Lischai

První sezóna je skvělá nevyřčeností a sociálními náznaky. Bude vás bavit, pokud jste fanoušci seriálů, kde můžete řešit, jestli spolu dva lidi něco mají nebo nemají na základě toho, jak na sebe koukli v kavárně. Druhá se podle mě ale hrozně zkazí a je to už hloupě explicitní, uječené, a spousta postav sklouzne do jednorozměrných škatulek (Meryl Streep, debil s vláčky, debil na kole). Tak doporučuju se tam ani nevydávat a užít si jen tu dobrou první.

Krásný, intimní pohled na pobořený vztah táty a syna. První polovinu filmu jsem miloval každou minutu, ale jakmile člověk porozumí dynamice téhle smutné dvojky, dokument trochu najede na mělčinu, protože nic dramatického se během jejich cesty nestane.

Day-Lewis hraje jak o život, možná až moc, takže z toho Plainview pro mě občas vychází jako karikatura. V průběhu filmu přestávám rozumět jeho rozhodnutím a mám pocit, že většina zmrdáží se tu děje tak nějak samoúčelně, jen aby byl nějaký ten šok a zvrat. Sonda do povahy Plainviewa to není, spíš Day-Lewisův koncert kde nám ukáže, kolika různými způsoby umí křičet a kulhat.

Veteráni z jugoslávské války dělají v prázdném horském hotelu rodinné konstelace. Nic víc, nic míň - ale myslím, že dost. V první části mi přišlo, že film hodně tlačí na pilu otvíráním všech těch klasických věcí, co si představíte, že se za války mohly dít. Teprve na konci se postupně dostane od znovuprožívání válečných hrůz k civilnějšímu odpouštění a vyrovnávání se s traumaty - a to už je mnohem lepší. Konec super, tyhle nedoslovné, ale přesto emočně jasné konce mám moc rád.

Nejlepší home-made video, co jsem kdy viděl. Metaforický rozměr díla byl pro mě nečitelný, zůstalo to jenom na úrovni bizár víkendu v hnusném rekreačním středisku. Ale dialogy byly tak perfektní a životné, že odpustím prakticky všechno ostatní, včetně scén, kde je ve zvuku tak slyšitelný brum zářivek, až to vypadá, že tam někdo jezdí se sekačkou. "Tak já vám jdu zatopit, to tam naťukat. Tak snad to nebouchne... Ne nebouchne, si dělám srandu... (trapná pauza) To je homologovanej kotel."

Moc se mi to líbilo. Dokument začne cool znělkou a od té doby až do konce baví, není tu zbytečně moc mluvících hlav, hodně se ukazují zajímavé reklamy a vysvětluje dobový kontext. Člověk si zavzpomíná na věci co viděl v televizi jako děcko, pochopí souvislosti, zasměje se nad fórky a v závěru vlastně i trochu dojme. Vážně dobrá práce.

Dva filmy dohromady. Je tu poetická meditace o smíření s otcem, kde je všechno co čekáte, včetně dojatého voiceoveru a soundtracku s post-rock kosmickým ambientem. Ten film je pravda doslovný a myšlenkově to není úplně největší objev ever, ale v něčem mi to je sympatičtější než Vesmírná odysea, která se tváří že je film o všem, a pak Kubrik někde v rozhovoru přizná, že ten bizár pokoj na konci je vesmírná ZOO, a vy uděláte: "Meh." Tady si Gray na nic nehraje, na plnou hubu řekne, že bychom neměli být stejnej dick jako táta, a dobrý. Neurážím se. Jen do této pomalé meditace někdo nastříhal film druhý, kde jsou Vesmírný opice, Měsíční piráti a naskočení do rakety vteřinu před odletem.

Guilty pleasure. Vetřelec z vesmíru v Hardym hláškuje a seká lidi na maděru. Film jsem nedokoukal, z nějakého důvodu mně hrozně vadí, že když z Hardyho těla vyletí nějaký vetřelčí osten, tak mu to neroztrhá mikinu. Jsem divnej.

Je to jako Dvanáct rozhněvaných můžu, jen bez toho týpka, co má na začátku pochyby. Takže se 90 minut koukáte na partu oficírů, kde mají všichni stejný názor, a jen si to musí mezi cigaretkou a kuřátkem nějak formálně odhlasovat. Chápu historickou tíhu situace, ale jako film to na mě nefungovalo.

Ano, stokrát ano! To bylo tak dobré, jak jen to mohlo být. The Spy s Cohenem je proti tomu falešná mýdlový opera, které nejde věřit nos mezi očima. Naopak Our Boys jsou nečernobílý, umírněný, a přesto emocionálně zdrcující obraz zločinu, který vás přiměje googlit detaily izraelsko-palestinského konfliktu. Tohle je seriál, jak má být. Napínavý, lidský, plný pochopení k oběma stranám, pečlivě vyrešeršovaný, bez příkras. Dávám 9 agentů Shabaku z 10 možných.