TroiMae

Make it so.

Svého času fenomenální seriál mého dětství, ale nostalgie nestačí na to, aby obstál v čase. Možná knižní předloha, původně trilogie. Ale sága dnes působí moc „televizně“, když hlavní hrdinka, se kterou trávíme roky od jejích –náct do středního věku, se nezmění, ani co do charakteru, ani co do účesu (snad od předposledního dílu si vlasy, většinou, svazuje).

Říkám to pořád, Channel Zero a American Horror Story je jako HBO a Hallmark. Škoda, že Channel Zero zařízli. Zatímco AHS generuje další a další řady.

Tenhle kousek z rodiny bláznivých komedií mně dosud minul, což je škoda, protože nápady má opravdu super bláznivé a svého času bych ho ocenil víc.

Koukám dle anotace od HBO, že je ve zvyku nebinární osoby přechylovat, such fun :)

I když bych tuhle řadu jinak raději vynechal, stálo za to téma nerovných sexuálních vztahů vyučujících a studujících. A pak HIV. Těžko si vybavit seriál, kde by byly postavy (různého genderu) žijící s HIV.

Viděl jsem nesčetně představení Cirque du Soleil a tohle funguje nejlépe, a to i na obrazovce. Klasika. Vintage. i příběh provázející představením je rozpoznatelný a lze se s ním ztotožnit. Místo opulentní výpravy a extatických kostýmů se představení z 90. let soustředí na precizní a dechberoucí výkony. Např. číslo Socha mi přijde jako nejpůsobivější provedení silového vystoupení. Minimalizmus a jeho a její pomalé pohyby obou vytvářejí dojem kolosální majestátnosti.

Na základě recenzí jsem měl obavy, ale jsem naprosto spokojený, jak s nápadem sérii rozdělit, tak z obou dílů (kdy i druhá část byla vlastně rozdělená). Série s upíry byla originální a kazí ji jen poslední díl. Kdyby skončila předposledním dílem s otevřenějším koncem, bylo by to důstojné. Druhá část má velmi malé hodnocení, ale zaujalo mě to, na rozdíl od takové Freak Show, kde jsem se k smrti akorát tak nudil. Vintage vizuál 50. let a umné spojení tradičních konspiračních teorií o mimozemšťanech funguje lépe, než v Aktech X.

Fotografie a záběry se opakují, nejvíc je otravné, když se několikrát opakují promluvy. Minimálně o čtvrt hodiny ten film mohl být kratší. Navíc jsem měl pocit, že to je celé chronologicky poskládané poněkud hala bala.

Pěkný a atmosférický film, ale předchozí dva filmy (Sestry Brontëovy z r. 1979 a především Očím skryté z r. 2016) my přišly nějak výživnější, možná jen proto, že už je znám… Emily se zaměřuje intenzivně na… Emily a její vztah s novým otcovým kaplanem Williamem Weightmanem, který byl prakticky členem rodiny. Nutno podotknout, že tento vztah je zcela fiktivní a pokud nějaká sestra s ním měla alespoň platonický vztah, byla to nejmladší Anne. A to u ní, ne Emily, se pohledný kaplan odráží v jejím díle, Agnes Grey, kdy hlavní hrdinku kaplan podnítí k novému zájmu o psaní poezie. A to Anne mu vzdá hold ve své básni po jeho smrti na choleru. Žel ve filmu Anne je jen pátým šestým kolem u vozu a všechny reálie byly inspirací pro imaginaci života Emily a její tvorby Na Větrné hůrce. Očím skryté autentičtěji zobrazí život tří sester a jejich bratra, to, jak psaly svá díla a marně se je snažily publikovat. A když je publikovaly, bylo to pod mužskými pseudonymy (na rozdíl od filmu Emily za svého života své jméno na titulní straně Na Větrné hůrce nikdy neuvidí). Film je spíš fantazijní etudou se skvělým soundtrackem.