzí“ ? Snad po vzoru kvantové mechaniky (čemuž se teď sám musím smát) byl pro mě výletem právě a přesně skrz to všechno současně. Mysl člověka, nezměrnost univerza a jeho „bytí“ jedno jsou a neoddělitelně patří k sobě. Když zemřeme, vše pro nás přestane existovat a tak postrádá dále smysl stejně jako tvoří všechen, pokud se o těchto věcech právě bavíme a vesmír „tvoříme“. Setkání v místnosti sám se sebou uzavřen svou touhou poznat, skrz čas sobě vlastní až k zárodku velkém jako Země sama, protože každý z nás je právě tak velký jako Země či vesmír, dotváří právě onu symboliku, která mě v tuto chvíli donutila dát plné hodnocení. Stejně jako sklenice svržená ze stolu se všichni řítíme napospas vesmíru nehledě na vlastní míru vědění a uvědomění neodvratného konce k jedinému, co má právě teď smysl. Žít, přemýšlet a poznávat tak, jak je nám přáno a dáno. Nemá pravdu ten, kdo ví více, kdo je inteligentnější, ale ten, kdo je smířen sám se sebou a svou cestou taková jaká je nehledě na skutečnost, jenž naším očím může být v prazákladu poznání všehomíra skrytá.

Další ze sbírky mých dětských milovaností. Oko uklouzlo a všiml jsem si pár reakcí, srovnávajících RR s Kačery, Gumídky a místo původně plánovaných invektiv na adresy zmíněných jen prostě dodám, že mě nikdy ani trochu nenapadlo takhle srovnávat mezi sebou záležitosti ze "zlatého fondu mého dětství".

Zde nemám vlastně ani moc co řici. Viděl jsem to mnohokrát, ale jako velmi malý klučina, takže si to pamatuji jen velmi matně, nicméně jedno vím velmi dobře, zbožňoval jsem Záhadu hlavolamu. Až případně jednou budu mít děti, tohle jim určitě rád pustím.

Pal čert pár nepřesností. Lepší vědět něco než nic a nenásliných způsobů jak zaujmout malé děti a něco je krapet přiučit je velmi velmi málo a Byl jednou jeden je jedním z nich. Víte, můžete nadávat, proč sakra cpát už malým dětem do hlavy něco, co není zcela "košér". Já mám na to velmi prostou odpověď. Hlavně ať dětský mozek pracuje s poznatky, vědomostni, NĚJAK, libovolně jak, hlavně ať se něco děje (samozřejmě to nemyslím ad absurdum tedy že bychom cpali dětem do hlavy vyložené kraviny, což se zde rozhodně neděje). Dopřesnění či korekce nabytých vědomostí v budoucnu je nabíledni.