Lischai

Western, jak má být. Vlastně až melancholicky posmutnělý příběh tichého desperáda se srdcem ze zlata, co chce napravit staré chyby a odprásknout šéfa svého bývalého gangu, do čehož se připletou bezbranní obyvatelé hornického městečka. Čekejte krásnou hudbu, spoustu ženských postav s charakterem, občas nějakou tu brutální přestřelku. A pokud jste na trochu té lásky, budete celou dobu fandit nevyřčeným citům desperáda a cool paní z Downton Abbey; a nedá vám to spát, dokud nezjistíte, jak to s nimi v té závěrečné přestřelce dopadne. Umře jeden? Nikdo? Oba spolu? Aha, aha? Nazdar za osm hodin.

Moc, moc, moc pěkně se na to kouká. Pořád nějaké západy slunce, tajemné lesy, podzimní listí, starý dřevěný barák plný tajemství. Oproti dospěláckým svébytně ošklivým seriálům jako Rick and Morty nebo Bo Jack Horseman je to fakt krása. Postavy jsem si taky hned zamiloval a občas se u fórků smál nahlas. Ale co naplat - pořád je to seriál pro děti s jednoduchými zápletkami bez nějakého přesahu, takže sám od sebe to nezapnu. Občas je tam super dospělý fórek nebo nějaká roztomilá divnost (manotauři a multi-bear!), ale pro dospělého je to podle mě málo. Kdybych měl ale na něco koukat s osmiletými, je to jasná volba. EDIT: Lhal jsem, je to super. Tak jsem tím pohrdal, až jsem sjel první sezónu a zamiloval si to. EDIT 2: Omg, omg, omg, druhá sezóna je neuvěřitelná, miluju to, tolik dobrých nápadů, že to vystačí na pět jiných seriálů. První sezónu se GF hledalo, ale ve druhé je to smršť nerdy vtípků a postřehů o životě a skvělých zápletek. Alex Hirsch umí!

Uvnitř je to poměrně běžná kriminálka, ale obalené to je neuvěřitelně cool a originální koncepcí, ve které roztomilý legrační koník přemlouvá drsného policajta k tomu, aby společně někomu rozstříleli hlavy. Většinou režie drží plyn docela na podlaze, takže seriál frčí dopředu a střídavě vás šokuje brutalitou, bizárem (mr. Beattle for the win!) nebo nějakým černým fórem. Hlubšího tam nic není, ale jako oddechová svěží kriminálka je to víc než super.

Je tu tak moc žánrových věcí, až mě to vlastně zlobilo. Bylo to jak jet nějaký check list typického krimi filmu: Městečko kde se všichni znají a mezi nimi vrah - check - podezřelí chlapíci tu chtějí něco stavět a změnit ráz městečka - check - nene! Detektiv co má rodinné problémy, to jsem tedy nečekal. Check.

Wow. Celou dobu je to taková náhodná veselohra plná úkolů jak z počítačové hry -- "támhle leťte, tohle vemte, tohle vypněte" -- s milionem postav, ke kterým máte vztah jedině, pokud jste viděli jejich sólovky, jinak je to směs generických sexy paní a mužů s vousy. Ale to finále. To finále. Skoro si přeju, aby se v dalším díle mrtví nevrátili, protože rozsah tohoto masakru hereckých smluv byl epický. Jestli ale v dalším díle všichni mrtví povstanou -- jakože povstanou -- byl Infinity War jen další náhodný marvelácký film.

Je to tak dobré, jak čekáte, že komorní drama z jedné místnosti o tísňové lince může být. Moc se mi na struktuře scénáře líbí, jak je čisťounká a minimalistická. Je tam všechno, co potřebujete a není tam nic, co nepotřebujete. Pár jasných čar co vedou odněkud někam a fungují dohromady. Super debut.

Velice slušné finské Band of Brothers. Zažijete všechny povinné složky válečného filmu: střílení, plížení, chlastání v zákopech, krátkou romanci v týlu a mrtvé kamarády. Na tři hodiny je to docela dlouhé, tak spíš doporučuju ten kratší střih. Na lehkou depku -- z toho, že my jezdíme do Finska na Erasmus a před 75 lety tam kluci v našem věku umírali s utrhanýma rukama -- stačí i ten.

Atmosféra depresivního upršeného města pod elektrárnou by se dala krájet. Kamera skvělá, hudba skvělá. Asi největší (jediná?) vada na kráse je nekonečné množství postav, které jsou spolu nějak náhodně přínbuzní nebo je pojí dohromady nějaké tajemství z minulosti, a je hrozně těžké si v tom udržet přehled. Jestli se vám u Stranger Things pletli ti dva černovlasí kluci, tal tohle je tak dvacetkrát větší peklo. Uwe, Helge, Nielsen, Ulrik, Mads, Mikel, tři stejní vousatí dědové, čtyři paní ve středním věku, osm divných tichých introvertních mužů... a když se v tom trochu zorientujete, lol, tady máte další časovou rovinu, kde stejné lidi hrají jiní herci. A bohužel ani teď režie moc nepomáhá, takže jsou scény, kdy někdo něco udělá nebo řekne ("Tu noc tam byl Hans Bahnhof!!") a vy víte, že vám má asi klesnout brada, ale bohužel už si nepamatujete, kdo Hans Bahnhof je. Nejvíc mě ten seriál začal bavit u šestého dílu, když mi kamarádka řekla: "Tak si k tomu namaluj graf, co už víš." A strávil jsem příjemnou hodinku kreslením os a příbuzenských pavouků... a najednou to hrozně dává smysl. Další díl už byl super a já jako detektiv doplňoval detaily do svého spisu. Takže tak. Super seriál, ale pokud nemáte paměť na jména a tváře, tak si k nachystejte lepíky a dělejte si poznámky jak na vysoké škole. (Po finále dávám z nadšení 5*; super s láskou dělaný, promyšlený seroš.)

Film střída dvě roviny: pár co je v háji na rozbité plachetnici a flashbacky z minulosti, jak se pár dává dohromady. Zajímavé pro mě teda nebylo ani jedno, a tím méně to fungovalo dohromady. V minulosti pár totiž neřeší žádný vztahový problém: potkají se, od první chvíle se zamilují a všechno je v cajku a sluníčkové. Flashbacky do minulosti tak zobrazují vzrušující momenty jejich vztahu, jako ten večer, kdy šli po ulici a nic se nestalo, nebo osudnou párty, kdy jí dal při tanci pusu a bylo jim spolu hezky. Jako jasně, má to fungovat jako kontra depresi na lodi, ale po třetím už jsem sebou šil v křesle: jasně, jasně, máte se rádi, chápu, ale co dál?! Deprese na lodi je o něco lepší, ale ne tak dobrá jako ten film s Redfordem na plachetnici, kde s hrdinou prožíváme jedno každé vítězství i prohru. Že to tak není tady, je podle mě hlavně tím, že se k těm hrdinům těžko hledá cesta. Nijak si svoji lásku nevybojovali, tak se moc nebojím o to, že o ni přijdou když možná umřou na lodi. Nejsilnější okamžik filmu je tak pro mě úplný konec, kdy ukážou fotky toho skutečného páru, a najednou to jsou normální lidi, ne roboti na bezpodmínečnou lásku.

Kamarádi, nikdy jsem nezažil v kině tak hrobové ticho, jak bylo po konci tohohle. Utøya je 90 minut koncentrovaného stresu, paniky a pravěké hrůzy ze smrti. Ve tmě kina jsem viděl lidi s našponovanými nervy, jak si doslova cpou pěsti do pusy, aby nekřičeli. Nevím, jestli to potřebujete vidět, já jsem asi nepotřeboval, ale stejně je to za mě teda nejsilnější film za poslední roky.