Anarion

Když se spojí prvoplánovost, nuda, feminismus, "ženský" paranoidně-paradoxní pohled na svět a trocha sadismu vznikne zcela určitě špatný film. Je-li však toto všechno ještě doplněno neumětelskou snahou o režijní umění, pak vznikne Piková trojka.

Dosti zbytečný film, neboť jeho zápletka i její vyústění jsou jasné komukoliv, kdo kdy byť jen slyšel o policejním dramatu. Roztěkaná kamera je zajímavá možná ze začátku, ale v pozdější fázi působí spíše rušivě. Herečtí protagonisté jsou vcelku dobří, ale to je tak všechno, co se pozitiv týče.

Přiznám se i bez (homo-)mučení: příběhy Jamese Bonda jsem nikdy neměl rád. Jedná se, dle mého, o relikt studené války, který společně s ní měl také skončit. Vždyť kdyby zmiňovaný konflikt vyústil ve výhru druhé ze znepřátelených stran, koukali bychom dnes na budovatelské epopeje o kombajnistech zasazené jen do splendidnějších kulis se stejným zaujetím? I přes tento předem odsuzující postoj, jsem však na Skyfall šel s nadějí, že uvidím alespoň kvalitní akční film. Ale jak jsem se jen mýlil, snímek zcela naplňuje moderní trend akčních filmů, kdy prakticky vše je bráno vážně jen zpola, k čemuž přidává plochý a nevýrazný příběh a efekty, které už dnes nikoho neohromí. Aby toho nebylo málo, herečtí protagonisté, snad s výjimkou Javiera Bardema, hrají jak ochotníci na pouti. Když k tomu přidám ještě totální nesmysly, co se technikalit týče, kterýžto prvek bych u takto zprofanovaného filmu, navíc podporovaného technologickými společnostmi, opravdu nepředpokládal, pak nemohu hodnotit jinak než odpadem!

Tančírna je zcela určitě krásný film, ale já zde žel bohu tuto krásu nenacházím. Jediné co nacházím jsou argumenty pro odpůrce divadelního herectví ve filmu a spousta nudy, která mne utvrzuje v názoru, že "bezdialogové" hudební snímky mají zůstat doménou krátké metráže.

Haló, pane Tartakovsky, Sandlere a další, máme rok 2012. Dnes už vážně nestačí vzít totálně klišovitý příběh, podprůměrnou animaci (které ani „3D“ nepomůže), prošpikovat tento mix tunou popkulturních odkazů a považovat to za jakkoliv konkurenceschopný animovaný film. Věřím, že obzvláště americké děti možná na něco takového uslyší, ale zde v Evropě ještě nejsme zcela dementní. My bychom rádi alespoň trochu té originality. Jediný alespoň zdánlivě novotou vonící iniciální nápad o záměně špatných za dobré totiž hrubě nevychází, poněvadž pro příběh samotný je k ničemu. I když ona snaha o zápletku přichází vniveč celkově, neboť nesympatickým animovaným postavičkám stejně žádný divák nic moc dobrého nepřeje, o sžití s nimi nemluvě. A celou tuto neoriginální hanebnost nezachrání ani přiblížení se (mladším) divákům kompletním domácím dabingem.

Nechápu jednu věc – proč se snažit o něco, na co evidentně nestačím a ještě při oné příležitosti ničit populární předlohu? Vždyť z Tirardova zpracování Asterixových dobrodružství nemohou koukat ani nějaké obzvláštní zisky, jsou-li tyto alespoň mírně v korelaci s kvalitou snímku. A i ono nazývání Asterixovými je zde značně pochybné, neboť obsazením velice slabého Edouarda Baera do role potencionálního hlavního hrdiny je nutné dát mnohem více času, přeci jen značně kvalitnějšímu, výkonu Gérarda Depardieu. Žel bohu, herecké obsazení není hlavní kotvou táhnoucí tento snímek do hlubin filmového bahna. Tou je totiž totálně nezáživný, nudný, prachbídně podaný příběh vyprávěný - jemně řečeno - nešikovně. Kotvou druhou a neméně hmotnou je pak myšlenka postavit všechen humor na vtipech o Angličanech vtipných naposledy za stoleté války. Korunu idiocie pak všemu už jen nasazuje „geniální“ český dabing.

Po technické stránce dokonalé, obzvláště pak na svou dobu, ku příkladu dynamičnost scén je věru skvělá. Nicméně po umělecké stránce mi film přišel dosti průměrný a obzvláště herecké výkony mne zklamaly.

Příjemně sledovatelný snímek plný přímočaré akce, očekávaných překvapení doplněný hromadou sebereflexe a sebeironie. Film vyloženě nic nekazí, ale pro diváka alespoň průběžně sledujícího filmové dění rovněž ničím nepřekvapuje ani obzvláště nevyniká. Kladné body tak Postradatelní 2 získávají vlastně pouze tím, že můžeme opět vidět v akci hrdiny, na kterých vyrostla dnešní generace filmových konzumentů.

Nevím, čím to je, ale v poslední době se mi stává, že si průběh a především pak konec filmového příběhu uvědomím mnohem dříve, než autoři zamýšleli. Přesně toto se mi stalo i u Loopera, u kteréhožto jsem si v cca 40 % stopáže uvědomil, že vlastně dokonale vím, co bude následovat i jak snímek skončí a v tutéž chvíli mne tedy přestalo jeho sledování bavit. Příběh je totiž jako narychlo nazdobený piškotový dort – spousta ozdob, někdy dost odfláknutých (kupříkladu vysvětlení cestování v čase je odbyto velice průhledně až trapně), ale někde uvnitř je to stále jen ten klasický, všem známě chutnající, piškotový dort (= šablonovitý příběh). Po zbytek filmu jsem tudíž pouze čekal na nevyhnutelné, a jelikož žádný z technických aspektů ani z hereckých protagonistů nijak zvláště nevyčníval, nezbývá mi než hodnotit oněmi 40 procenty.

Průměrná televizní detektivka, která ničím neurazí, ale zároveň nenabízí nic, kvůli čemuž by si člověk utrhl límec. A pro autora hudebního doprovodu bych měl poznámku: vykradením hudby z dobrého filmu se žádný audiovizuální počin automaticky dobrým nestane.