TroiMae

Krátké, roztomilé, korejské, edukativní, romantické, hudební... korejské. http://www.youtube.com/watch?v=6Cgd2k1exeE

Hádám, že Dubaj je tak krásné místo hlavně na obrazovce. V realitě život v poušti, v okázalém luxusu, ve městě, kde je přes den 40 stupňů, může být docela i peklem.

Jeden Rónin vládne všem, Jeden jim všem káže, Jeden všechny přivede, do temnoty sváže... Půlčík a Sam Uraj putují po Východozemi. Musí nejprve získat zbraně od lesních elfů a na konci nechybí ani dráček Šmáček...

Nejsem si jistý, zda "Seznam vyřazených" je zrovna to, co tvůrci názvem "The Out List" mysleli, byť mnozí z účinkujících si to v životě opravdu zažili. Taky ve mně hrklo, když hned v úvodu, když prakticky ve druhé větě Neil Patrick Harris říká, že se v dětství "necítil ve vlastní kůži (což je obrat používaný i v češtině), ale v překladu "se necítil ve svém pohlaví". Ale jinak byl překlad v pořádku, dokonce genderqueer zaznělo. A tak s úsměvem beru i to, že slovo "pussy" od Wandy Sykes je přeloženo jako "žena". :o)

S tímto filmem se to má jako s oním pověstným jablkem – nablýskaná forma skýtající jedovatý obsah. Pohádkový svět, ve kterém si princ dobírá trpaslíky, ale na ty nic neplatí, až dokud se princ neuchýlí k homofobní narážce, že to jsou hošani. Dají mu co proto, svléknout ho a svážou k odstrojenému sluhovy a pověsí hlavou dolů. Dle slov prince se o tomto ponížení nemá nikdo dozvědět. Ani královna, která jako pleťovou masku používá trus ptáků, kteří zřejmě mají průjem. Ani sluha, kterého za trest promění ve švába a ten se v této podobě dočká toho, že se na něm ukojí kobylka. Kdyby to bylo alespoň infantilní, ale tohle je pro mě úplně jiná kategorie. A závěrečná písnička tomu jen dodá korunu. Režisér Singh má fantazii, ale ta je prázdná. Jakoby vše řekl Celou a všechny další filmy jsou pěkné, ale zbytečné. Včetně Pádu (pokud to nemá být odkaz Prozřetelnosti právě pro jeho tvorbu), který byl pro mě vizuálně opulentní ale nakonec nudný slepenec. Sněhurka je opravdu jako ono jablko. Otravný film.

http://www.youtube.com/watch?v=GDaXTvsORoA&list=PLSubrcuqT4XZalbXkJjno_UDmcEWaM7gx

Dressed to be killed - Spousta lidí má obavy o Brandona, místo toho, aby měli obavy z něj. Je to tím, že Brandon zapadá do systému, ze kterého bychom měli mít obavy. Učitelka se rozplývá nad tím, jaké má Brandon výtvarné nadání, když do svého sešitu pečlivě vykresluje hákové kříže a značky SS, jaký má zájem o historii, když je tak posedlý Hitlerem a nacismem. Pro danou učitelku byly hajlující děti něčím přirozeným a nevinným. Obhájkyně Brandona si na vnitřní stranu zápěstí nechala vytetovat "Zachraňme Brandona". To porotkyně a porotci z prvního soudního procesu v televizi hrdě ukazují své náramky na rukou se stejným heslem. Forenzní psycholog fatálně prohodí role oběti a agresora. Podle něj to byl Larry, kdo se dopouštěl extrémní sexuální šikany na Brandonovi. Brandon tento problém vlastně jen chtěl řešit. Dokonce Brandona líčí, jaký vnitřní boj musel svádět, když šel do školy se zbraní a rozmýšlel se, zda to má udělat. Ale Larry zasadil poslední ránu tím, že si začal říkat dívčím jménem. To už Brandon neměl na vybranou. A takový postoj má i škola, která se cítí obětí Larryho, ne Brandona. To Larry porušil řád. Ne ten školní (make-up nebyl zakázán pro studentky, a dle přijatého zákona byla zakázána genderová diskriminace, Larry tedy mohl make-up mít). Odlišoval se, a to byla chyba. Ne nesnášenlivost okolí. Nikdo se neptá, proč to, že je něco spojováno se ženami (podpatky, make-up, dívčí jméno), je natolik ohrožující, že je to pro někoho šikana. Litují Brandona… který během vyučování ve své školní třídě v počítačové učebně zastřelil svého spolužáka zezadu jednou ranou do hlavy kvůli vyznání lásky.

Přepálené. Mám rád kýč, ale tohle je koncert emocí, kde je hudba tak nahlas, že z ní zbyde jen hluk. V sedmdesátých letech je dítě s Downovým syndromem raději dáno do ústavní péče a pak zpět matce závislé na drogách, než aby zůstalo u pěstouna, který se o něj s partnerem stará. To proto, že pěstoun si na Halloween vzal ženské šaty (takže Divadlo Járy Cimrmana by na pěstounství šanci nemělo) a proto, že dané dítě si stále hraje s panenkou (což je pro všechny v soudní síni u dítěte nepřekonatelný neúspěch výchovy, pěstoun se dokonce rozpláče). Tragédie se nevříti na plátno jako nahá Miley Cyrus na bourací kouli, ale spíše s očekávatelnou účelovostí vypočítavého klišé. Pro našeho právníka "Atticuse Finche" (Jako zabít ptáčka) to vytvoří morální loužičku, ve které stihne ještě před závěrečnými titulky systematicky všem zodpovědným osobám vymáchat čumák. (Charles Bronson s Přáním zabít by je rovnou zabíjel). Tím bajka končí. A protože tam byla papírová zem, propadli se ze sedmdesátých let až sem.

Tears in heaven... Nicméně co já vím z YouTube, je na ISS při průlezu do Sojuzu mnohem mnohem méně místa. Vždycky jsem se divil, že se tam vůbec protáhnou :o)

Funny at last. And pleasant. Moderátor byl mile vtipný, vtipný byl nápad s guerillovým moderováním (zapojit předchozí moderátory/y), vtipní byli předávající i držitelé a držitelky cen. Fenomenální děkovačka Merritt Wever ("Díky, díky… víte… už musím jít.") a Michaela Douglase za Liberace! (na Matta Damona v první řadě: "To je práce pro dvě ruce, chceš vršek, nebo spodek?")