Recenzie (424)
Posledné večery na Zemi (2018)
Magický neo noir vyprávějící příběh, který se stal a zároveň nestal. Hloubkový ponor do podvědomí okupovaného pomíjivostí, smutkem a vzletným karaoke. Mám pocit, že takový kino zážitek se nebude dlouho opakovat…
Černá noc (2005)
Absolutní klenot, který budu v příštích měsících doporučovat všem okolo. Všechno podstatné už napsal panjosef.
Utøya, 22. júla (2018)
Pocit, který jsem si přál, aby ve mně tenhle film zanechal, byl bohužel silnější než pocit, který ve mně doopravdy zanechal. I tak respekt představitelce hlavní postavy a celému štábu. A pokud se mě zeptáte, jestli na Utøyu máte jít do kina, řeknu vám, že jo.
Lucky (2017)
Jen jedna věc je horší než nepříjemné ticho… běžný pokec. Sbohem.
Lidská vlna (2016)
Dokumentárnější Slacker, cestující jednou přes webcam sex, podruhé skrze obří mraveniště. Jeden z nejzázračnějších filmů, co jsem za poslední dobu viděl. O tomhle režisérovi bych rád slyšel brzy znovu.
Herostratus (1967)
Ani ne tři dny po zhlédnutí mám chuť nechat se tímhle filmem přivést na okraj mrakodrapu (potažmo šílenství) znovu. Více takových nahlédnutí do mysli vizionářských sebevrahů, prosím.
Olive Kitteridgeová (2014) (seriál)
„Uveďte mi jediný důvod, proč se ráno probouzet. - Nemám páru. Sama čekám, až mi zemře pes, abych se mohla zastřelit.“ Seriál takzvaně ze života.
Insyriated (2017)
Klaustrofobní peklo, na jehož konci se možná budete bát odhrnout závěsy...
Posetitěl muzeja (1989)
Ze všech post-apokalyptických světů Konstantina Lopušanskeho mě tenhle nadchl asi nejvíce. „A debilové? Ti do muzea nechodí?“
Pád (2005)
Jak vidno, Kelemen není jenom geniální kameraman (Muž z Londýna, Turínský kůň), ale i svébytný filmový tvůrce a mnohostranný talent. Z jeho Pádu jsem si pak kromě silného diváckého zážitku a strupů na duši odnesl i dvě ponaučení: 1) Nevěř všemu, co nevidíš. 2) Vodka a bouchačka nejdou dohromady.