TroiMae

Pravda bolí, ale lze se pak vyléčit. Lež je jako jed. Může být i sladký, ale pomalu tráví. Nejhorší je, že člověk neví, proč mu je špatně. A nemůže tedy ani najít lék. Francis pomalu tráví svou matku, protože ji milosrdnými lžemi drží v pekle otázek, na které nenajde odpovědi. Tom má zřejmě Stockholmský syndrom. A Francis nikoho nemá proto, že je manipulativní a násilný. A zřejmě to ani netuší. Že čím víc, se bude snažit věci a lidi kontrolovat, tím víc mu budou vyklouzávat z rukou, a jednou mu to všechno možná vybuchne do obličeje jako papiňák, co se snaží držet holýma rukama. A já mám lepší věci na práci, než aby mi ho bylo líto.

The Gravity of Love. Tak jako soundtrack je to dobý :o) Jinak je tam na mě ve vesmíru moc lidí, mužů a žen. Si vystačím jen se Sandrou Bullock, nebo Jodie Foster :) Alena Prokopová: „Přestože se nejčastěji věnuje sci-fi, zájem o individuální vnímání časoprostoru přibližuje jeho díla psychologickému žánru. Ze všech členů posádky divákovi nepřiroste k srdci ani tak Cooper či vědkyně Brandová v podání rozkošné Anne Hathawayové, jako spíš sarkastický, nehumanoidní robot TARS.“ Teď ještě, aby Anne Hathaway na poslední planetě pěstovala růže… A je tu moderní zpracování Malého prince :) Ztroskotání pilota v úvodu, vyprávění o putování po hvězdách…

Píšu podle živého představení (2010) a můj dojem vystihuje přirovnání ke školnímu představení, kde je zábavnou, hravou a poutavou formou puberťákům sdělováno něco jednoduchého a výchovného. Jakoby výprava vítězila nad obsahem. Scéna se mění co pět minut a jevištní technici jsou tak chvílemi doslova součástí představení. Oželel bych všechen ten oheň, vodu, kouř a pyrotechnické efekty střídající sdělení typu „pozor milé dámy na hry s tarotami“ nebo Eliščino: „Je toho za jednu noc na mě trochu moc.“ (Na to, že Eliška je hlavní postavou v muzikálu, toho na rozdíl od Anežky moc – zásadního – nezazpívá.) Když Anežka zpívá „Věřím, tedy padám“, jakoby nestačila slova písně a výkon zpěvačky (mě tedy ano). Jiřík ze zákulisí přiveze velké dřevěné schodiště, Anežka na něj během zpěvu vystoupá, on ji párkrát otočí a ona pak sejde dolů… Je to jen na (ne že nezajímavý) efekt nebo je za tím ono hluboké sdělení? To samé se totiž děje předtím Eliščce v „Magické noci“ (Eliška - viz výše - nezpívá a je jen vystrašená). Je chvíli zavěšena v síti a párkrát se zhoupne skoro nad publikem. Zajímavé, ale Tina Turner na plošině nad diváky to není. Uznávám, že pointa je zajímavá… ale není to poprvé, co takovou vidím. Především ji ale překryje polopatické vysvětlování předchozího děje ve stylu Sherlocka Holmese, kdy se dozvíme, kdo byl kdo. A není to první shrnutí v ději. Někdo kdysi řekl, že „pointa zabíjí báseň“. Jak píše v komentáři Cassandra, pointa opravdu „likviduje jakoukoliv nelogičnost předchozího děje“, ale obávám se, že nejen ji. Chcete vědět, jestli „si řekli to kouzlo“? To si piště, že se to dozvíte. Nevím, proč se to jmenuje Tajemství, vše je nejen vysvětleno ale několikrát polopaticky zopakováno. Přitom jsem se (asi ve svém věku) nic nového nedozvěděl („doba je uspěchaná, povrchní…“ - mimochodem proč to svádět na dobu, není to o lidech?). A zásadní pravdu o černém mraku, slunci za ním a pomíjivé iluzi duhy jsem pochopil hned napoprvé, nemusela mi být ještě dvakrát opakována. Mám pocit, že kdo trochu vnímá život, tak to vše už ví, kdo nevnímá, tomu edukativní muzikál moc nepomůže (ale pokud je cílovou skupinou omladina, budiž). Daniel Landa: "Tajemství je samozřejmě dál než Krysař. Ten byl mým prvním dílem. Nic z toho, čeho bych se dneska v Krysaři nedopustil, v Tajemství není. Píšu ho poučenější…“ Já nevím, v čem je Tajemství dál než Krysař, na mě prostě nepůsobí poučenější, ale poučnější, přesněji poučující. Kdybych na muzikálu nebyl v divadle ale v klidu a teple domova, možná bych nebyl tak náročný. Ale i tak si doma příště pustím zase Krysaře, protože „dětská láska je čistá“ (Tajemství) a "přeju si barevný duhový klid" (Krysař). ;-)

I ženy, i muži... mají své dny. Příběhy obyčejného násilí. Dokud nás smrt nerozdělí...

Mně se to prostě líbilo. Dokonce víc, než "Ta zvláštní láska". Navíc jsem poznal dubléry, takže jsem si řekl, že snad nějaký filmový postřeh mám :) Nepřišlo mi to naturalistické/explicitní, ale naturistické/přirozené. AUTENTICKÉ Při těch barvách a otevřenosti je ten film vlastně minimalistický. Zachycení atmosféry dokonalé. Zvlášť pro toho, komu jsou reálie aspoň trochu známé. Sex mě rozhodně nerušil, přišel mi přirozený. Ne že bych se toho všeho chtěl účastnit. Nechci mít další trauma z dětství :) Na jednu stranu kouzelné, uvolněné… na druhou stranu odosobněné – komicky až děsivě, jak je komu libo. A kdo je schopný vidět přesah, tak si film užije. Nejděsivější je zdravé rozhořčení inspektora, nad tím, jak někoho "z nich" zabijí, a nikdo si ani nevšimne… Vzpomněl jsem si na Cizince Alberta Camuse.

Nebýt posledních pár minut, bylo by to klidně i na 4*. Ale tohle se odpustit nedá.

Rodiny... a hrdinové… mají různé tvary a velikosti… dokonce obdélníkové. Příběh o tom, jak se škatuláci vyoutovali. Get out of the closet… I mean boxes! Winnie Portley-Rind sice chyběly potoky krve a hory kostí, ale nechyběla dost gore mluva, upalování dětí, skupinové… aktivity nahých škatuláků, nebo bombastická sebevražda kouskem sýra. Travesty included… A přitom to bylo letos již druhé autentické, ač groteskní podobenství o rodinách a odlišnostech… A děckám se to líbí, protože tomu rozumějí nejlíp. A nechybí vymazlená před titulková scéna s existenciálním přesahem...

Jsem byl nějak skeptický a po první půl hodině jsem sice netrpěl, ale že by mě to bavilo… Ale některé léky se začnou uvolňovat až později. A Jude Law zabírá. A přitom taková blbost… :)

Lepší, než jsme doufali. Slepené teenagerovské klišé, ale bodlo. Staré pravdy nerezaví. Poznával jsem v tom naši společnost i partnerský vztah, ve kterém jsem dosud žil. Fungoval bezvadně, ale našel jsem odvahu přestat si brát léky a vrátit se ke vzpomínkám a emocím v plné jejich bolestné kráse aspoň sám, když už jsem po jedenácti letech vzdal to, že bych k tomu přesvědčil i partnera. Celkově mě ta společnost bavila. Hlavně mě potěšilo, že i ve společnosti, kde už vyhynuli sloni a ostatní zvířata, i láska, moje drahá heteronormativita neskoná… ona pekla hrůzy slavně překoná! Trochu i nám ukazovala, že možná císař je nahý. Ty jsi rodička, ty pečovatelka… Rodičovství bez spojení s geny, ale podle přiřazení, bylo až inspirací do budoucna… Family of choice dovedené k preciznosti. A jako feministu mě potěšilo, že společenství vede předsedkyně. Jodie Foster z Elysia vystřídala Mery Streep. Ano… vedle těchto reminiscencí Zapomnění (ale aby to bylo mládeži přístupno, tak neustálé koupání bylo jen v oblečení, o tom ještě níže), Hobit (ten "sníh na Sahaře" zaskočil nejen mě, ale naprosto ne filmového kluka s dítětem). Na rozdíl od Twilight ságy se zde ale hlavní hrdina neproducíroval polonahý, ale asi kvůli přístupnosti jen každou chvíli promočený. Rafinovanou částí městečka Pleasantville (ha, další reminiscence) je zákoutí živého plotu, do kterého se vstupuje jen skrze vchod s vodopádem. Nemá to jinou funkci a kromě tří hlavních hrdinů tam nikdo nechodí. Jo, samozřejmě, voda jsou emoce! Nevím, jestli stvůrci byli vážně tak rafinovaní, nebo jsem tak bystrej a vidím trávu růst. Asi bych si měl zase dát svou ranní erekci… pardon injekci. PS: The Truth is Out There. PPS: Piano.

Neuvěřitelně nudné. I když přiznávám, že mám od Williama Shatnera odstup, protože ho z nějakého důvodu považuji za hetero/sexistického člověka, co nevyrostl ze šedesátých let. A vlastně tímto natočil dokument hlavě o sobě :o)