Djoker

Horory už pár let nijak nevyhledávám, takže se tady nebudu zdržovat kopáním do mrtvoly v podobě náboženského blábolu. Pro fanoušky Aničky mám však důležitou informaci. Za celou dobu se tam mihne jen párkrát a dohromady to dalo možná tak pět minut, takže jen kvůli ní bych na tento film skutečně nekoukal.

Dokud Burton pouze exhibuje se svými klasickými trademarky (Johnny, Helena, bizarní vizuál i humor), tak se ještě dá mluvit o slušném průměru. Ovšem jakmile rozjede směšné akční finále, které je navíc absolutně ochuzené o nějaké emoce, tak se definitivně potvrzuje fakt, že jeho návrat do první ligy se znovu odkládá. Od ještě většího průseru ho zachraňuje především ďábelská Eva Green, která je i jako blondýna neskutečně sexy. Tento ojedinělý přírodní úkaz jsem si dovolil označit jako Paradox Evy Green.

Ayerovi se podařilo skloubit válečná jatka s komorním příběhem jednoho tanku a jeho posádky, kde mají všichni svoje pevné místo a bez nich by skutečně šlo jen o tupou akci, ale co si budeme nalhávat, kosení nácků je činnost, která uspokojuje diváky bez ohledu na výši jejich IQ. Jednoduchý vojenský humor v těžkých chvílích na bojišti rozhodně funguje, alespoň podle reakcí publika. Film má hned několik vrcholů a třeba první zabití nebo poslední večeře jsou čistě o mrazivých dialozích a hutné atmosféře. Akce však nemá o nic menší grády a bavila dokonce i mě. Z hlavní party je těžké někoho vyzdvihovat, ovšem Brad zase valí neskutečně a jen díky němu je závěrečné přijmutí osudu tak epické.

Stejná jízda jako předchozí film. Všemu vévodí Mádl s Krausem, kteří si to znovu neskutečně užívají. Hudba je taky na jedničku. Nechybí největší bomba z posledního Vladimírova alba. Postsynchrony, které jsou navíc jak od samotného Trošky, to samozřejmě sráží o třídu dolů, ale svůj důvod zřejmě mají, i když mě nepřestanou srát. Přes lehce pozitivní konec doufám, že Vorel bude mít koule na epické zakončení možné trilogie. Gympl - Vejška - Pracák.

Celé to až příliš stojí na Olyphantově jiskře v oku a frajerství s kloboukem. Jeho charisma je ovšem nepopiratelné, a když není na scéně, jde seriál do kopru. Jako protipól moderním kriminálkám z nejvyspělejších měst je mi to rozhodně sympatické, ale ta rozháranost první série působí hrozně amatérsky. Pilot stylově představí důležité postavy a nakousne hlavní dějovou linii, kterou pak na několik epizod nahradí samostatné případy, které jsou plné sarkasmu a hlášek a následný návrat k ústřední lince, která je od začátku brána vážně, je na můj vkus celkem kostrbatý. Navíc se několik pasáží vůbec nedotáhne. Povinná smrt ve finále sice nechybí, jenže zbytek přeživších přestaneme sledovat v nejlepším. V případě Raylanovy bývalky to ani tak nevadí, protože tím pádem dostane velký prostor i v další sérii, ale třeba jeho pracovní vztah s kolegyní plný vzájemného kočkování byl dost razantně utnut už v průběhu série v rámci nějakého zmateného přepisování. První série je opravdu těžce nedotažená. Co se nakonec vyklube z postavy Boyda, si netroufám tipovat. Goggins si však tu schizofrenní exhibici dost užívá. 1. série: 65%.

Blood and Sand začíná jako laciné historické béčko. Zmateně se intrikuje, nechybí velká láska a kupa nespravedlnosti. S postupem času se však ukáže, že seriál nabízí více než jen možnost ukojení základních lidských pudů (nadrženost a nasranost) a rozjede několik příběhových linií, které fungují samostatně a navíc se časem protínají v pamětihodných okamžicích. Zdání tedy klame, první série je chytřejší než její cílový divák (buran od pásu posrávaný nadřízenými a bez pravidelného sexu), kterému k uspokojení stačí prvoplánové trademarky seriálu (neustálé šukání a smrt utlačovatelů). Přitom hlavní síla seriálu je úplně někde jinde. Postupné přiblížení Crixe, hlavního oponenta Spartaca, divákovi přes jeho vlastní problémy a vztah s éterickou Naevií, to je skutečná genialita tvůrců. Jejich rivalita a souboje jsou pak pro diváka neskutečnou hrou nervů, protože fandí vlastně oběma. Dalším překvapením jsou nečekaně chytré twisty, slizký Batiatus a jeho hra na všechny strany a samozřejmě souboje v aréně, které mají vždy hutnou atmosféru. Velkou slabinou je však účast Lucy Lawless, která je definitivně tou nejtragičtější seriálovou herečkou. Vengeance doplácí na dvě vynucená přeobsazení postav. V případě Spartaca sice našli typově podobného herce, bohužel má oproti původnímu tak poloviční charisma Jeho aura vůdce, který povstal v aréně z písku a krve je pryč. Whietfielda je velká škoda. Přeobsazení postavy Naevie (V dnešní době peníze? WTF!) je však větším průserem. Z jemné víly je najednou vykulené strašidlo s agresivním vystupováním a chutí po krvi, což její odvlečení od Batiata skutečně neobhájí. Od narození byla otrok. Tomu se nedá říkat vývoj, ale změna charakteru. Tím padá i síla jejího vztahu s Crixem, který vlastně rozjíždí celou sérii. Nadměrné množství záporných postav také ničemu nepomáhá. Všichni jdou po všech a na konci na to většina dojede. A co jako? Úplně největším kiksem jsou anonymní souboje v aréně dělané jen na efekt. Koho to zajímá? Útěk z Capuy do volného prostoru tomu také nepřidává, tzv. syndrom 2. série Prison Break. Stísněnost totiž dělá atmosféru. Navíc finále nesahá tomu prvnímu ani po kotníky. War of Damned přináší lehké oživení v podobě lepších soupeřů v podobě Crassa a Caesara a také konečně pořádnou nymfu v postavě Kore. Gannicus definitivně zastiňuje Spartaca a z Naevie je už úplně někdo jiný. Souboje proti desetinásobné přesile s maximálně jedním škrábnutím jsou sice hnané až na samotnou hranici uvěřitelnosti, ale co se týče emotivnosti pořád fungují. S blížícím se koncem se série vrací ke kořenům a slušně graduje v trpký konec, který paradoxně navozuje přesně ty pocity, které se mu celou dobu dařilo krotit. Otázkou zůstává, o kolik by byl seriál lepší s Whitfieldem, původní Naevií a možná důstojnějším koncem pro některé postavy. Každopádně pro současné obyvatele Říma to musí být peklo. 1. série: 75%, 2. série: 55%, 3. série: 65%.

Jednička se pro mě stala kultem, i když jsem ji viděl teprve nedávno, takže nemám potřebu další Bínyho trampoty splachovat do odpadu. Pravda, Olmer je evidentně docela senilní a hlavně ho brutálně sere současná společnost, takže po více než deseti letech, kdy ho nepustili dál než do televize, vylezl z nory a natočil film, kterým tu nasranost mohl ze sebe konečně vyventilovat. Jeho styl je nečekaně hravý a v rámci české chcípácké tvorby působí dokonce moderněji než někteří jeho o dost mladší kolegové. Bohužel vyprávění je hrozně zkratkovité a zmatené. Vztahy mezi postavami nedotažené a jejich motivace nijak nevznikají, ony prostě najednou přijdou. Odkazy a prostřihy na jedničku vůbec nevadí, přicházejí ve vhodnou dobu a částečně kompenzují nedotažený scénář. Největší zápor je účast neherců a rádoby herců (Jeníková, Chytrová, Kopečný). Nedorost má sice pořád slušné charisma, ale působí zbytečně divadelně. To Skamene si svou životní roli užívá. Možná to bude i tím, že s ní má hodně společného.

Nečekal jsem, že se mi něco takového bude líbit. Přeci jen mám před sebou o trošku více let než Brooklynská čtyřka (alespoň doufám, kurva!), takže nejsem úplně cílovka, jenže tak nadupaná sestava by utáhla sebevětší šmíru. Pohled na vetché staříky, kterým ještě před pár lety klečel u kolen celý Hollywood, a kteří tady teď vzpomínají na mládí a s lehkým sentimentem pozorují moderní svět kolem, na mě zapůsobil. Tady se podle mě také nachází hlavní důvod mnoha nízkých hodnocení, za kterými stojí fakt, že při pohledu na tyto legendy některým divákům nenaskočí jejich zlatá éra, ale jsou to pro ně pouze ti "známí herci ze starých filmů", které už generace odkojená Efronem a Tatumem samozřejmě nevyhledává. Navíc mě ještě pobavily místní vzdechy nad neumětelstvím Turteltauba a také nad tím, že pořád ještě točí. Ano, není to žádný režisérský génius, ale pro ty pomalejší, kteří to nepobrali z jeho jména, tady mám překvapivou pointu. Je to žid a ti si mohou v Hollywoodu dělat, co chtějí. Pro ty úplně nejpomalejší: mají hrozně moc peněz, takže je stejně nikdo nezastaví. PS: Závěr textu by byl xenofobní pouze v případě, že bych napsal slovo žid s velkým ž, jako to psali nacisti. PPS: Máte pravdu, je to xenofobní jako prase.

První film patří k vrcholům celého fenoménu. Ten druhý budou schopni částečně ocenit pouze fanoušci seriálu, kteří s Mulderem a Scullyovou ušli celých devět let. Mezi ně patřím i já, takže proto dávám relativně slušné hodnocení. Jedná se o průměrnou epizodu roztaženou na celovečerní stopáž, kde na rozdíl od prvního filmu není vidět větší rozpočet. Vyšetřování není ničím zajímavé. Bylo mi jasné, že k závěru přijde nějaký twist, kterým si tvůrčí duo ospravedlnilo realizaci filmu a on skutečně přišel, ale byl tak marný, že už pár hodin po projekci nejsem schopný popsat jeho podstatu. Potěší tak pouze několik odkazů na seriál, lehké rozvinutí vztahu ústřední dvojice a vlastně i ten nezaměnitelný X-Files humor (Bush!), což je ale na reinkarnaci legendy přeci jen málo. Při spekulacích o třetím filmu mi není úplně dobře.

Na Janáka až příliš dospělé a nebýt soundtracku tak ho v tom snad ani nepoznám, ale to nic nemění na tom, že pořád umí a v rámci zatuchlého českého rybníčku jde o sázku na jistotu. Nikdy jsem neměl potřebu hanit jeho tvorbu, protože byla vždy jasně cílená na určitou generaci, u které taky uspěla a bylo tedy směšné sledovat utahaný fotry o rodin, když byli rozhořčeni nad jeho filmy pro teens, případně pro huliče, což je kategorie, do které částečně pasuje i tento kousek. Ale opakuji, ta dospělost tam je cítit a to jen dokazuje, že Janák není úplný střevo jako většina jeho konkurence. Ironií zůstává fakt, že z Janákových kinohitů mi přijde jasně nejslabší, ale mainstream ho nemá potřebu tolik hanit. Příště bych radil bez těch postsynchronů, Karle. Nebo to alespoň nenech dělat Trošku. To bude ten důvod, proč to máš všude rozhozený o dvě vteřiny ne?