Lischai

Obrovský respekt tomu, že se Martina z takové věci nezhroutila a polepila svůj život zpátky do kupy. Její vyhrabání se na nohy je fakt dojemná a inspirativní story, která umí dát takovou tu "co vlastně řešíš" facku. Martině dávám milion hvězdiček. Moje nová tvář jako dokument jde ale pro mě hodně po povrchu a řeší spíš praktické těžkosti nevidomých; což je ale vlastně docela probrané téma. Do té unikátní zkušenosti proměny obletované holky, co se dvakrát převléká než jde ven, do těžce popálené ženy, která pochybuje že ji ještě bude někdo milovat - do té se dokument moc neodvažuje. Chápu, že je to možná to nejbolestivější, ale právě tam jsem cítil větší potenciál říct něco silného, než ve slepeckých psech a masérském kurzu.

První půlku to skvěle frčí, hlavně protože člověka baví snaha se zorientovat v tom, co se teda přesně stalo. V půlce filmu tomu ale dost spadne řetěz a už nepřichází nová odhalení, jen se přešlapuje na místě. Nějak to v duchu pořád srovnávám se starší Nevinností, kde ty twisty padaly až do konce - tady je ale druhá půlka jen taková statická pauza, kterou musíme jenom pročekat ke středně očekávatelné pointě. Na poměry českého filmu to ale skvěle vypadá a zní, herecky výborné a dialogy taky super odposlouchané, takže i přes drobné brblání dávám 4*.

Na scénáři je znát Marešova ruka, takže je tu dost takového toho "1. oddělení" feelu, ze kterého máte pocit, že takhle to asi mezi policajtama chodí. Případ mě vlastně taky bavil, překombinované mi to nepřišlo - taková klasická současná česká krimi. Dolů to za mě ale hrozně táhla postavy Terezy Ramby, která bez řvaní neumí ani odpovědět na pozdrav, krade klíčové důkazy, neví co je entomologie, lepí žvýkačky v domě svědků a při zatčení řve "pracky nahoru". Radši bych se díval jak vyšetřují pohodáři Hádek ("Chlapi, pučte mi ty sikovky...") a Taclík ("Není to vod tvýho auta?"), kteří jsou místy neironicky fakt vtipní. Poslední díl je na jednu stranu výrazně napínavější než ostatní, ale má taky mnohem víc WTF režijních momentů, kdy nevíte, jestli pořád mluvíme vážně (Trojan vniká do bytu vraha ozbrojen lžící na boty, jaj!). 2-3*, ale vlastně jsem se bavil.

Otravnou matku na návštěvě tenhle film umí ukázat perfektně, ale tuhle jednu stejnou notu hraje pořád dokola. Matka udělá něco hroznýho, Jiří Rendl to pojmenuje ale nezakročí, Annette Nesvadbová to jde vedle rozdýchat. A pak zase matka udělá něco hroznýho a Jiří Rendl to pojmenuje a nezakročí a Annette Nesvadbová... a tak dál furt dokola. Dialogy jsou přesně odposlouchané, Simona Peková hraje jako by přišla z pekla - ale jinak se tam nic neděje. Hrozně cením, že kluci natočili film sami na koleni, ale na koukání mě to bohužel moc neba.

Pošmak a nejlepší český seroš od Pustiny. Petr Lněnička vypadnul ze sedmdesátkového filmu se Sovákem a Petr Uhlík z noční můry - a dohromady to funguje výborně. Komu čest, tomu čest, tohle se fakt povedlo; a že si to půjčuje hodně z Mindhuntera mi vlastně ani nevadí. 4-5*, ale v kontextu českých seriálů je to fakt super, tak sázím maximum.

Společnost mrtvých básníků je jeden z mých nejvíc srdcových filmů. Když se rozjely úvodní titulky tohohle, které mi teda připadají totálně jako homage Weirovi, tak jsem myslel, že mě čeká podobný zážitek a už jsem chystal kapesníky. Ale... meh, kamarádi. Meh. Celé je to režijně utlumené do té míry, až se to pro mě stalo tak nějak ploché a banální. Sledujete strhující scény, kdy se hrdinové dívají na televizi nebo někdo někomu pochválí jídlo. Něco se začne dít až na úplném konci - a to film ale prakticky hned skončí. Tam, kde Mrtví básnící rozdávali rány na solar, tady je to nesmělé plesknutí, které skoro ani necítíte. Není to feel good film, ale try to feel something and it's somewhat okay film.

Vizuál super, muzika super, design vesmírných lodí a zbraní, režie akčních scén (pobíhání pod lopatkami harvesteru!) - všechno top kvalita. A hlavně to není zase CGI digi bordel jak Marvelovky, ale důstojný, hezký sciífko na velké plátno. Jenom citově mě to nějak minulo. Musí se tu pokrýt takový kus děje a vytočit se s tolika zvraty, co byly v knížce, že nezbyde čas na nějaké budování vztahů a emocí. Paul a Chani jsou spolu tak krátce a nic moc je toho nevidíme zažít, takže mi je trochu šumák, jestli spolu budou nebo nebudou, kdo umře nebo neumře. Čumím na nádherné obrázky, jak lodě jak dělají vrooom a kinetické zbraně dududu a ornitoptéry trrrrr -  a všechno to miluju, ale nic necítím.

Tohle není akčňák, ale Toulavá kamera: Jižní Itálie. Denzel Washington sto let skládá ubrousky v kavárnách, dává si čaj, šmatlá po kamenitých uličkách, seznamuje se s komiksově hodnými Italy a lámanou italštinou si objednává ty vole platejze, samý bonjorno, Enzo, tuti mi pati, ooo, manifiko. Nic se neděje hodinu filmu (!), pak během literaly desíti sekund poseká celý ozbrojený gang a jde si dát chrupku, aby nabral sílu k další procházce na náměstíčko.

Že je to přepis reálného výslechu je nejvěší síla i slabina. Někdy je to hrozně silné tím, že si člověk představuje, že je v Realitině kůži, a jindy se zase vrtíte nudou, protože hovor zapadnul do nějaké podivné meandry o tom, kde byla na dovolené. 3-4*

Nepotěší, neurazí. Film se na míli vyhne nějaké morální nejednoznačnosti a místo, abychom čas trávili přemýšlením nad tím, jak v pohodě je zastřelit nějakého random pantátu jen protože brání našemu odporu proti režimu (což mi přijde zajmavý), tak didakticky sledujeme momenty z života z Mašínů (což si můžu přečíst na Wiki). A trochu už se mi taky nějak začíná zajídat černobílé zobrazení komunistů jako ufuněných prasolidí, co říkají věci jako "vaše dítě nepůjde na školu, hehehe." Je to rámcově fajn, ale nějak... už viděné, no.