Lischai

Na scénáři je znát Marešova ruka, takže je tu dost takového toho "1. oddělení" feelu, ze kterého máte pocit, že takhle to asi mezi policajtama chodí. Případ mě vlastně taky bavil, překombinované mi to nepřišlo - taková klasická současná česká krimi. Dolů to za mě ale hrozně táhla postavy Terezy Ramby, která bez řvaní neumí ani odpovědět na pozdrav, krade klíčové důkazy, neví co je entomologie, lepí žvýkačky v domě svědků a při zatčení řve "pracky nahoru". Radši bych se díval jak vyšetřují pohodáři Hádek ("Chlapi, pučte mi ty sikovky...") a Taclík ("Není to vod tvýho auta?"), kteří jsou místy neironicky fakt vtipní. Poslední díl je na jednu stranu výrazně napínavější než ostatní, ale má taky mnohem víc WTF režijních momentů, kdy nevíte, jestli pořád mluvíme vážně (Trojan vniká do bytu vraha ozbrojen lžící na boty, jaj!). 2-3*, ale vlastně jsem se bavil.

Otravnou matku na návštěvě tenhle film umí ukázat perfektně, ale tuhle jednu stejnou notu hraje pořád dokola. Matka udělá něco hroznýho, Jiří Rendl to pojmenuje ale nezakročí, Annette Nesvadbová to jde vedle rozdýchat. A pak zase matka udělá něco hroznýho a Jiří Rendl to pojmenuje a nezakročí a Annette Nesvadbová... a tak dál furt dokola. Dialogy jsou přesně odposlouchané, Simona Peková hraje jako by přišla z pekla - ale jinak se tam nic neděje. Hrozně cením, že kluci natočili film sami na koleni, ale na koukání mě to bohužel moc neba.

Pošmak a nejlepší český seroš od Pustiny. Petr Lněnička vypadnul ze sedmdesátkového filmu se Sovákem a Petr Uhlík z noční můry - a dohromady to funguje výborně. Komu čest, tomu čest, tohle se fakt povedlo; a že si to půjčuje hodně z Mindhuntera mi vlastně ani nevadí. 4-5*, ale v kontextu českých seriálů je to fakt super, tak sázím maximum.

Společnost mrtvých básníků je jeden z mých nejvíc srdcových filmů. Když se rozjely úvodní titulky tohohle, které mi teda připadají totálně jako homage Weirovi, tak jsem myslel, že mě čeká podobný zážitek a už jsem chystal kapesníky. Ale... meh, kamarádi. Meh. Celé je to režijně utlumené do té míry, až se to pro mě stalo tak nějak ploché a banální. Sledujete strhující scény, kdy se hrdinové dívají na televizi nebo někdo někomu pochválí jídlo. Něco se začne dít až na úplném konci - a to film ale prakticky hned skončí. Tam, kde Mrtví básnící rozdávali rány na solar, tady je to nesmělé plesknutí, které skoro ani necítíte. Není to feel good film, ale try to feel something and it's somewhat okay film.

Vizuál super, muzika super, design vesmírných lodí a zbraní, režie akčních scén (pobíhání pod lopatkami harvesteru!) - všechno top kvalita. A hlavně to není zase CGI digi bordel jak Marvelovky, ale důstojný, hezký sciífko na velké plátno. Jenom citově mě to nějak minulo. Musí se tu pokrýt takový kus děje a vytočit se s tolika zvraty, co byly v knížce, že nezbyde čas na nějaké budování vztahů a emocí. Paul a Chani jsou spolu tak krátce a nic moc je toho nevidíme zažít, takže mi je trochu šumák, jestli spolu budou nebo nebudou, kdo umře nebo neumře. Čumím na nádherné obrázky, jak lodě jak dělají vrooom a kinetické zbraně dududu a ornitoptéry trrrrr -  a všechno to miluju, ale nic necítím.

Tohle není akčňák, ale Toulavá kamera: Jižní Itálie. Denzel Washington sto let skládá ubrousky v kavárnách, dává si čaj, šmatlá po kamenitých uličkách, seznamuje se s komiksově hodnými Italy a lámanou italštinou si objednává ty vole platejze, samý bonjorno, Enzo, tuti mi pati, ooo, manifiko. Nic se neděje hodinu filmu (!), pak během literaly desíti sekund poseká celý ozbrojený gang a jde si dát chrupku, aby nabral sílu k další procházce na náměstíčko.

Že je to přepis reálného výslechu je nejvěší síla i slabina. Někdy je to hrozně silné tím, že si člověk představuje, že je v Realitině kůži, a jindy se zase vrtíte nudou, protože hovor zapadnul do nějaké podivné meandry o tom, kde byla na dovolené. 3-4*

Nepotěší, neurazí. Film se na míli vyhne nějaké morální nejednoznačnosti a místo, abychom čas trávili přemýšlením nad tím, jak v pohodě je zastřelit nějakého random pantátu jen protože brání našemu odporu proti režimu (což mi přijde zajmavý), tak didakticky sledujeme momenty z života z Mašínů (což si můžu přečíst na Wiki). A trochu už se mi taky nějak začíná zajídat černobílé zobrazení komunistů jako ufuněných prasolidí, co říkají věci jako "vaše dítě nepůjde na školu, hehehe." Je to rámcově fajn, ale nějak... už viděné, no.

Záleží, jak jste na tom se zamilovanými anime postavami, co na sebe dojatě hledí přes pláně rozvlněné trávy, zatímco se nad nimi po nebi táhnou dlouhé čáry expolodujícíh komet, to všechno na podkresu sladkého k-popu. Jestli dobře, tak jste in for a good ride. Nutné ale trochu vypnout hlavu a asi na šesti místech scénáři odpustit lenivé psaní, kdy si říkáte "proč si to postavy nevygooglí/proč si nezavolají a všechno nevyřeší hned?" Pořád se to neděje, jako by taková zjevná věc nikoho nenapadla, pak si to po hodině filmu konečně vygooglí a zavolají, a všichni jsou najednou surprised Pikachu z toho memu, jen vy si řikáte: Jsem rád, že se příběh posunul, ale omg, co vám trvalo tak dlouho?

Saltburn je falešný hráč. Celou dobu nakládá kinky bizáry, moc to nedává smysl v intencích reálné psychologie, ale vy to tomu odpouštíte, protože - jak řekla kamarádka: "AaaAAAaaeeeeAAAAeeee, Jacob Eloordiiiii!" A pak na konci v posledních pěti minutách film přeřadí rychlost a najednou se snaží být chytřejší a šokovat vás nějakým psychologickým twistem. A asi záleží, jestli mu to sežerete, že to bylo poctivě připravené a budované. Já spíš ne, a souhlasím, co tu píše kolega*yně dO_od: All style, no substance.