WillBlake

"Nic není samo sebou. Připusťme, že ti herci... nejsou herci."

Návrat ukázal, čím vším může návrat být, přičemž elegantně umocnil dávnou minulost, aby ji následně zanechal v dokonalém bezčasí a diváka tak uvrhl do transu. Oproti starým dílům Twin Peaks je The Return samozřejmě dost „jinde“, ale když se přestaneme koupat v sentimentu a snít o mýdlové opeře, pravděpodobně nám dojde, že obě původní série solidně rozválcoval. Uff, tak jsem to napsal. A možná až ve chvíli, kdy se začneme pídit po různých teoriích a diskutovat s okolím o významech, si naplno uvědomíme, kolik filozofie a zároveň temnoty třetí série ukrývá, co se asi stalo Audrey a jak bezútěšný je Cooperův osud. Lauřin závěrečný výkřik ve mně bude rezonovat dalších pětadvacet let.

Co tenhle film povyšuje v mých očích nad průměrné indie filmy, je naprosto výborná poslední třetina v hotelovém pokoji. Už jen pro to civilní napětí, vyřčené i nevyřčené motivy a zapnutou VHS kameru. Na pět to sice není, ale dám je rád.

Zopakuju si.

Dokonalé černobílé obrazy orámované třiceti lety, jíž té, která odešla, už nikdo nevrátí. Diaz sice má svůj vlastní čas, takže v kině pravděpodobně vystřídáte několik desítek pozic sezení, ale jeho zpracování odcizeného světa spolu se silnými postavami (Hollanda) a nahlédnutím do filipínských dějin neumí nudit.

Že je Dumont magor a posouvá hranice „duchovního filmu“ po svém, vím už dlouho. V Janičce se ale definitivně urval z řetězu a natočil duchovní rap-metalový muzikál o nevyrovnané Johance z Arku, kde se v jednom záběru klidně tančí tectonic a zároveň divoce škube slepice. Film oplývá tradičně krásnou kamerou a dokonale podvratným (ne)herectvím, v tomhle případě umocněným absolutně dementní choreografií. Janička je meta-komedie, občas nuda, častokrát je přes čáru, ale miluju ji.

Víc ryb, míň lidí. Do kina se každopádně vrátím rád, už jen kvůli meditativním vizuálům, voiceoveru Cate Blanchett a celkovému uchopení času/bytí. Řekl bych, že se Malick může po třiceti letech konečně v klidu vyspat.

Chorobně promyšlený seriál. Detailní vykreslení celých komunit, gangsterství, administrativ, systémů, korupce a veškerých odvrácených stran... Všechno umocněno prostředím a dobou, kterou seriál reflektuje a zároveň umí dokonale využít ve svůj prospěch. Pokaždé, když se k tomuhle seriálu vracím, přesvědčuju se, že Wire převyšuje o několik tříd nejen ostatní kriminálky, ale i kriminálky, co převyšují ostatní kriminálky o několik tříd. Kult a jeden z pěti nejlepších seriálů všech dob.

Nejotravnějšího komedianta v celém hollywoodu nespasí už ani masturbující pes. Tak špatné, že jsem chtěl vrátit peníze - a to jsem to viděl doma. Když Na doraz, tak na odpad.

Ornitolog promlouvá skrze hustý koktejl symbolů. Ty se z velké části opírají o život Sv. Antonína z Padovy, na nějž odkazuje už jméno hlavní postavy (Fernando – Antonínovo rodné jméno). Jeho putování za spásou projektuje Rodrigues do torza celého snímku, kolem něhož vrství další biblické výjevy (Noemova archa) a skrze všemožné alegorie (léky, machisti) je zatěžkává LGBT frustrací. Elegantně tak prostupuje vlnami konfrontace a bez jakéhokoliv afektu je prolíná ve prospěch celku. // Není nutné mít kdovíjaký přehled, aby se tě film dotkl na samotném okraji vědomí, že jsi člověk. Stejně tak je jedno, jestli jsi kacíř nebo Freud z lesa. Například klíčové (a tragické) setkání s prostou postavou Jesuse mě dojalo, i když si nejsem jistý, jestli mělo. Naopak při téměř sado-maso seanci čínských dvojčat na náboženské pouti, jsem jasně tušil, co mi chce režisér říct. // Cizí není Rodriguesovi ani klasický motiv „muže v lese na cestě za sebepoznáním“ (který mimochodem zpracovává umněji než starý známý Gus Van Sant v unylém deštivém patosu The Sea of Trees s Matthew McConaugheyem) a zároveň nezapomíná na kulturní specifika jako je mirandština. Všechno drží pohromadě nadpozemská kamera Ruie Pocase, díky jehož záběrům berou říční kaňony, potažmo celá okolní příroda, dech. Dostal mě i kontrast mezi „dalekohledovým“ pozorováním (optika jedince) a pohledy z ptačí perspektivy (suplujícími okolí, společenství), který přináší několik vzrušujících momentů, místy doplněných rozvrzanou droneovou hudbou připomínající desky Richarda Skeltona. // Zde na čsfd jsem zahlédl komentář k Ornitologovi zmiňující naprosto wtf surrealistické momenty a poukazující na nejasnou proměnu hlavní postavy. Přes svou komplikovanou mytologii je nicméně film stravitelnou, avšak totálně svobodnou meta-výpovědí a zároveň jakousi meditací nad křesťanstvím, jeho vlivem, potřebou kontrolovat a homofobií (subjektivně jsem si pak do pozice křesťanství obsadil i společnost). Onou „zvenčí“ neustále narušovanou mystickou proměnou hlavní postavy (ve Sv. Antonína) pak celý film graduje, načež jsou nejpozději při závěrečném španělském hitu rozprášeny poslední zbytky obvinění z vyprázdněné narace. Zbývá už jen se zeptat – kam se poděli černí čápi? Zbytek textu na blogu.