Lischai

Věděli jste, že během natáčení bohužel došlo ke zranění bederní páteře hlavní herečky, když nesla na zádech celý seriál? Jako mystery detektivka prima (ale ne tak jako třeba sofistikovaný Dark), jako teenage vztahovka spíš schematické, ale Jenna Ortega z toho dělá skvěle koukatelný binge-worthy young adult seriál.

Skvělá produkce, masky (!) a kamera v pohledu do zákopového pekla. Film moc nejde do psychologie postav, ale scény války jsou strhující a vleklo mě to celé dvě hodiny.

K zemi hleď byl možná přímočarý film, u kterého se diváci plácali do stehen a volali "hehe, přesně jako covid!", ale nehrálo si to na něco většího a tím mně ten film přišel sympatický. Trojúhelník smutku mi naopak všichni prodávali jako nejlepší satiru tohoto roku, a já moc nechápu v čem. Výrobce granátů odpálí jejich vlastní granát? Chudí lidé drhnou sračky boháčů? Nebo ta náhodná paní co volá In den Wolken? Nevím, dál. Abych nekřivdil, občas dojde na nějaké zajímavé pozorování nebo úder na komoru (první kapitola a samotný konec s Abigail jsou za mě super), ale většinu času je Trojúhelník smutku pro mě spíš subverzivní koláž vtípků, kde se střídá civilní konverzační komika s absurdnem a naprosto obnaženým fekálním humorem, která tak nějak volně jamuje kolem tématu peněz a společenského uspořádání, ale nemá žádný velký názor - jen sype fórky. Ale fórky na zasmání, ne fórky s názorem. Takže asi chci říct, že jako komedie v cajku, ale přesnou sondu rozebírající dnešní společnost tam nevidím.

Skvělý Mišík a Bendig táhnou hláškama našlapanou černou buddy comedy o škodlivosti řezání drog. Intimní výpověď o generaci co jede kokeše na rapových koncertech jsem nezaznamenal, ale bavil jsem se od začátku do konce a několikrát se upřímně rozesmál.

Motorky, letadla, sporty na pláži, zlej generál, hodnej generál, starý dobrý F-16. Všechno bylo. Z traileru se zdálo, že příběh stárnoucího Mavericka nabídne nějakou intelektuální nebo emocionální hloubkou, ale ve skutečnosti je to jen barevná reklama na military industrial complex, kde protivníci nemají ani tváře, ani motivace, ani charaktery - jsou to jen piloti v černých helmách, kteří slouží jen k tomu, aby je Cruise rozstřílel ve stíhačce. Nic není problematizováno, všechno je skvělé, fuck yeah Americaaa.

Arvéd skvěle vypadá, Kern a Rašilov parádní, moc se mi líbil zvuk a atmosféry tu je taky na rozdávání. Co chybí, je drama. Vám to vadit nemusí, ale já nějak prostě věřím, že film je zobrazení vývoje dramatického konfliktu, kdy nějaká postava něco chce, my s ní jdeme a vidíme, jak její snaha postupuje, jak se postava vyvíjí a přitom víc a víc rozumíme tématu filmu nebo jeho sdělení. A scény, které nejsou součástí vývoje toho dramatického konfliktu, by ve filmu neměly být. Tady bv Arvédovi ale není žádný konflikt, žádné drama, žádný příběh. Arvéd v halucinogenních smyčkách přeskakuje mezi kanceláří StB, celou a svým bytem, ale nic nechce, nikam nesměřuje a my se o něm nic nedozvídáme. Po deseti minutách filmu víte, že to byl okultista co práskal lidi, a na konci filmu víte to stejné. Všechny scény jsou jakási intelektuální vata, kdy Arvéd uvažuje o homosexualitě DaVinciho, satanismu Kostky Neumanna, přesvědčuje někoho aby si přečetl Kafku... ale nikam to neposouvá příběh, jen to dokladuje sečtělost Arvéda a autorů filmu. Pak Michal Kern zaleze do skříně a jede se další kolo. Pro mě to bylo místy k neukoukání. Já nevím, kamarádi, artový přece nemusí znamenat nedramatický!

Proti očekávání to s Toystory nijak nesouvisí, Lightyear je prostě samostatné, pohodové, lehce dobrodružné sci-fi s vesmírnými stíhačkami, lasery a roboty. Příjemné pokoukání, příběh není nějak zásadně přelomový, ale tak skvěle to vypadá, že jsem to nějak odpustil.

I když si pamatujete, jak to dopadne, je to adrenalinová a klaustrofobická jízda od začátku do konce. Přesah nečekejte, ale jinak je to skvělé řemeslo od A do Z, u kterého se dobře zavzpomíná na tu insane záchranou operaci. Jako perličku se podělím, že kamarád je lékař a byl na kurzu extrémní medicíny, kde přednášel ten anesteziolog co ho hraje Joel Edgerton, a prý říkal, že fakt čekali, že jim tam umřou všichni.

Nadšení nesdílím. Jasně, Butler je skvělý, covery písniček velice cool, ale scenáristicky je ten film tříšť fragmentů z Elvisova života, která popisuje jednotlivé fáze jeho kariéry, ale nevypráví žádný příběh. Sice pořád dokola vidíme, jak s ním vyjebává manažer - jednou u filmu, pak na natáčení speciálu, pak v kasínu - ale nepodíváme se hlouběji do pocitů ani manažera, ani Elvise, vlastně ani nikoho. Je pak těžké něco cítit a nějak se do filmu ponořit, když takhle kloužeme po povrchu. V Bohemian Rhapsody se řešila Freddieho cesta od sobeckosti k pokoře, v Rocketmanovi vyrovnání se s tátou, tady ale není žádná ústřední linka, jen spolu nesouvisející epizody. Je tu třeba dlouhý segment o tom, jak se Elvis postavil proti segregaci, který je vlastně fajn, ale nemá to žádný další dramatický smysl. S ničím to nesouvisí, nikam to Elvise neposune, nic to v budoucnu neovlivní - jen nám to ilustrovalo, že byl Elvis v šedesátkách proti segregaci. A tenhle přístup k dramaturgii, kdy film nemusí být konzistentní a vnitřně provázané dílo, mi prostě nějak nevyhovuje.

Hercule Poirot jak ho znáte s Davidem Suchetem, ale Poirot je cool, všichni podezřelí jsou cool, Egypt je cool a v půlce filmu scenárista sjede dvě lajny kokeše a plyn sešlápne až na podlahu - na Agathu Christie možná až moc. Každopádně na detektivce samotné je super, že jsou v obraze schované indicie a nesrovnalosti, takže když dáváte bacha, můžete si dobře zadetektivovat i vy sami. Je to tak 3-4*, ale bavil jsem se a líbilo se mi, jak soudržně pracují s tématem lásky, takže za mě spíš dobrý pokoukání.