Caym

Hell yea! Týpek si na konci umyl vlasy šampónem Head & Shoulders, aby se Sněhurce líbil! Parodie na Pána Prstenů, Piráty z Karibiku a Stmívání - v hlavní roli tentokrát s Frodolínou a Cvakragornem. Krutá cesta přes hory, přes lesy, přes doly, přes řeky, přes tmavé jeskyně, monumentální a exotické panoramatické záběry střídá monumentální hudba, rádoby vtipy hobito-trpajzlíků, občas se mihne nějaký úplně přes čáru přešlap (třeba Sněhurka křičící na trola - to byl odvaz), no a protože Stmívání vynáší, tak bude nejlepší do děje zamíchat hned dva týpky, co budou nad krásou Kristen Stewartové ronit krvavé slzy. A nesmí chybět heroický výstup hlavní hrdinky, která se z Frodolíny promění v Johanku z Arku (tak koneckonců, panna jako panna). Kdo z vás bude můj bratr ve zbrani? Všichni? Měli jste to ve scénáři? Myslela jsem si to. Btw. a ty vrány a jejich černí pasažéři? a houbičky s vočičkama? někdo tady silně přebral - a já to nejsem. Myslím, že nejzajímavější je ze Sněhurky aférka Stewartové se Sandersem. A ta byla, pěkně prosím, dle některých zdrojů stejně nafingovaná! Smutné, už ani bulvárním fotkám se nedá věřit, tak nad čím se pak člověk má bavit... (ach ano, 1 a půl hvězdy za Charlize Theron - královně jsem to celkem žrala - a hlavně se vyřádili s jejími kostýmy, což oceňuju, a půlka hvězdy za to, že díky Sněhurce Stewartová přidala do své sbírky "1 výraz tváře" i výraz druhý - kdo ho ve filmu najde, dostane lízátko)

Watergate-newatergate, mě to nebavilo. Přežila jsem to jen díky Nixonově obočí, šílenému oblečení 70.let (kostymérky se musely vyřádit) a hudbě. A bonusová hvězda je za hlášku o obědu u McDonald's (hups, spoiler). Ne, vážně, uhihňané puberťačky jsou dost na zabití i v reálu, natož na jejich do extrémů dohnané chování zírat 94 minut. Kromě toho se děj strašně plazil a vtípků (když nepočítáme jednu velkou narážku na celou aféru) bylo minimálně. Víc připitomělých dialogů ve stylu "pečeme cookies a povídáme si o incestu" a možná bych se tak nenudila. Žel bohu, převážně jsem trpěla u pískotu slečen a "hlášek" věčně zfetovaného bratra.

Zvláštní, zvláštní, zvláštní. Teda - hlavně, když si nečtete popisek zezadu na krabičce DVD. Prapodivných samotářských postav už tady bylo (a ještě bude) - a happy obratů (všichni se ho bojí - obrat o 180° - nakonec si ho všichni oblíbí) taktéž, a přece mě ten film nutil zůstat až do konce (atmošku třicátých let v Tennessee se filmařům povedlo zabít kupodivu až na konci songem, který se k příběhu hodí asi jako když žvýkačku přilepíte zespodu na židli). Snad to bylo příběhem, který si i přes lehko předvídatelné chování a motivace hlavních postav dokázal najít skulinky a dostal se za moje (zřejmě) příliš jednoduché smýšlení, snad to bylo atmosférou třicátých let (tu já ráda) a nebo, prostě a jednoduše "it was magic". Murrayovy komické schopnosti a Duvallovo uvěřitelné "ustřelím ti hlavu" - kdo že tady dělá komu pohřeb? Vlastně pořád nevím, která postava mě bavila víc (když škrtnu mladého pomocníčka, který byl tak prvoplánově hodný a skvělý a hollywoodský, až bych brečela) - myslím, že Murray má pořád lehce navrch. Přece jen, ty jeho hlášky a úlisný obchodnický výraz, popřípadě kamenná tvář... Když čekáte jednohubku a dostanete jednohubku, jste v klidu. Já víc nečekala.

185 minut výlevů, za které by se nemusel stydět ani Woody Allen. Bohužel, délka je neúnosná, příběhy postav jsou na diváka sypány takovou rychlostí, že jsem někde za číslem 20 upadla do letargie a jen jsem se lehce nuceně usmívala, když došlo zase na nějaký fakt dobrý vtípek. A u čísla čtyřicet mi došlo, že těch portrétů není 62, ale 92 - v tu chvíli jsem se fakt chtěla zastřelit.

Člověk má obvykle mnoho tváří, několik sociálních rolí, několik osobností. Která je ta pravá? Všechny - svým způsobem. Snaha uniknout sám sobě, vypořádat se se svou minulostí, přítomností, jít za hranice svého vlastního já skrze novou roli, která nemá nic společného s tím, kým jsme. Doupě jde do hloubky lidského nitra a plynule se přelévá z jednoho já do druhého, aniž by určovalo, kdy došlo k přechodu a proč. Nechává diváky sledovat prapodivnou hru, ve které role hlavních postav určuje tisíc faktorů, nechává kolísat, umírat, nechává šeptat prapodivnosti. Film pro všechny, kdo si někdy dali nové jméno a novou roli a zažili, jak neobvyklé, odhalující a těžké je hrát někoho jiného. Divné a obnažující, svíravé, nekonveční, ale svým způsobem osvobozující. A silné.

Wow, slovenský queer. Pro začátek: doslova odporná hudba připomínající seriály televize Nova (střihově k ní chyběly zoomové záběry a vznikla by dokonalá telenovela), dále naprosto trapná postava úžasné a božské ošetřovatelky, které už chybí jenom svatozář k těm umělohmotným a divadelně deklamovaným projevům a ke strnulému herectví (žel bohu místy se stejného umělého výstupu dočkají i ostatní postavy), a nakonec naprosto, ale naprosto imbecilní citát vyřčený hlavní postavou (tuším, moje paměť se snaží vytěsňovat špatné zážitky) - ten tady musím zopakovat, protože dokonale pohřbil celý snímek: každý jsme anděl s jedním křídlem, abychom mohli vzlétnout, musíme se obejmout. Jestli máte dojem, že jste ten citát už někde viděli, máte pravdu: růžové blogísky patnáctek ho řadí do své oblíbené dvacítky citátů neznámých autorů (obvykle hned za "Přátelé jsou andělé, kteří nám dávají křídla, když ta naše zapomněla, jak létat."). Pokud se někomu z filmu nechtělo až do konce zvracet, tak po tomhle výlevu musel zákonitě odběhnout na WC. A teď k tomu dobrému: scénář si pěkně pohrává s kousavou ironií a vtipem, nápad s charizmatickým cudzincem byl příjemným překvapením (akorát by možná zasloužil nedovyptávání se hlavní postavou, prostý nedořečený dotaz je možná až až), hlavní postava sympaticky revoltuje proti svému stavu, partner to zase tak nějak realisticky nechápe. Motivace postav, jejich vnímání, to všechno by tady bylo, jen by to prostě chtělo vybrousit, míň dovysvětlovat, míň soap operovat, - vlastně by to chtělo jiný než silně televizní nízkorozpočtový háv, kterého se tomu bohužel dostalo.

Další z hororů na téma "zlý chlapeček" a "vyvražďovačka ve škole". Maminka se snaží tatínkovi říct, že chlapeček je zlý, ale tatínek to nevidí (jak jinak), chlapeček mezitím roste a je čím dál horší (ale nikdo neví, proč vlastně - ani divák, ani maminka, no a tatínek o tom samozřejmě vůbec nic neví). Čekala jsem psychologii, čekala jsem rozklad osobnosti - dočkala jsem se profi zfilmovaného materiálu na tolikrát probírané téma (v médiích, v literatuře, v novinách, v debatách těch a oněch). Ohraná otázka, žádná odpověď, žádná hloubka, žádná výpověď, nepříjemné pocity se mě nedržely ani pět minut po filmu, vlastně snad ani během filmu. Tilda je fantastická herečka, natočené to bylo skvěle, ale víc nic. Hon na mě měl tisíckrát větší dopad (když jsme u nedávno vzniklých filmů, co řeší nějaké ty sociální problémy a silná společenská kafíčka).

...jak předělat ženu k obrazu svému (nebo-li kapitola z Příručky pro psychopaty: Vytvoř si svou vlastní barbie) - psychopat sice sladce psychopatický, ale na můj vkus až příliš úsměvný - a já se duševně nevyrovnaným postavám nerada směju, přijde mi to... zvláštní a tak nějak neuctivé (Hannibalovi jsem se taky nesmála!). Ale závěrečná scéna měl říz, to se musí nechat.

Národnosti mezi sebou mají nevyřízené účty, byrokracie a předsudky leží všude, kam se podíváš, nikomu se nechce pracovat, nikdo v hudbě nehledá to, co dirigent, pod slupkou operního souboru bují všechno možné, jen ne láska k umění - všichni něco skrývají a něco/někoho nemohou vystát, ale nakonec společně toho Wagnera přece jen odehrají. Jak byla ta pohádka o králi, třech synech a třech proutcích? Překonat historii, překonat režimy, překonat sám sebe, překonat předsudky a bude nám všem dobře? Škoda, že dirigent tak málo popisoval své ženě, co se děje, byly to nejlepší chvíle z celého filmu.

Zmatený snílek, naivní blázen, zarputilý bojovník? Touha po slávě, po jiné barvě kůže, po vítězství, po dobru, po spravedlnosti? Když on je celou dobu tak... prapodivně ambientní (asi jako médie nebo hudba! najdi si svého Lawrence - má tolik tváří a ta nejšílenější je ta nejlepší). K Vánocům mi kupte O'Toola, jednu černou tužku na oči max factor a velblouda. Nebo alespoň remasterovanou verzi (a dejte mi facku za to, že jsem nezašla na Lawrence už ve Varech).