Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Komédia
  • Dráma
  • Akčný
  • Dobrodružný
  • Dokumentárny

Recenzie (1 549)

plagát

Spartakus (2010) (seriál) 

Blood and Sand začíná jako laciné historické béčko. Zmateně se intrikuje, nechybí velká láska a kupa nespravedlnosti. S postupem času se však ukáže, že seriál nabízí více než jen možnost ukojení základních lidských pudů (nadrženost a nasranost) a rozjede několik příběhových linií, které fungují samostatně a navíc se časem protínají v pamětihodných okamžicích. Zdání tedy klame, první série je chytřejší než její cílový divák (buran od pásu posrávaný nadřízenými a bez pravidelného sexu), kterému k uspokojení stačí prvoplánové trademarky seriálu (neustálé šukání a smrt utlačovatelů). Přitom hlavní síla seriálu je úplně někde jinde. Postupné přiblížení Crixe, hlavního oponenta Spartaca, divákovi přes jeho vlastní problémy a vztah s éterickou Naevií, to je skutečná genialita tvůrců. Jejich rivalita a souboje jsou pak pro diváka neskutečnou hrou nervů, protože fandí vlastně oběma. Dalším překvapením jsou nečekaně chytré twisty, slizký Batiatus a jeho hra na všechny strany a samozřejmě souboje v aréně, které mají vždy hutnou atmosféru. Velkou slabinou je však účast Lucy Lawless, která je definitivně tou nejtragičtější seriálovou herečkou. Vengeance doplácí na dvě vynucená přeobsazení postav. V případě Spartaca sice našli typově podobného herce, bohužel má oproti původnímu tak poloviční charisma Jeho aura vůdce, který povstal v aréně z písku a krve je pryč. Whietfielda je velká škoda. Přeobsazení postavy Naevie (V dnešní době peníze? WTF!) je však větším průserem. Z jemné víly je najednou vykulené strašidlo s agresivním vystupováním a chutí po krvi, což její odvlečení od Batiata skutečně neobhájí. Od narození byla otrok. Tomu se nedá říkat vývoj, ale změna charakteru. Tím padá i síla jejího vztahu s Crixem, který vlastně rozjíždí celou sérii. Nadměrné množství záporných postav také ničemu nepomáhá. Všichni jdou po všech a na konci na to většina dojede. A co jako? Úplně největším kiksem jsou anonymní souboje v aréně dělané jen na efekt. Koho to zajímá? Útěk z Capuy do volného prostoru tomu také nepřidává, tzv. syndrom 2. série Prison Break. Stísněnost totiž dělá atmosféru. Navíc finále nesahá tomu prvnímu ani po kotníky. War of Damned přináší lehké oživení v podobě lepších soupeřů v podobě Crassa a Caesara a také konečně pořádnou nymfu v postavě Kore. Gannicus definitivně zastiňuje Spartaca a z Naevie je už úplně někdo jiný. Souboje proti desetinásobné přesile s maximálně jedním škrábnutím jsou sice hnané až na samotnou hranici uvěřitelnosti, ale co se týče emotivnosti pořád fungují. S blížícím se koncem se série vrací ke kořenům a slušně graduje v trpký konec, který paradoxně navozuje přesně ty pocity, které se mu celou dobu dařilo krotit. Otázkou zůstává, o kolik by byl seriál lepší s Whitfieldem, původní Naevií a možná důstojnějším koncem pro některé postavy. Každopádně pro současné obyvatele Říma to musí být peklo. 1. série: 75%, 2. série: 55%, 3. série: 65%.

plagát

Bony a klid 2 (2014) 

Jednička se pro mě stala kultem, i když jsem ji viděl teprve nedávno, takže nemám potřebu další Bínyho trampoty splachovat do odpadu. Pravda, Olmer je evidentně docela senilní a hlavně ho brutálně sere současná společnost, takže po více než deseti letech, kdy ho nepustili dál než do televize, vylezl z nory a natočil film, kterým tu nasranost mohl ze sebe konečně vyventilovat. Jeho styl je nečekaně hravý a v rámci české chcípácké tvorby působí dokonce moderněji než někteří jeho o dost mladší kolegové. Bohužel vyprávění je hrozně zkratkovité a zmatené. Vztahy mezi postavami nedotažené a jejich motivace nijak nevznikají, ony prostě najednou přijdou. Odkazy a prostřihy na jedničku vůbec nevadí, přicházejí ve vhodnou dobu a částečně kompenzují nedotažený scénář. Největší zápor je účast neherců a rádoby herců (Jeníková, Chytrová, Kopečný). Nedorost má sice pořád slušné charisma, ale působí zbytečně divadelně. To Skamene si svou životní roli užívá. Možná to bude i tím, že s ní má hodně společného.

plagát

Frajeri vo Vegas (2013) 

Nečekal jsem, že se mi něco takového bude líbit. Přeci jen mám před sebou o trošku více let než Brooklynská čtyřka (alespoň doufám, kurva!), takže nejsem úplně cílovka, jenže tak nadupaná sestava by utáhla sebevětší šmíru. Pohled na vetché staříky, kterým ještě před pár lety klečel u kolen celý Hollywood, a kteří tady teď vzpomínají na mládí a s lehkým sentimentem pozorují moderní svět kolem, na mě zapůsobil. Tady se podle mě také nachází hlavní důvod mnoha nízkých hodnocení, za kterými stojí fakt, že při pohledu na tyto legendy některým divákům nenaskočí jejich zlatá éra, ale jsou to pro ně pouze ti "známí herci ze starých filmů", které už generace odkojená Efronem a Tatumem samozřejmě nevyhledává. Navíc mě ještě pobavily místní vzdechy nad neumětelstvím Turteltauba a také nad tím, že pořád ještě točí. Ano, není to žádný režisérský génius, ale pro ty pomalejší, kteří to nepobrali z jeho jména, tady mám překvapivou pointu. Je to žid a ti si mohou v Hollywoodu dělat, co chtějí. Pro ty úplně nejpomalejší: mají hrozně moc peněz, takže je stejně nikdo nezastaví. PS: Závěr textu by byl xenofobní pouze v případě, že bych napsal slovo žid s velkým ž, jako to psali nacisti. PPS: Máte pravdu, je to xenofobní jako prase.

plagát

Akty X: Chcem uveriť (2008) 

První film patří k vrcholům celého fenoménu. Ten druhý budou schopni částečně ocenit pouze fanoušci seriálu, kteří s Mulderem a Scullyovou ušli celých devět let. Mezi ně patřím i já, takže proto dávám relativně slušné hodnocení. Jedná se o průměrnou epizodu roztaženou na celovečerní stopáž, kde na rozdíl od prvního filmu není vidět větší rozpočet. Vyšetřování není ničím zajímavé. Bylo mi jasné, že k závěru přijde nějaký twist, kterým si tvůrčí duo ospravedlnilo realizaci filmu a on skutečně přišel, ale byl tak marný, že už pár hodin po projekci nejsem schopný popsat jeho podstatu. Potěší tak pouze několik odkazů na seriál, lehké rozvinutí vztahu ústřední dvojice a vlastně i ten nezaměnitelný X-Files humor (Bush!), což je ale na reinkarnaci legendy přeci jen málo. Při spekulacích o třetím filmu mi není úplně dobře.

plagát

10 pravidiel ako zbaliť dievča (2014) 

Na Janáka až příliš dospělé a nebýt soundtracku tak ho v tom snad ani nepoznám, ale to nic nemění na tom, že pořád umí a v rámci zatuchlého českého rybníčku jde o sázku na jistotu. Nikdy jsem neměl potřebu hanit jeho tvorbu, protože byla vždy jasně cílená na určitou generaci, u které taky uspěla a bylo tedy směšné sledovat utahaný fotry o rodin, když byli rozhořčeni nad jeho filmy pro teens, případně pro huliče, což je kategorie, do které částečně pasuje i tento kousek. Ale opakuji, ta dospělost tam je cítit a to jen dokazuje, že Janák není úplný střevo jako většina jeho konkurence. Ironií zůstává fakt, že z Janákových kinohitů mi přijde jasně nejslabší, ale mainstream ho nemá potřebu tolik hanit. Příště bych radil bez těch postsynchronů, Karle. Nebo to alespoň nenech dělat Trošku. To bude ten důvod, proč to máš všude rozhozený o dvě vteřiny ne?

plagát

Na hrane zajtrajška (2014) 

Vykrádá to snad tucet filmů najednou, takže každá druhá scéna vám evokuje originály, ve kterých jste to už viděli. To má být zase nějaký sen současných diváků nebo co? Samozřejmě nejsem sám, kdo si toho všiml, takže mnoho komentujících vypisuje seznam filmů, které byly potřeba k tomuto slepenci a většina komentářů je tak znovu na jedno brdo. No nic. Spíše mě zaráží, že i po tomto zjištění se tady ozývají zmatené výkřiky o údajně chytrém blockbusteru a nejlepším kinozážitku od Inception. Vždyť i to ústřední téma už bylo použito snad v deseti filmech. Vrcholem je pak nápad zřejmě velkého myslitele udělat z Emily Blunt blondýnu. Skutečně tady fungují pouze odlehčené scény a hlavně pocta mistru Kubrickovi, kterou zde nezmínil vůbec nikdo, což je pro mě snad ještě větší WTF moment než ódy na tuhle nenáročnou jednohubku.

plagát

Susedia na odstrel (2014) 

Největší hvězdou této průměrné komedie je roztomilé mimino, což značí, že jednou pobaví, ale vracet se k ní nebudete. Víc než banální děj mně tak v paměti zůstane pocta Breaking Bad. Opravdu mě těší, že sotva rok po konci seriálu se ve filmech začíná odkazovat na krále Heisenberga.

plagát

Bláznivá, hlúpa láska (2011) 

Všechny pasáže s Goslingem jsou na 100%, ten chlap je prostě boží. Carell je zase správně ušlápnutý fotřík od rodiny. Jen té Julianne Moore je tam příliš. Vypadá příšerně a navíc hraje nesympatickou krávu, která má všechno, co potřebuje, přesto je nespokojená a samozřejmě to vyřeší tím nejdementnějším způsobem. Víc prostoru mohla dostat Emma Stone, která je i tady znovu k sežrání. Jasným vrcholem je setkání na zahradě, už jen kvůli němu se vyplatí film vidět.

plagát

Prom Night (2008) 

Pokud vám stejně jako mně hučí v kládě při pohledu na Brittany Snow a Jessicu Stroup, tak máte alespoň dva dost pochybné důvody jít do něčeho tak zbytečného, jakým je tento zástupce jalového subžánru nejzbytečnějšího filmového žánru. Otázkou však zůstává, co dělá Idris Elba v teen vyvražďovačce. V té době už měl slušnou reputaci. Za plus se dá označit i to, že scenáristická křeč byla doprovázena tvůrčí impotencí, takže film má velice příjemnou stopáž.

plagát

Rozkoš (2013) 

Naprosto zbytečná slátanina o střední generaci, která po letech pocení prdele v práci a "budování kariéry" zjistila, že vlastně neví jak žít a má z toho v hlavě pořádný bordel. Patří vám to, zmrdi! Já tuhle upocenou generaci X fakt nesnáším. Pořád ještě má potřebu brzo vstávat, zavedla "tolerovaný přesčasy" a navíc si myslí, že sežrala všechnu moudrost, protože v 89. zazvonila klíčema a tím vyhnala zlý komunismus a zároveň přivolala hodnou demokracii. To už je lepší generace Z, která sice neustále něco blije na sociální sítě, ale zase nechodí moc ven a já se s ní tak moc nepotkám. Kdyby ta tragická režisérka natočila něco o mojí generaci, která prodlužuje studium, co může, a pak několik let pendluje mezi pracákem a friťákem v Mekáči, tak se alespoň zasměju.